Než jsem poznal Roberta Jeffresse, chtěl jsem ho nenávidět. Jeffress je konzervativní kazatel, který se v říjnu dostal na titulní stránky novin, když označil mormonismus za sektu. Je starším pastorem ve First Baptist Dallas, nejstarší megacírkvi v Americe, a já rozhodně nejsem baptista. Podpořil kandidaturu Ricka Perryho na prezidenta a já rozhodně nejsem Perryho fanoušek. Ve skutečnosti se s Robertem Jeffressem neshodneme snad ve všech důležitých politických a náboženských otázkách. A přesto ho mám opravdu, opravdu rád.
Bylo by snadné ho nemít rád, kdyby byl pokrytec nebo fanatik, kdyby byl nesnesitelný megaloman nebo člověk, který káže z nenávisti a zloby. Ale on není ani jedno z toho. Je vlastně příjemné být s ním. Není jen zdvořilý; upřímně mu na lidech záleží. Možná nevěří v evoluci, ale opravdu ho zajímá, jaký jste měli den. Možná je proti určitým právům homosexuálů, ale upřímně si přeje, abyste byli o Vánocích veselí. Pokud s vámi mluví, je pozorný a obětavý. Je zvědavý na vás i na svět.
Když jsem se s ním setkal poprvé, vřele mě pozdravil, přestože je to další Jerry Falwell a já vypadám, jak řekl jeden z jeho zaměstnanců, „jako syn Davida Crosbyho“. Přehlédl vousy a dlouhé vlasy, pevně mi podal ruku a pozval mě do své prostorné kanceláře. Nabídl mi limonádu, kávu, vodu, místo na své pohodlné kožené pohovce. Když jsem si všiml, že má na stěně zarámované a pověšené přebaly všech svých sedmnácti knih, zmínil jsem se nenuceně, že bych jednou rád napsal knihu. Mírně naklonil hlavu a podíval se mi do očí.
„To se ti povede, Michaeli,“ řekl. „Jsem si tím jistý.“
Jeffress byl tak sebejistý, jeho hlas tak neochvějný, že jsem si nemohl pomoct a na pár vteřin jsem si představil, jaké to asi je mít čerstvě vytištěnou knihu s mým jménem na hřbetě.
Aniž by působil sebeméně dotěrně nebo nedůvěřivě, chtěl o mně vědět: kde jsem vyrůstal, co jsem studoval na vysoké škole, kde jsem pracoval a jestli mě ta práce bavila. Když se rozhovor konečně stočil na něj, řekl mi, že se ho můžu zeptat na cokoli. To odpoledne jsme si povídali téměř dvě hodiny v kuse.
Ukázalo se, že o Robertu Jeffressovi toho lidé mnoho nevědí. Je například fanouškem herních pořadů. Objevil se ve dvou z nich. Každý rok o Vánocích rád bere své dcery na broadwayské muzikály. Hlídá si, co jí, a pět dní v týdnu běhá tři míle na běžeckém pásu. Má dobrý přehled o popkultuře i aktuálním dění. Je také sebeironický, rychle vtipkuje o věřících, kteří usínají v lavicích, nebo o šprtství své vlastní hry na akordeon.
Kromě svého charismatu a intelektu se Jeffress od většiny lidí – dokonce i od mnoha samozvaných křesťanů – liší tím, že si je naprosto jistý, že peklo je skutečné místo. Je si jistý, že tam jde spousta dobrých, morálních lidí – a že on tam nejde. Opravdu nechce, abyste šli do pekla. A co víc, opravdu ho baví zachraňovat lidi před věčným zatracením.
Mnoho významnějších evangelistů v dnešní době působí spíše jako motivační řečníci. Někteří z těch nejpopulárnějších – Joel Osteen – se o Ježíši zmíní sotva na konci svého kázání a mnozí se o pekle vůbec nezmíní. Jeffress však věří, že se blíží konec časů a že nastane zúčtování pro celou věčnost.
„Tedy jako Harold Camping, ale bez bláznovství?“ Zeptal jsem se ho s odkazem na kalifornského rozhlasového evangelistu, který několikrát nesprávně předpověděl přesné datum konce světa.
