Jak přežít nejděsivější pasáž v Bibli

Křesťané se možná neshodnou na tom, co je nejděsivější pasáž v Bibli. Většina z nich se však shodne na tom, že závěrečná Ježíšova slova v Kázání na hoře patří na vrchol.

Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane,“ vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který je v nebesích. V onen den mi mnozí řeknou: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali, nevyháněli démony v tvém jménu a nekonali mnoho mocných skutků v tvém jménu?“ A já jim řeknu: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali?“ A tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal, odejděte ode mne, vy, kteří pácháte bezpráví.“ A pak jim řeknu: „Vždyť jsem vás nikdy neznal. (Mt 7,21-23)

Představa, že půjdeme do pekla, je děsivá. Ještě děsivější je zjistit příliš pozdě, že jdete do pekla, když jste si mysleli, že jdete do nebe. A ještě děsivější je pomyšlení, že tuto zkušenost zažije nejen pár, ale „mnoho“ lidí. Někteří lidé si myslí, že jsou křesťané, nazývají Ježíše „Pánem“, dokonce v jeho jménu konají mocné skutky – a přesto nejsou skutečně spaseni a nikdy nebyli.

Při čtení tohoto úryvku může být pokušení zvednout ruce: Kdo tedy může vědět, zda budou spaseni? Určitě to vypadá jako obrovský hazard. Děláš, co můžeš, abys následoval Ježíše, ale kdo ví, jestli tě na konci nečeká facka.

Ale to zde není Ježíšovým cílem. Nesnaží se nás zmást ani nás připravit o jistotu. Je pravda, že nechce, abychom byli klamáni, ale nechce ani, abychom žili v hrůze nebo nejistotě ohledně našeho konečného stavu.

Nabídnu vám tedy dva způsoby, jak si tváří v tvář této děsivé pasáži udržet – a dokonce vybudovat – jistotu.

Poznejte, co to znamená „plnit Otcovu vůli“

V 21. verši Ježíš popisuje toho, kdo vejde do království, jako „toho, kdo plní vůli mého Otce“. Co to však přesně znamená? Soudě podle kontextu to musí znamenat víc než jen říkat „Pane, Pane“ a konat mocné skutky v Ježíšově jménu. Jak tedy můžeme poznat, zda plníme Otcovu vůli? A musíme to dělat dokonale?“

Abychom viděli odpověď, měli bychom si všimnout, že Ježíš teprve podruhé v horském kázání mluví o „vstupu do nebeského království“. Tím druhým je tematický verš kázání, Matouš 5,20: „Nebude-li vaše spravedlnost větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.“ Porovnáme-li tyto dva verše, můžeme říci, že „plnění Otcovy vůle“ je paralelou k vlastnictví větší spravedlnosti. Matouš 7,21-23 tedy implicitně popisuje ty, jejichž spravedlnost nepřevyšuje spravedlnost zákoníků a farizeů.

Při čtení této pasáže může být lákavé zvednout ruce a zeptat se: Kdo tedy může vědět, zda bude spasen? Ale to zde není Ježíšovým cílem.

Proto je to důležité. Když Ježíš říká, že naše spravedlnost musí převyšovat spravedlnost farizeů, neříká: „Dělejte to, co dělali oni, jen lépe“. Nejde o to, že by se farizeové nesnažili dost – jde o to, že se snažili opravdu hodně ve špatných věcech. Úplně jim unikal smysl, soustředili se na vnější chování, aby získali chválu lidí, a přitom zanedbávali konání spravedlnosti, laskavost a pokorné chození s Bohem (Mi 6,8; Mt 23,23).

Zákoníci a farizeové neplnili Otcovu vůli. Tečka. Pokud chceš vidět, jak zacházeli s Božími přikázáními, přečti si Matouše 5,21-48. Pokud chcete vidět, jak se postili, modlili a dávali almužnu, přečtěte si Matouše 6,1-18. Jejich „spravedlnost“ nebyla upřímnou snahou zalíbit se Bohu, na kterou se pak postní Ježíš podíval a řekl: „Docela dobré, ale ne dost dobré na to, aby se dalo vejít do království“. Byla to sebemrskačská hromada špinavých hadrů (Iz 64,6).

Plnění Otcovy vůle není jen vnější záležitost. Farizeové vypadali navenek čistě, ale uvnitř byli špinaví a bez zákona (Mt 23,25-26). To, co zde Ježíš popisuje, je spravedlnost, která vychází z čistého srdce a upřímné víry (Mt 5,8; 1Tm 1,5). Je to ovoce – ovoce, které je dobré, protože vyrostlo na dobrém stromě (Mt 7,17). Je to druh spravedlnosti, který můžeš praktikovat pouze tehdy, když jsi se znovu narodil skrze Božího Ducha, a tak jsi (v jistém smyslu) již vstoupil do království (Mt 5,3; Jan 3,3.5).

