Když v roce 1950 americký zvukař Charles „Charley“ Douglass sestavil několik knoflíků ve stylu psacího stroje a kovových nití, musel vědět, že se mu něco povedlo.
V Americe se rozjížděly televizní sitcomy a nesmírně populární pořady jako I Love Lucy pokračovaly v rozhlasovém formátu živého publika. Pro televizní producenty to však byl riskantní podnik.
Posluchači se někdy smáli příliš dlouho nebo nedostatečně dlouho. Někdo mohl uprostřed scény udělat hluk, neklidní lidé odcházeli z natáčení hodiny před koncem.
Douglass vynalezl něco, co způsobilo revoluci v tomto odvětví a udělalo z něj hvězdu.
Jeho výtvor? Hýkání, chechtání a smích na břiše – na požádání.
Říkal tomu Laff Box a vládl nad tím jako příliš starostlivý rodič.
Za 70 let se ukázalo, že je rozdělující, vytváří napětí v zákulisí seriálů od MASH po Seinfelda a vyvolává posměch veřejnosti a nesouhlas kritiky.
Ale ukázalo se, že je také mazaný.
Směšná stopa ovlivnila způsob, jakým se díváme na komedie, způsobem, o kterém jsme pravděpodobně nikdy neuvažovali.
Záhadný „mistr“ smíchu
Pro výrobu Laff Boxu Douglass nahrával smích skutečných lidí a ve smyčce tyto zvuky vkládal do speciálního přístroje.
Stisknutím tlačítka vydával mnoho různých druhů smíchu.
Jeremy Butler, profesor televizních studií na Alabamské univerzitě, říká, že Douglass svůj výtvor „žárlivě střežil“.
Ačkoli Douglass nebyl první, kdo přišel s nápadem na laugh track – Hank McCune Show ho poprvé vyzkoušel o několik let dříve – byl jeho otcem.
„Byl v tom mistr. Byl to on, kdo koncem padesátých a v šedesátých letech naprosto ovládl laugh track,“ říká profesor Butler.
Když byla hotová a sestříhaná epizoda například seriálu Beverly Hillbillies nebo Bewitched, zavolalo ho televizní studio.
„Douglass přivezl svůj Laff Box – je velký, velký jako malá lednička, něco jako hotelový minibar, dokonce ještě větší – a přidal do pořadu smích,“ říká profesor Butler.
Douglass se postaral o to, aby jeho stroj zůstal pro všechny ostatní tajemstvím.
„Když se něco pokazilo, protože to byla podivně komplikovaná věc, kterou splácal dohromady, nedovolil lidem ani vidět, co je uvnitř krabice,“ říká profesor Butler.
„Když na ní musel pracovat, odvalil ji na pánské záchody, provedl úpravy tam, kde ji lidé nemohli vidět, a pak ji odvalil zpět. Byl v tom velmi tajnůstkářský.“
Televizní stanice se nenechaly odradit.
“ v podstatě dělal všechny smíchy, které můžete slyšet v americké televizi 60. a počátku 70. let. Všechny,“ říká profesor Butler.
Jennifer Keishin Armstrongová, která napsala knihy o seriálech Seinfeld, Sex ve městě a The Mary Tyler Moore Show, říká, že pro studia bylo jednoduše výhodnější zaměstnat Douglasse, než se spoléhat na živé publikum.
Přitahovala je efektivita a jednotnost laugh tracku.
„Byla to bezpečnostní deka, kterou bylo třeba mít,“ říká Armstrongová.
Laugh tracky nám dávají „povolení smát se“
The laugh track neovlivnil jen práci televizních studií. V jejich domovech ovlivnila i diváky.
Zvuk nám připomíná, že to, co sledujeme, není skutečné, a vytváří tak emocionální odstup mezi námi a postavami, takže se jim můžeme snáze zasmát.
Je to jeden z důvodů, proč se můžeme tak bezstarostně smát například naprosté tísni Elaine Benesové nebo tomu, jak se Basilu Fawltymu rozpadá svět.