„Jako Harold Camping bez data,“ upřesnil.
Takže musíte pochopit, že když Robert Jeffress říká věci jako „Mitt Romney není křesťan“ nebo „islám je falešné náboženství založené na učení falešného proroka“ nebo že Oprah Winfrey je „nástrojem Satana“, nesnaží se jen říct něco bombastického, protože má rád pozornost. Říká to z lásky. Opravdu věří, že kultura je v úpadku a že on zpomaluje rozklad a že by to mohlo zabránit tomu, abyste vy osobně strávili věčnost s hořícím tělem.
To je důvod, proč má Jeffress vlastní rozhlasovou show, vlastní televizní pořad a proč se chystá vydat svou osmnáctou knihu Poslední záře soumraku: Jak mohou být poslední dny Ameriky vašimi nejlepšími dny. Je to důvod, proč se First Baptist Dallas nedávno rozhodla uskutečnit jeden z nejdražších projektů výstavby kostela v moderní americké historii. Nový kampus za 128 milionů dolarů bude mít skleněný skywalk, obří fontánu ve tvaru kříže a elegantní svatostánek s kapacitou 3 000 míst, který bude konkurovat Madison Square Garden. Jeffress chce, aby sloužil jako „duchovní oáza“ uprostřed centra města.
Podívejte se, pokud jste homosexuál nebo muslim nebo jen nevěříte, stejně jako on, že každé slovo Bible je doslova pravdivé, Jeffress vás nenávidí. Nikdy nikoho nenáviděl. Chce jen, abyste přišli k Ježíši. Když v roce 2008 pronesl dvoudílné kázání „Gay není v pořádku“, řekl své církvi: „To, co dělají, je špinavé. Je to tak ponižující, že se to nedá popsat. A právě jejich špinavé chování vysvětluje, proč jsou mnohem náchylnější k nemocem.“ O několik vteřin později však připomněl, aby stádo „projevilo soucit“, a poznamenal, že „odříznout své děti je největší chyba, kterou kdy uděláte. Nemusíte schvalovat to, co dělají. Nemusíte zvát jejich homosexuální milence do svého domu. Ale dejte svému synovi nebo dceři vždy najevo, že je máte rádi.“
Ráno, kdy toto kázání pronesl poprvé, se před kostelem shromáždilo asi 100 protestujících. Drželi duhové vlajky a nápisy „Mé homosexuální dítě je v pořádku“ a „Jsem stále lesbička. Možná se málo modlíte!“. Kostel najal policisty mimo službu a protestujícím podával kávu.
„Pokud peklo skutečně neexistuje, pak je odsuzující a nelaskavé říkat lidem, v co věří, že je špatné,“ vysvětlil mi na začátku. „Ale pokud opravdu věříš, že existuje jen jedna cesta do nebe, a to skrze víru v Krista, proč bych nechtěl varovat každého, koho mohu?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Pro zdůraznění se odmlčel. „Tohle je jediná cesta ven.“
Vidíš to? Protože s jistotou ví, že má pravdu, může – ne, musí – říct ostatním, že se mýlí. I kdybys chtěl argumentovat, s jistotou se nedá vyjednávat. Ale vy se hádat nechcete, protože taková jistota je zastrašující a nakažlivá zároveň.
Pro Roberta Jeffresse to není nic nového. Už od prvního ročníku střední školy s jistotou věděl, co chce v životě dělat. Ženu, kterou si chce vzít, znal už v patnácti letech. Vlastně, kam až paměť sahá, byl chodícím ztělesněním jistoty. Dokonce i blízcí přátelé a příbuzní si těžko vzpomenou na jediný okamžik, kdy by ho viděli o sobě byť jen na chvíli pochybovat.
Když jsem poprvé požádal církev o rozhovor – v době, kdy objížděl kabelové zpravodajské pořady a vysvětloval se v souvislosti s kontroverzí „mormonismus je sekta“ – doufal jsem, že s ním budu moci strávit dost času, abych poznal skutečného Roberta Jeffresse. Věděl jsem, že to nemůže být vždycky ten milý, veselý chlapík, kterého jsem vídal v televizi.
