Další jemný, ale zásadní rozdíl se projevuje v komunikaci. Šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani komunikují téměř výhradně za účelem přimět ostatní, aby udělali to, co chtějí. Lidská mláďata navíc gestikulují a mluví za účelem sdílení informací s ostatními, kterým chtějí být nápomocni. Volně také sdílejí své emoce a postoje, jako když mládě ukáže na prolétajícího ptáka své matce a radostně zapiští. Toto nepokryté sdílení informací a postojů lze považovat za předchůdce drbů dospělých, které zajišťují, že členové skupiny mohou sdílet své znalosti a vědět, kdo se chová či nechová kooperativně. Volné sdílení informací také vytváří možnost pedagogiky, v níž dospělí předávají informace vyprávěním a ukazováním a děti těmto informacím důvěřují a s důvěrou je využívají. Naši nejbližší příbuzní primáti tímto způsobem neučí a neučí se.
Nakonec lidská mláďata, ale ne šimpanzi, dávají hlavy dohromady v předstírání. Tato zdánlivě zbytečná herní činnost je ve skutečnosti prvním dětským krůčkem k vytvoření výrazně lidských sociálních institucí. Ve společenských institucích účastníci obvykle propůjčují někomu nebo něčemu zvláštní pravomoci a povinnosti; vytvářejí role jako prezident, učitel nebo manželka. Prezidenti, učitelé a manželky fungují se zvláštními pravomocemi a povinnostmi proto a jen proto, že všichni věříme a jednáme tak, jako by tyto role zastávali a měli tyto pravomoci. Dvě malé děti, které společně předstírají, že klacek je kůň, tak udělaly první krok na cestě nejen do země Oz, ale také k obývání lidské institucionální reality.
Lidé se vyvinuli tak, aby koordinovali složité činnosti, drbali a hráli si spolu. To, že jsou lidé schopni dělat tolik mimořádně složitých a působivých věcí, je dáno tím, že jsou k těmto kulturním činnostem uzpůsobeni, a nikoli jejich individuální chytrostí.
Lidské bytosti samozřejmě nejsou spolupracující andělé, také dávají hlavy dohromady a páchají nejrůznější ohavné činy. Takové činy však obvykle nepáchají ti, kdo jsou uvnitř „skupiny“. Nejnovější evoluční modely ukázaly to, co politici vědí už dlouho: nejlepší způsob, jak přimět lidi ke spolupráci a skupinovému myšlení, je určit nepřítele a obvinit ho, že „on“ ohrožuje „nás“. Zdá se tedy, že pozoruhodná lidská schopnost spolupráce se vyvinula především pro interakce uvnitř skupiny. Takové skupinové myšlení je hlavní příčinou svárů a utrpení v dnešním světě. Řešením, které se snadněji řekne, než udělá, je najít nové způsoby, jak definovat skupinu.