Fotografie vlevo z filmu Stěhování Hatterasu: Přemístění světelné stanice na mysu Hatteras do bezpečí od Bruce Robertse a Cheryl Shelton-Robertsové. Fotografie vpravo od Johna Buie.
Když dnes stojíte u paty majáku na mysu Hatteras a natahujete krk směrem k jeho vrcholu, musíte se divit, jak se vůbec našel někdo, kdo tuhle věc přestěhoval.
Vytahovala se sláma? Byla to hra „Nosem vpřed“? Nebo se v pravém stylu Katniss Everdeenové přihlásil nějaký trouba jako tribut?
Eroze pláže není na neustále se měnícím bariérovém ostrově nic nového. Ale koncem devadesátých let minulého století začalo být ustupující pobřeží pro věrný maják s ikonickými pruhy na holičské tyči příliš velké sousto. Hatteras se musel přestěhovat, jinak by ho v příštích desetiletích začaly obléhat vlny. Jeho přemístění by bylo náročným úkolem – přesněji 193 stop vysokým.
„Nevím, jestli bych chtěl být předákem při tom úplně prvním zvedání a tlačení,“ říká se smíchem Chris Cabral, dozorčí strážce parku Cape Hatteras National Seashore. „Jsem si jistý, že toho moc nenaspali.“
Mnoho lidí se v měsících předcházejících tomu, čemu se říkalo „stěhování tisíciletí“, moc nevyspalo. Někteří se při pomyšlení na jeho přemístění zmítali, jiní ho považovali za jedinou možnost. Lidé se hádali. Podávali žaloby. Stěhování vyvolalo rozpory, které tato semknutá komunita odolných ostrovanů dříve nezažila – ale to jen proto, že všem na něm tak moc záleželo. A někdy, když lidem na něm hluboce záleží, záleží jim na něm hlasitě.
Stejně jako vítr a déšť zimní polární bouře, je i láska, která je sdílena k tomuto majáku, něco divokého. Ze všech kapitol jeho 146leté historie to dokazuje právě ta nejnovější.
Foto: Moving Hatteras:
Když byl v roce 1870 postaven druhý maják na mysu Hatteras, dělilo ho od pobřeží solidních 1 500 metrů. Netrvalo dlouho a příliv a odliv Atlantiku začal zasahovat do jeho základny. V roce 1920 – o pouhé půlstoletí později – postoupil oceán do vzdálenosti 300 stop od stanice.
„To bylo pozorováno od té doby, co zde byli strážci,“ říká Cabral. „Oceán stále přibýval a neustupoval.“
Eroze ve 30. letech 20. století postupovala tak rychle, že se Rada majáků Spojených států, která byla později sloučena s Pobřežní stráží Spojených států, rozhodla maják vyřadit z provozu. V 50. letech 20. století se však eroze zpomalila a světlo bylo znovu rozsvíceno. Teprve když Hatteras začal v 80. letech 20. století opět ztrácet značnou část pobřeží, začali místní obyvatelé hledat dlouhodobé řešení.
Měli tři možnosti: Mohli kolem něj postavit mořskou hráz a maják by později vytvořil vlastní ostrov, posílit ochranná mola nebo ho přemístit. Mnozí se shodli, že poslední z možností by měla nejmenší dopad na životní prostředí a největší životnost, ale ne všichni s ní souhlasili. Diskuse probíhala dlouho, než Kongres v roce 1998 schválil rozpočet na přemístění.
Bruce Roberts založil spolu se svou ženou Cheryl Shelton-Robertsovou společnost Outer Banks Lighthouse Society, aby získal podporu pro přemístění, ale vzpomíná si, že někteří jeho přátelé měli z přemístění památky obavy.
„Když se na něj podíváte, jen tak stojíte v písku a říkáte si: ‚Jak můžou proboha přemístit maják?'“ řekl Roberts. Roberts říká.
Dříve se to už dělalo, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Stanice Cape Hatteras Light Station je obrovská, vyšší než kterákoli jiná v zemi. Joe Jakubik byl mužem pro tuto práci. Než se stal projektovým manažerem tohoto stěhování, úspěšně zorganizoval stěhování několika menších majáků po celé zemi.
Stěhování a jeho přípravné práce, které začaly na konci roku 1998, vysvětluje jednoduše.
„Prvním krokem procesu na samotném majáku byla těžba pod základy,“ začíná Jakubik.
Při těžbě stěhováci umístili pod konstrukci ocelové nosníky, aby jí poskytli oporu. Vestavěné hydraulické zvedáky nosníků po natlakování pomohly maják zvednout. Stěhováci instalovali speciální valivé nosníky, aby mohla být konstrukce vedena po kolejích na nové místo určení.
Trasa byla dlouhá něco přes půl míle, což nezní příliš zrádně – tedy dokud si nevzpomenete, že ji bylo možné přemístit pouze po pěti metrech. Za každých pět stop dopředu se musel mechanismus, který ji posouval, znovu nastavit. Trvalo to 23 dní. Jakmile dorazil na nové místo, byl maják instalován na nový betonový základ, mnohem pevnější než tlustá dřevěná podložka, na které byl původně postaven.
Projekt skončil 14. září 1999. Je neuvěřitelné, že se při stěhování neztratila ani jedna cihla. Všichni, včetně Jakubika, si mohli oddechnout – potenciální hrozba hurikánů a samotná velikost majáku ho možná během stěhování tížily, ale největší překážkou bylo získat podporu komunity.
„Museli jsme bojovat o důvěru,“ říká Jakubik. „V době, kdy se maják začal stěhovat, jsme s lidmi zatočili.“
Když naše majáky samy čelí nejistým časům, může to být děsivé. Ale maják na mysu Hatteras, ne tak stacionární strážce, jak jsme předpokládali, slouží jako mocná připomínka předností změny.
„Myslím, že je to jedna z velkých věcí, které si lidé budou pamatovat o Outer Banks,“ říká Roberts. „Maják tam byl a byl zachráněn.“
Ať se stane cokoli za těchto 17 let a stovky let poté, seřiďme své plachty a dívejme se ke světlu.