Jeho sacharinová povaha je často předmětem vtipů. Po přehrání klipu, v němž Jeffress říká, že mormonismus byl vždy považován za sektu, to Jon Stewart v pořadu The Daily Show označil za „nejsladší, nejdobromyslnější a nejpříjemnější kydání špíny na celé náboženství, jaké jsem kdy viděl“. Dodal, že napodobuje Jeffressův sirupovitý jižanský tón: „
Ve dnech, které jsem s ním strávil, někdy od východu do západu slunce, mě přesvědčil, že postava jasnozřivého školáka není hraná. Velmi brzy se rozhodl, že je křesťanem, a přestože intelektuálně vyrostl (má několik postgraduálních titulů z teologie), svůj názor nikdy nezměnil. V ničem. Nikdy. Přesto se stále rád setkává s lidmi, kteří vidí svět jinak.
Jeffress má za sebou desítky vystoupení v televizních stanicích FOX News, CNN a MSNBC (Chrise Matthewse má opravdu rád), ale jeho nejoblíbenější
bylo asi v říjnu, kdy přijal pozvání odletět do Los Angeles, aby natočil živý vstup do pořadu HBO Real Time With Bill Maher.
Maher, ateista, který napsal, produkoval a hrál v dokumentu Religulous zesměšňujícím organizované náboženství, Jeffresse v pořadu přivítal. Pastor přišel v elegantním námořnickém obleku, zářivě červené kravatě a se svým typickým úsměvem. Maher předal Jeffressovi kopii filmu Religulous na DVD.
„Teď by se vám mohlo nelíbit třeba prvních 93 minut,“ řekl Maher.
„Ale titulky jsou skvělé, ne?“ řekl Jeffress a nenechal se odbýt.
Brzy se rozhovor stočil na Jeffressovy nejnovější komentáře o mormonismu. (Mormonismus před kamerou skutečně označuje za sektu už od roku 2007 a ani jednou necouvl ani neodvolal). Reakce konzervativních odborníků, jako jsou Karl Rove a Laura Ingrahamová, byla ostrá a kritická.
„Od té doby, co jsem pronesl tyto komentáře, je ke mně levice docela laskavá,“ řekl Jeffress. „To konzervativci po mně jdou se sekáčkem na maso.“
Maher přerušil pastora, aby si s ním plácl: „Přesně tak, bratře!“ Při tomto pohledu dav vyjekl smíchy.
Po skončení živého vysílání Maher pozval pastora do panelu v pořadu „Přesčasy“. Postavili ho mezi Mahera a dvoumetrového kouzelníka a oddaného ateistu Penna Jillettea. Aby to bylo zajímavější, Jeffressova židle byla o několik centimetrů nižší než židle ostatních, takže vypadal ještě více jako malý chlapec sedící u stolu pro dospělé.
Nezdálo se však, že by to Jeffresse nějak vyvedlo z míry. Někdo navrhl, že pastor má s Maherem tak dobrou chemii, že by mohli mít vlastní pořad. Maher zažertoval, že by to byla ranní show jako Live With Regis and Kathie Lee. Jillette se přidal s tím, že by to podle něj měl být buddy-cop film, a předstíral hrdelní hlas z filmového traileru: „Je to ateista. On je křesťan. Ale oba jsou poldové!“ Pak Jillette a Maher oba zapózovali kolem Jeffresse ve stylu Charlieho andílků, se zbraněmi na prstech ve vzduchu.
Po skončení natáčení přivedl Jeffress svou ženu a devatenáctiletou dceru na poměrně legendární afterparty po skončení pořadu. Maher se nestydí za užívání drog – Zach Galifianakis v roce 2010 v jeho pořadu v přímém přenosu vykouřil jointa – ani za svou náklonnost k dospělým bavičům. Ale tam byl Jeffress, usrkával z láhve vody a půl hodiny těšil tyto hollywoodské liberály. Maher byl Jeffressem tak okouzlen, že málem zmeškal letadlo.