Ježíš nám neříká, abychom předčili farizeje, ani neříká, že musíme dokonale dodržovat horské kázání, abychom si byli jisti, že jsme praví křesťané. Naopak, podle horského kázání je pravým křesťanem ten, kdo se neustále modlí: „Otče, odpusť mi mé viny“ (Mt 6,9-13; srov. 1 Jan 1,8-2,1). Je to farizej, který děkuje Bohu, že je lepší než ostatní. Pravý křesťan se modlí: „Bože, buď milosrdný ke mně, hříšníkovi“ (Lk 18,9-14).

Ježíš nám neříká, abychom předčili farizeje, ani neříká, že musíme dokonale dodržovat horské kázání, abychom si byli jisti, že jsme praví křesťané.

Úzká stezka je pro lidi chudé duchem, kteří truchlí nad svým hříchem a kteří hladoví a žízní po spravedlnosti (Mt 5,3-6; 7,13-14). Tito lidé budou spokojeni – jak nyní, tak zejména později, až Ježíš dovrší své království.

Plnění Otcovy vůle tedy není nějaká nesplnitelná norma. Může tě popisovat a ty můžeš vědět, že tě popisuje. A pokud jsi opravdový křesťan, bude tě popisovat – ano, nedokonale, ale stále více. Pro pravého křesťana otázka nezní „Jsem dokonalý?“. (tuto potřebu již splnila Kristova přičtená spravedlnost), ale „Znám Ježíše?“. Nebo ještě lépe: „Zná mě Ježíš?“

Což vede k druhému bodu.

Poznejte zde primárního „znalce“

Po většinu svého života jsem četl 23. verš, jako by Ježíš říkal: „Odejděte ode mne, protože jste mě nikdy nepoznali“ (tj. nikdy jste nebyli skutečně spaseni). To je pravda, ale ve skutečnosti to není to, co verš říká. Místo toho Ježíš říká: „Nikdy jsem tě nepoznal“. V konečném důsledku nejde o to, zda ho známe my (jakkoli je to důležité), ale zda on zná nás.

Připomíná mi to skvělou scénu z knihy C. S. Lewise Plavba Jitřního chodce mezi Edmundem a Eustachem. Když Edmund slyší vyprávět o svých zážitcích s Aslanem, neznalý Eustach se ptá: „Ale kdo je Aslan? Znáš ho?“ Na to Edmund odpovídá: „On zná mě. . . . Je to velký Lev, syn Císaře za mořem, který mě zachránil a zachránil Narnii.“

Znal Edmund Aslana? Samozřejmě. Ale když se ho ptali, zda ho zná, Edmund nemyslel ani tak na svou erudici, jako spíš na to, jak ho Aslan miloval a obětoval se za něj na Kamenném stole, když byl ještě zrádce. Ano, znal Aslana, ale jen proto, že Aslan nejprve poznal jeho (Gal 4,9; 1 Kor 8,3; srov. 1 Jan 4,19).

Tak je to i s námi a Kristem. Znám ho? No, on zná mě.

Nejde nakonec o to, zda ho známe my (jakkoli je to důležité), ale zda on zná nás.

Zná on tebe? Jsi typ člověka, se kterým se Ježíš v poslední den setká jako se starým přítelem? Ptám se proto, že takoví lidé skutečně budou. Lidé, na které se Ježíš podívá a řekne: „Ahoj, Jene. Je dobré se s tebou konečně setkat tváří v tvář. Vždycky jsem se těšil z našich rozhovorů a nikdy jsem se za tebe nepřestal přimlouvat. Vím, že jsi toho kvůli mně hodně prožil. Nestyděl ses za mě – a chci, abys věděl, že ani já se za tebe nestydím. Vítej doma, bratře. Těším se, že naše přátelství bude pokračovat po celou věčnost.“

Nemusíme žít v hrůze z posledního dne. Můžeme se na něj připravovat. Protože pro ty, které Ježíš zná, nebude poslední den nějakým velkým rozvratem. Bude to prostě jen zesílené pokračování vztahu, který si s ním vírou už nyní užíváme.

Zkoumejme tedy sami sebe a ptejme se nejen „Znám Ježíše?“, ale „Zná Ježíš mě?“. Žijme tak, aby se nestyděl nazvat nás v onen den svými bratry a sestrami. A nenechme se oklamat, protože to je příliš dobrá příležitost, než abychom si ji nechali ujít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.