Technicky řečeno, finanční krize v roce 2008, největší hospodářský krach v USA od dob Velké hospodářské krize, trvala něco málo přes 18 měsíců a dávno skončila. Od prosince 2007 do června 2009 došlo k prudkému poklesu HDP, poté začala ekonomika opět růst.
Podle mnohých však svět nikdy nebyl úplně stejný.
„Na začátku Velké recese přišel o práci každý pátý zaměstnanec. Mnozí z nich se z toho už nikdy nevzpamatovali, skutečnou práci už nikdy nedostali,“ říká profesor managementu na Whartonu Peter Cappelli, ředitel školního Centra pro lidské zdroje. „Prudký nárůst žádostí o invaliditu byl částečně způsoben tím, že propuštění lidé měli potíže se získáním jakéhokoli zaměstnání. Generaci mladých lidí, kteří vstupovali na trh práce, to narušilo kariéru. Skutečnost, že tato věková skupina stále odkládá koupi domu, pořízení dětí a další znaky stabilního, dospělého života, se do značné míry přičítá právě tomu.“ (Cappelli nedávno hovořil o dopadu recese na trh práce v rozhlasovém pořadu Knowledge@Wharton na stanici SiriusXM. Poslechněte si podcast v horní části této stránky)
„Byla to velmi traumatizující událost. Obrovské množství životů se nepochybně navždy změnilo, když se podíváte na ekonomiku jako celek,“ říká profesor managementu na Whartonu Matthew Bidwell.
Velká recese urychlila řadu trendů a zastavila vývoj jiných. „Skutečnost, že tolik lidí přijímalo dočasná zaměstnání, často jako dodavatelé, byla postrčena hospodářskou krizí, částečně proto, že zaměstnavatelé si nebyli jisti budoucností, ale také proto, že pracovníci neměli jinou možnost než je přijmout,“ říká Cappelli. „Dobrá praxe řízení zaměstnanců v tomto období udělala velký krok zpět, protože zaměstnanci byli ochotni snášet cokoli, jen aby měli práci.“
Z finanční krize jsme si mohli odnést odhodlání přijmout opatření, aby se už nikdy neopakovala, říká Cappelli. „Ale je jednodušší to ignorovat, a tak to děláme.“
Cena levných peněz
Tím není řečeno, že větší význam finanční krize je vyřešen. Rozhodnutí Rady guvernérů Federálního rezervního systému snížit v listopadu 2008 úrokové sazby fakticky na nulu stojí za důležitý moment ve finančních a politických dějinách, říká Peter Conti-Brown, profesor právních studií a etiky podnikání na Whartonu.
„Tak nízké úrokové sazby jsme dlouho neviděli,“ říká. „Existuje však také rostoucí, dvoustranný sbor kritiků Fedu, kteří považují měnová rozhodnutí Fedu spíše za příliš bázlivá než za příliš odvážná. Může se stát, že historici budou ambivalentní postoj Fedu k inflaci v letech 2007 a 2008 považovat za prohloubení traumat krize. Tento vzorec jsme viděli již dříve. Většina vědců viní Fed z nejhoršího období Velké hospodářské krize, ale tento konsenzus vznikl až desítky let po této události. I s odstupem deseti let je ještě brzy na to, abychom přesně pochopili důsledky jednání Fedu, ať už v dobrém, nebo ve zlém.“
„Na počátku Velké recese přišel o práci každý pátý zaměstnanec. Mnozí z nich se z toho už nikdy nevzpamatovali, skutečnou práci už nikdy nedostali.“ Peter Cappelli
Pro běžného člověka existuje pádný argument, že Fed zabránil ještě větší bolesti. Nezaměstnanost sice dosáhla 10 %, ale ne 25 % jako za Velké hospodářské krize. „A dlužníci byli v tomto kontextu v příslušném období velmi zvýhodněni,“ říká Conti-Brown. „Velmi dobře si vedli také ti, jejichž investiční strategie zahrnovaly širokou expozici vůči akciím a dluhopisům. Trpěli pouze ti, jejichž investiční strategie je nutila vlastnit do splatnosti aktiva s pevným výnosem. To je relativně malý zástup v porovnání s mnohem širšími výhodami.“
Nepostupování agresivněji – nesnížení úrokových sazeb dříve, neuvažování o vyšším tlaku na inflaci – však zároveň mohlo způsobit skutečnou škodu těm milionům lidí, které krize vysídlila, říká Conti-Brown. „Není jasné, zda byla 10% nezaměstnanost vůbec nevyhnutelná. V tom je právě ten háček.“