Když se Jeffress vrátil do Texasu, napsal Maherovi dopis, v němž mu sdělil, jak se dobře bavil. Maherovi poděkoval a sdělil mu, že se na jeho film skutečně podívá. Uvedl, že si plánuje dát šálek teplého moštu a podívat se na něj na Štědrý den.
Chcete-li pochopit, proč je Robert Jeffress takový, jaký je, musíte vidět, jak předurčený se jeho život může zdát a jak málo se od dětství změnil. Narodil se v roce 1955 a vyrůstal v První baptistické dallaské církvi v době, kdy se stávala nejdůležitější evangelikální církví v zemi, srdcem konzervativního křesťanského hnutí v 60. a 70. letech. Jeffress vyrůstal mezi zdmi této církve. Byl zde pokřtěn, oženil se zde, byl zde vysvěcen. Zde získal své první zaměstnání po vysoké škole, zde kázal svou první nedělní bohoslužbu.
„Stále něco dělal kolem kostela, vždy se nadšeně dělil o poselství Pána,“ říká Nell Stephensová, milá žena, která je členkou sboru již téměř 50 let. „Vždycky měl také takový ten vřelý, šťastný úsměv.“
Jeho rodiče byli oba členy církve, než se jim narodil. Jeho otec nakonec přesvědčil maminku, aby se k němu připojila po probuzení Billyho Grahama v Cotton Bowl, kdy sám Graham prohlásil, že chce, aby se jeho pastorem stal Dr. W. A. Criswell. „Máma se tehdy rozhodla, že když je to dost dobré pro Billyho Grahama, je to dost dobré i pro ni,“ vypráví Jeffress.
Jeho matka ukončila střední školu, když jí bylo 15 let, a v 18 letech vystudovala SMU. Nastoupila jako učitelka žurnalistiky na Hillcrest High School a nakonec se stala jednou z nejoblíbenějších učitelek v historii školy. Právě od ní Jeffress získal své charisma, pohotový vtip a chuť do aktuálního dění.
Jeho otec byl leteckým dispečerem u společnosti Braniff International airlines. Kouřil a občas si dal pivo. Do týdne po Jeffressově narození odletěl jeho otec na zaměstnaneckou propustku do Chicaga, aby se vydal do Moodyho knihkupectví. Vrátil se s křesťanskými knihami pro novorozence v hodnotě více než 200 dolarů.
Když mu bylo pět let, stal se malý Robert křesťanem. Vzpomíná, že to začalo rozhovorem, který vedl s otcem u stolu. Tu neděli pak šel v kostele k oltáři, aby doktoru Criswellovi řekl, že přijal Ježíše do svého srdce. Criswell si chlapce a jeho otce pozval do své kanceláře. Položil Robertovi několik otázek, aby zjistil, zda ví, o čem mluví. Pak, vzpomíná Jeffress, si Criswell klekl vedle něj, aby se pomodlil. Poté Criswell chlapce varoval: „Teď, Roberte, nedopusť, abych tě ještě někdy viděl jít tou uličkou, protože jsi uklouzl.“ Malý Robert přikývl.
Byl to chytrý kluk, měl skvělé známky. Jeho bratr Tim je o tři roky mladší. Tim si pamatuje, jak jejich matka chodila v neděli ráno z pokoje do pokoje, aby všechny vzbudila do kostela. „Ale Roberta nikdy nemusela budit,“ říká Tim, dnes poručík dallaské policie. „Ležel jsem v posteli a prosil je, aby mě nechali spát. On by tam stál, úplně oblečený, a čekal by na nás ostatní.“ Když se rodina vrátila z kostela, Robert se díval na pořad Meet the Press a matka mu udělala sendvič s grilovaným sýrem.
Jennifer McKellarová je pastorova sestra, mladší o šest let. Vzpomíná na jeho neuvěřitelné nadání ve hře na klavír. Vždycky uměl hrát podle sluchu. „Po celá léta nemohl vejít do místnosti s klavírem a nesednout si k němu a nezahrát nějaké show melodie,“ říká.
