Jsem hlavní/jediná pečovatelka o svého manžela veterána, kterému byla ve 46 letech (nyní 55) diagnostikována mladá demence a Parkinsonova choroba. Jeho nemoc pramení ze služby naší zemi. Byli jsme na vrcholu své kariéry ve společnostech Nokia a IBM a zároveň jsme vychovávali 3 malé děti.
Nikdy bych ani v nejdivočejších snech nepředpokládala takovou toxicitu, které se mi dostalo od mé rodiny a přátel. Jak bych mohl? V uplynulých 4 desetiletích jsem byl ten, kdo tu byl „vždy“ pro všechny a pro všechno. Vlastně jsem musela vydržet mít ty nejhorší chvíle a být zranitelná, abych si uvědomila nepředstavitelné/nemyslitelné! Tři čtvrtě roku jsem prosila rodinu a přátele, aby mi poskytli nějakou formu podpory. Místo toho se mi dostávalo nejen jednoho odmítnutí za druhým, ale také jsem se musela vyrovnávat se zvěrstvy falešných obvinění, nadávek a přímých odpovědí typu „Ne“ na kontrolu mých tří malých dětí. I když jsme potřebovali finanční pomoc, věděla jsem, že o ni nemám žádat, a tak jsem se obrátila na několik charitativních organizací. Snášet zničující dynamiku manželovy nemoci a navíc bolest, osamělost a zármutek ze strany mých přátel a rodinných příslušníků (na obou stranách) bylo prostě příliš těžké. No, jakmile jsem řekla, co jsem měla na srdci, konečně jsem přestala žádat o emocionální podporu. Navíc jsem si stála za svým a už jsem se necítila povinna poskytovat aktuální informace o manželově úpadku. Netřeba dodávat, že všichni poslední lidé, které jsme znali před touto strašlivou smrtelnou nemocí, nás opustili. Tato zkušenost mi však poskytla obrovské množství moudrosti a znalostí. Především jsem si připomněla Boží slovo: „Nikdy tě neopustím ani tě neopustím“. Opravdu jsem vděčný za odvahu, smělost, prostředky a sílu, které mi Bůh poskytl. S pokorou a vděčností. Nežádám o mnoho, takže mi stačí prostý telefonát s otázkou: „Jak se daří?“
.