Odchod do důchodu na dluh
Ti pracovníci, kteří si po krizi udrželi práci nebo si našli novou, nyní čelí perspektivě, že budou muset odložit odchod do důchodu a zároveň budou mít mnohem menší hnízdní jmění, na které se mohou spolehnout. Mnoho ekonomů předpokládá, že globální kapitálové trhy budou v budoucnu vyplácet mnohem nižší očekávané výnosy z investic než v minulosti, což ovlivní práci, odchod do důchodu, spoření a investiční chování starších Američanů, uvádí se v pracovním dokumentu Whartonské rady pro výzkum důchodů. „V režimu nízkých očekávaných výnosů si pracovníci na svých daňově zvýhodněných účtech 401(k) ve srovnání s minulostí nahromadí méně majetku. Navíc muži a ženy optimálně žádají o dávky sociálního zabezpečení později a pracují více, když jsou očekávané reálné výnosy nízké,“ píší Vanya Horneff, Raimond Maurer a profesorka podnikové ekonomie a veřejné politiky na Whartonu Olivia S. Mitchellová v článku „How Will Persistent Low Expected Returns Shape Household Behavior?“
Autoři ve svém článku konstruují model životního cyklu, který zahrnuje mimo jiné proměnné nejistotu na akciovém trhu a na trhu práce, americká daňová pravidla a požadavky na minimální distribuci pro plány 401(k) a reálné vzorce dávek sociálního zabezpečení. Dále simulují předpokládané změny v chování při nižších reálných očekávaných výnosech a porovnávají výsledky se základními výsledky.
Zjistili, že trvale nízké výnosy formují chování v heterogenní populaci. „Například,“ píší, „muži i ženy žádají o dávky sociálního zabezpečení zhruba o rok později a pracují déle a reakce je nejsilnější u vysokoškolsky vzdělaných osob. Kromě toho jsou lépe vzdělané osoby citlivější než ostatní na reálné výnosy, a proto více snižují své úspory na daňově zvýhodněných penzijních účtech.“
„Ještě je brzy, dokonce i za deset let, abychom přesně pochopili důsledky kroků Fedu, ať už v dobrém, nebo ve zlém.“-Peter Conti-Brown
A zároveň je dnes pravděpodobnější, že Američané vstupují do důchodu zadlužení než kdykoli předtím, a vyšší míra zadlužení činí starší domácnosti poměrně citlivými na rostoucí úrokové sazby. Je možné, že důchodci budou muset věnovat stále větší část svých příjmů na obsluhu rostoucího dluhu, píše Mitchell v samostatné studii.
U.S. spotřebitelské úvěry a hypoteční půjčky se před finanční krizí v roce 2008 rychle rozšiřovaly, což umožňovalo relativně nezkušeným spotřebitelům rozhodovat o tom, kolik si mohou dovolit půjčit, vysvětlují Mitchell a spoluautorky Annamaria Lusardi a Noemi Oggero v publikaci „The Changing Face of Debt and Financial Fragility at Older Ages“, která byla zveřejněna v časopise AEA Papers and Proceedings Americké ekonomické asociace.
„Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, která lidé během důchodu činí, je způsob dekumulace majetku, avšak naše výsledky naznačují, že stárnoucí Američané budou muset v důchodu také zvládat a splácet velké dluhy,“ poznamenávají. „To je ztíženo tím, že starší osoby často přesouvají část nebo celý svůj majetek do aktiv s pevným příjmem. Navíc, pokud budou budoucí výnosy z akcií nižší než v minulosti (jak mnozí předpovídají), bude pro starší lidi stále důležitější rozumně spravovat aktiva a závazky a splácet část tohoto dluhu s vyššími úroky. Tyto problémy ještě zhoršuje neochota starších osob prodávat své domy, stěhovat se do menších domů nebo se zapojit do zpětných hypoték.“
Od koupě k pronájmu
Budou však mít budoucí generace domy a v nich uložený vlastní kapitál, z něhož budou moci čerpat v důchodu? Finanční krize před deseti lety vedla ke zpřísnění úvěrových standardů oproti historickým normám, což ztížilo získání hypotéky, říká Susan Wachterová, whartonská profesorka nemovitostí a spoluředitelka Penn Institute for Urban Research na Pensylvánské univerzitě.