Jako teenager se stále něčím zabýval. Kromě toho, že trávil čas v kostele nebo hrou na akordeon, pracoval v křesťanském knihkupectví, byl členem debatního týmu a organizoval skupinu, která se věnovala zvelebování školního areálu. Nikdy nezapadl do žádné ze skupin nebo klik, ale zdálo se, že si rozumí s každým.
Dospěl v době sexuální revoluce, v době volné lásky a otevřeného experimentování s drogami. Ale Richardson v Texasu nebyl zrovna centrem kontrakultury. Říká, že tyhle věci ho prostě nikdy nenapadly. Nikdy v životě nevzal žádnou drogu ani si nedal nic tvrdšího než zmrzlinu Jack Daniel’s. Snad jediný okamžik, kdy jsem Jeffresse viděl v rozpacích, bylo, když se zmínil o svém boji s hormony v dospívání.
Vysvětlil, že pro něj není nic lepšího než obrácení. Jeden učitel jednou vyzval mladého Roberta, aby našel pět studentů, kteří nejsou křesťany, spřátelil se s nimi, modlil se za ně a každého z nich pozval ke Kristu. Jednou z osob na jeho seznamu byla dívka z matematické třídy jménem Amy. Později mu řekla, že nikdy nepotkala někoho, kdo by si byl tak jistý, že půjde do nebe. Nakonec ji přivedl na evangelizační akci v kostele a ona se stala křesťankou. (S hrdostí říká, že všech pět cílů během školního roku zaslíbilo svá srdce Ježíši).
Mezi prvním a druhým ročníkem Jeffress pocítil, že ho Bůh volá ke službě. Říká, že Bůh k němu promluvil pouze třikrát v životě. Ví, že pro nevěřícího člověka to musí znít bláznivě. Lidé se ho vždycky ptají, jestli to poprvé bylo slyšet, a on jim říká: „Ne, bylo to mnohem hlasitější“. Podruhé to bylo, když byl v prvním ročníku na Baylorově univerzitě, když mu Bůh řekl, že jednoho dne bude starším pastorem ve First Baptist Dallas. Podruhé to bylo tak osobní, jak mi řekl, že o tom nikdy s nikým nebude mluvit.
Jeffress se nemohl dočkat, až doktoru Criswellovi řekne, že se cítí být povolán ke službě. Vypráví o tom často. „Dr. Criswell se na mě podíval,“ říká, „a řekl mi: ‚Roberte, chci, abys letos v létě poznal každý čtvereční centimetr tohoto kostela, protože jednoho dne bude celý tvůj. „
Když Jeffress přišel na střední školu, pozval Amy na rande – na debatní banket, na kterém měl dostat cenu. Později na škole produkoval hudební varieté s názvem Láska je slovo na čtyři písmena. V jednu chvíli se zvedla opona a on oblečený ve smokingu zpíval píseň Strangers in the Night přímo Amy.
„Robert byl vždy velmi cílevědomý. Jako by přišel na svět jako malý dospělák,“ říká jeho sestra, která žije v Tyleru a je provdaná za profesora teologie. „Podstata toho, kým je a čeho si váží, se od dětství nezměnila.“
Jen asi rok poté, co dostal první vlastní kostel v texaském Eastlandu – Jeffress byl devětadvacetiletý pastor s dětskou tváří a sebevědomím, jaké nikdy neviděli -, byla jeho matce diagnostikována rakovina. V té době už byli s Amy manželé a žili na faře v Eastlandu.
„Robert a jeho matka si byli nesmírně blízcí,“ říká Amy. „Bylo to asi nejtěžší období v jeho životě.“
„Jako by sdíleli stejného ducha,“ říká jeho sestra.