„Funkcí komického odstupu v komedii je dát nám povolení smát se postavám, které prožívají nešťastný konflikt, komický konflikt … a stopa smíchu je součástí této tradice,“ vysvětluje Marty Murphy, specialista na komediální vyprávění z Western Sydney University.
V pořadech bez smíchu se tento odstup vytváří jinými způsoby: trapným mlčením (vzpomeňme na Kancl), vtíravým vyprávěním (Arrested Development) nebo vyhroceným slapstickovým stylem (Veep).
„Všechny tyto věci nám dodávají komický odstup. Všechny tyto věci snižují naši emocionální angažovanost v postavách a signalizují nám, jako divákům, podvědomé povolení smát se,“ říká doktor Murphy.
„Tohle není umění“
Přes svou všudypřítomnost neměla stopa smíchu bezproblémovou existenci.
Byl různě kritizován jako neautentický a neumětelský, diváci a kritici se mu vysmívali a herci a producenti proti jeho používání bojovali.
„Směšná stopa je největší urážkou inteligence publika, jakou znám,“ poznamenal prý v roce 1955 herec David Niven.
Je to trvalá kritika.
„Jedna věc, která mě vždycky zajímá, je, že většina tvůrčích lidí, kteří se podílejí na seriálu, je nesnáší,“ říká profesor Butler.
„Většina herců, většina scénáristů, většina režisérů opravdu nemá ráda, když se do seriálu přidává smích… protože to působí trochu falešně.
„Často je k tomu nutí producenti a lidé z televizních stanic těchto pořadů, kteří mají pocit, že když tam nebude smích, lidé nebudou pořádně vědět, kdy se mají smát, že si to nebudou tolik užívat.“
V sedmdesátých letech minulého století začali televizní tvůrci konvenci laugh tracků bránit.
„Když začíná Cheers, je tam napsáno ‚Cheers bylo natočeno před živým publikem ve studiu‘, a to je jejich způsob, jak říct: ‚Ne, tohle není laugh track Charleyho Douglase – falešný smích. Tohle je skutečná reakce publika,“ říká profesor Butler.
Armstrong říká, že pořady také chtěly setřást „kýčovitou“ představu o stopě smíchu.
„O stopě smíchu ve skutečnosti nepřemýšlíte jako o umělecké záležitosti. Vždyť to není žádné vysoké umění,“ říká.
„To je součástí výsměchu samotnému laugh tracku.“
„To je součást výsměchu samotnému laugh tracku.“
Na začátku 21. století se začaly objevovat pořady bez jakéhokoli smíchu – živého nebo falešného.
„Tehdy se objevily pořady jako Modern Family nebo Malcolm in the Middle,“ říká profesor Butler.
„A tyto pořady bez laugh tracků začaly dostávat nejrůznější ocenění, protože byly považovány za sofistikovanější formu humoru.“
Dnes se na těch několik málo pořadů, které stále používají laugh track, pohlíží kvůli tomu s despektem.
„Falešný smích je vnímán jako takový nezasloužený smích, a tak se pořad jako Teorie velkého třesku dočkal velké kritiky za to, že má takový přehnaný laugh track,“ říká profesor Butler.
„Jeho tvůrce Chuck Lorre tuto kritiku opravdu nesnáší.“
V jednom rozhovoru Lorre reagoval na argumenty, že styl smíchu v jeho pořadu je zastaralý: „Kdykoli by někdo vznesl tento argument, první věc, kterou bych řekl, je, že Teorie velkého třesku sedí na vrcholu nebo blízko vrcholu sledovanosti.“
Pravda, když se v USA vysílala jeho třetí poslední epizoda, držel si více diváků než Hra o trůny.
Kdyby byl Douglass, který zemřel v roce 2003 ve věku 93 let, stále naživu, možná by ho to rozesmálo – po 70 letech jsou stále lidé na jeho straně.