„Když se podíváte na míru vlastnictví domů, tak se dramaticky snížila,“ říká Wachterová. „U mileniálů ve věku 25 až 35 let skutečně poklesly, což se projevuje nárůstem počtu nájemníků, ale také historicky vysokým procentem lidí, kteří stále bydlí doma, a to i přes zlepšující se situaci na trhu práce. Trh práce se zlepšil, ale ceny bydlení stále rostou rychleji než mzdy. Je tedy obtížné získat půjčku pro mileniály – nejen pro menšiny, ale pro všechny.“
„Nevíme pořádně, proč mzdy a pracovní podmínky zůstaly nízké, a dokud to nezjistíme, nevíme, kdy se to změní.“ – Iwan Barankay
Přísné úvěrové standardy zahrnují vyšší zálohy, vyšší požadavky na kreditní skóre a nižší poměr dluhu k příjmu. „Vzhledem k tomu, že se stáváme většinově menšinovým národem, bude mít toto zpřísnění, pokud se stane novou normou, spolu s rostoucími cenami bydlení v poměru ke mzdám pravděpodobně za následek, že národ bude tlačit k výrazně nižší celkové míře vlastnictví domů,“ říká Wachter. Dodává, že po krizi byly menšinové skupiny zpřísněním úvěrových standardů zasaženy více, „protože menšiny mají nepoměrně nižší majetek a nižší úvěrové skóre.“
Bude možné, aby Spojené státy zůstaly národem vlastníků domů, kterým byly po celá desetiletí? Vlastnictví domů v zemi vzrostlo ze 44 % v roce 1940 na 62 % v roce 1960, do roku 2004 se zvýšilo na 69 % a do roku 2015 opět kleslo na 63,4 %. Pokud se však naplní některé klíčové faktory, vlastnictví domů by mohlo prudce klesnout, vyplývá ze zjištění Wachterové, Laurie S. Goodmanové a Arthura Acolina v článku „A Renter or Homeowner Nation?“ publikovaném v časopise Cityscape amerického ministerstva pro bydlení a rozvoj měst.
„Náš základní průměrný scénář předpokládá pokles vlastnického bydlení na 57,9 % do roku 2050, ale alternativní simulace ukazují, že je možné, aby míra vlastnického bydlení klesla ze současných přibližně 64 % na přibližně 50 % do roku 2050, což je o 20 procentních bodů méně než na vrcholu v roce 2004,“ píší.
Současný a po druhé světové válce obvyklý stav, kdy dvě ze tří domácností vlastní bydlení, se může udržet, ale pouze pokud se zlepší úvěrové podmínky; pokud se s přechodem na většinový národ ekonomické vybavení menšin posune směrem ke kopírování ekonomického vybavení většinových domácností a pokud se stabilizuje nedávný růst nájemného v poměru k příjmům, uvádějí výzkumníci.
Zpřísnění úvěrových požadavků samozřejmě vyžaduje, aby žadatelé měli menší dluhy a lépe placenou práci. A přesto se podle Federální rezervní banky v St. Louis reálný mediánový příjem domácností v USA již dvě desetiletí nepohnul. Mnozí zájemci o koupi domu jsou na to méně připraveni, než byli jejich rodiče v jejich věku. A mnoho dnešních mileniálů zažívá „dvojitou ránu“ v podobě rostoucího studentského dluhu a nižšího růstu mediánu mezd.
„Je velmi znepokojující, že po tak dlouhé expanzi, kdy se trh práce konečně vrátil k normálu, máme stále historicky nízké úrokové sazby a bobtnající rozpočtový deficit.“ -Matthew Bidwell
Nízké mzdy a narušená kariéra
Proč se s klesající mírou nezaměstnanosti nezlepšily mzdy, benefity a pracovní podmínky? Ekonomové a odborníci na lidské zdroje nemají všeobecně přijatelné vysvětlení, říká Iwan Barankay, profesor managementu na Whartonově univerzitě.