Nikdo si však nepamatuje, že by se choval divně nebo se zhroutil, když v roce 1986 zemřela. „Vždycky byl takový ten zralý, rozvážný typ staršího bratra,“ říká jeho bratr Tim. „Někteří lidé jsou prostě stvořeni pro určité životní role.“
Každý truchlí jinak. Někteří lidé pijí. Někteří lidé nosí černou. Jeffress udělal to, co by udělal každý správný kluk, kterému chybí máma. Utekl do hádanky. Nedlouho po pohřbu se rozhodl, že potřebuje nové auto. V bance měl asi tisíc dolarů. Místo aby si koupil ojeté auto nebo si vzal velkou půjčku a zadlužil se (rád zdůrazňuje, že během studia na Baylorově univerzitě vystudoval dvakrát komunikaci a obchod), prostě věděl, že peníze může vyhrát v herní show. Byl si tím jistý.
Studoval všechny tehdy populární herní pořady a zjistil, že pořad s názvem Card Sharks nabízí největší denní peněžní výhry. Každý den si tento pořad nahrával na videorekordér a každý díl sledoval znovu a znovu. Zjistil, s jakými otázkami se soutěžící obvykle potýkají a jaké strategie obvykle vedou k největším výhrám. Nakonec si koupil letenku do Los Angeles a vydal se na zkoušku. (Shodou okolností se pořad natáčel ve stejném studiu CBS, kde se nyní natáčí pořad Billa Mahera). Toho dne tam bylo více než 200 lidí, ale on byl jedním ze tří, kteří byli do pořadu vybráni. Když Jeffresse vybrali, producenti mu řekli, aby si s sebou vzal pět sad oblečení, protože se najednou natáčely epizody na celý týden.
Jako vždy byla jeho sebedůvěra a příprava odměněna. Stal se šampionem čtyř dnů a vyhrál více než 4 000 dolarů v hotovosti – a stihl se vrátit domů včas, aby mohl v neděli kázat. Peníze použil na velkou zálohu na kaštanový Oldsmobile Eighty-Eight. Jeho epizody se stále čas od času opakují na Game Show Network a jednou za čas se na ně někdo zeptá. Lidé, kteří ho znají nejlépe, samozřejmě vědí, že Card Sharks nebyla Jeffressova první zkušenost s herní show. Jednou se objevil v pořadu Let’s Make a Deal převlečený za banán. Je těžké nemít rád člověka, který by šel do celostátní televize oblečený jako banán.
Jeffress si začal dělat nepřátele až v roce 1998. Do té doby byl povolán, aby opustil Eastland a stal se pastorem v První baptistické církvi ve Wichita Falls. Prvních 15 let své služby se na kazatelně do politiky nepouštěl. Ani jednou se nezmínil o potratech nebo homosexualitě. Ale dvě knihy z knihovny to změnily.
Právě si připravoval část kázání s názvem „Nemůžeme odsoudit to, co Bůh odsoudil“, když za ním jednoho rána přišel člen jeho sboru se dvěma knihami z veřejné knihovny ve Wichita Falls. Obě knihy, Heather má dvě maminky a Tatínkův spolubydlící, jsou o dětech vychovávaných homosexuálními páry a druhá z nich obsahuje ilustraci dvou mužů ve společné posteli.
„Homosexualita porušuje učení tří hlavních světových náboženství,“ říká Jeffress, když mluví o tom, proč udělal to, co udělal. „Je zodpovědná za jednu z největších epidemií všech dob a v té době byla také nezákonná.“ (Zákony proti sodomii byly od té doby prohlášeny za protiústavní.)
Přemýšlel o těch knihách. A když tu neděli kázal své poselství, něco se v něm vzedmulo. Ta slova z něj prostě vyšla. „Svůj postoj zaujmu právě tady!“ řekl. „Ty knihy nevrátím!“
Nabídl knihovně, že za ně zaplatí, a požádal knihovníky, aby peníze nepoužili na nákup dalších výtisků. Knihovníci na nic takového nepřistoupili. Brzy se do věci vložila městská rada, která přijala církví podporované nařízení, podle něhož měly být některé knihy uchovávány ve zvláštním oddělení „pro dospělé“. Pak se do věci vložil ACLU a příběh se dostal na titulní stránky celostátních novin. V místních novinách o tom pravidelně vycházely úvodníky a dopisy redakci, nepřetržitý proud argumentů pro i proti Jeffressovi.