„Základním principem, kterým se běžně řídí naše chápání oživení a kterým se řídí měnová politika, je Phillipsova křivka, která říká, že existuje inverzní vztah mezi změnami inflace a změnami nezaměstnanosti,“ říká. „Avšak od konce recese, kdy nezaměstnanost klesla až na nejnižší úroveň od 70. let, mzdy v USA v reálném vyjádření téměř nevzrostly. To platí v průměru i v Evropě a Japonsku.“
Jedním z možných vysvětlení je oslabení moci odborů, říká Barankay a upozorňuje, že některé studie poukazují na to, že ve Francii došlo z tohoto důvodu k vyššímu růstu mezd, ale nižšímu růstu než v Německu. „Myslím si však, že to nevysvětluje trvale nízký růst mezd, protože odbory byly slabé i po předchozí recesi – dot-com bublině – po níž mzdy opět rostly,“ dodává. „Myslím, že bychom se měli hlouběji zabývat tím, co recese dělá s vnitřní organizací firem a jejich rozhodovacími procesy.“ Naznačuje, že propouštění manažerů spolu s dělníky v letech 2008-2009 – což je klíčový rozdíl oproti předchozím recesím, kdy bylo zrušeno méně pracovních míst na vyšších úrovních – mohlo soustředit rozhodovací pravomoci uvnitř firem.
„Ale opět pořádně nevíme, proč mzdy a pracovní podmínky zůstaly nízké, a dokud to nevíme, nevíme, kdy se to změní,“ poznamenává Barankay. „Je totiž možné, že další recese přijde dříve, než se mzdy začnou opět zvyšovat, a my to možná nikdy nezjistíme.“
Těžko říci, co udrží trh práce zdravý, říká Bidwell. „Je velmi znepokojující, že po tak dlouhé expanzi, kdy se trh práce konečně vrátil k normálu, máme stále historicky nízké úrokové sazby a bobtnající rozpočtový deficit. Proto je velmi těžké zjistit, co můžeme dělat, až přijde další pokles.“
Také zdůraznil, že je třeba rozlišovat cyklické faktory od dlouhodobějších trendů: Přestože velká recese nepochybně velmi tvrdě zasáhla trhy práce, mnoho důvodů, proč pracovníci trpí, pramení z jiných problémů, včetně dlouhodobého poklesu ochrany pracovníků, technologických změn, které narušují pracovní místa pro středně kvalifikované pracovníky, a konkurence ze strany Číny. „To jsou vážné problémy, ale v současném politickém klimatu je velmi těžké na ně nějak výrazněji reagovat,“ dodává Bidwell.
„Možná je naléhavá potřeba větší vládní regulace, ale ještě rozšířenější je mnohem sžíravější pocit, že systém je rozbitý.“ -Matthew Bidwell
K tomu, co lze nebo by se mělo udělat, aby se pomohlo těm, jejichž kariéru narušila velká recese, se Cappelli ptá: Udělat kdo? „V minulosti nic neudělal ani zaměstnavatel, ani politika. Pokud jde o politiku, bylo by dobré něco, co by pomohlo absolventům topícím se v dluzích ze studentských půjček, protože jejich neschopnost získat dostatečně placenou práci je jistě bolela a stále bolí. Pro zaměstnavatele by bylo chytré uznat, že lidé, kteří v tomto období vstoupili na trh práce, nebudou mít tak dobře vypadající životopisy.“
Lasting Residue
Bidwell si myslí, že těžko můžeme vyprávět příběh o Velké recesi, která změnila všechno. „Byla obzvlášť dlouhotrvající a došlo k devastujícímu kolapsu na trhu práce,“ říká. „Myslím si však, že jsme byli svědky oživení a v tuto chvíli se většina ukazatelů do značné míry podobá tomu, co bylo předtím. Ale skutečnou otázkou je, jak dlouho to vydrží.“
Velká recese zanechala stopy, které Bidwell charakterizuje jako zvýšené uznání zranitelnosti ekonomiky.
„Když se podíváte na krizi, skutečně došlo k jakési delegitimizaci kapitalismu volného trhu, takže jste ve Spojených státech a po celém světě viděli růst regulace, protože existoval pocit, že volný trh sám o sobě nezajišťuje stabilní růst. Krize také následovala po 60 nebo 70 letech krizí a nestabilních trhů. Myslím, že tato poslední krize přinesla veřejnosti velkou dávku cynismu vůči velkým podnikům a pravděpodobně i nervozitu ohledně stability kapitálových trhů. Nyní sedíme a ptáme se, kdy vybuchne další velká mina pod trhy.“
„Možná je naléhavá potřeba větší vládní regulace,“ říká, „ale ještě více je rozšířen mnohem sžíravější pocit, že systém je rozbitý, aniž by existovaly nějaké konstruktivní návrhy, co s tím dělat.“