The Scene
Něco velkého se děje-hudební hnutí zdola v tak obrovském měřítku, že se jeho samotný rozmach zdá být nezastavitelný. Najednou se národ neo-hipíků v košilích s kravatou a kroužky v nose, páchnoucích pačuli olejem a skunkweedem, stahuje na taneční parkety všude, aby se podílel na dobrých vibracích a radostech z otevřeného groove-orientovaného jamování. A stejně tak náhle vyrostla nová generace kapel, které jejich vášeň živí.
Výsledkem tohoto náhlého a vášnivého zájmu o taneční improvizaci je rozsáhlá a vitální „jam bandová“ scéna, která se táhne od pobřeží k pobřeží a je propojena sítí nočních klubů a internetových stránek, kde si groove fanatici vyměňují kazety, CD a MP3 a vzrušeně si povídají o nadcházejících koncertech svých oblíbených skupin. Je to neviditelné impérium, které se dotýká jazzové tradice, ale existuje v paralelním vesmíru vzdáleném několik světelných let od staré (van) gardy. Vítejte v budoucnosti jazzu?
Tyto hordy, které touží po rytmu a jsou hrdými členy Groove Nation 2000, se svým duchem i vnějším vzhledem podobají národu z Woodstocku kolem roku 1970. Hrnou se do malých i velkých klubů, jako je The Mellow Mushroom v Chapel Hill, Higher Ground v Burlingtonu, Bop Shop v Chicagu, Club One v Tulse, Mama Einstein’s v Athens v Ohiu, Elbo Room v San Franciscu, Tipitina’s v New Orleans, Tinker Street ve Woodstocku, Wetlands Preserve v New Yorku… seznam by mohl pokračovat dál a dál. Nebo se hromadně scházejí na letních venkovních festivalech jam bandů, jako je Gathering of the Vibes v Connecticutu, All Good Festival v Marylandu, BeatJam v Maine, High Sierra Festival v severní Kalifornii a Berkfest v Berkshire Mountains v Massachusetts. Tam grooveují za zvuků Deep Banana Blackout, Galactic, Soulive, Fat Mama, Schleigho, Michael Ray & The Cosmic Krewe, Jacob Fred Jazz Odyssey, Jiggle the Handle, String Cheese Incident, Ominous Seapods, The Hosemobile, The Slip, ViperHouse, Greyboy Allstars, The Jazz Mandolin Project, Rockin‘ Teenage Combo, Percy Hill, Project Logic, The New Deal, Living Daylights, Karl Denson’s Tiny Universe…seznam je dlouhý a dlouhý a dlouhý.
Posluchači na těchto koncertech jsou neobvykle otevření, jak zdůraznilo mnoho hudebníků na scéně. Jsou spíše účastníky než pasivními přihlížejícími, odevzdávají se hudbě, mlátí sebou a mrskají svými štíhlými mladými těly po parketu v jakémsi křečovitém hippie groove rituálu. Zdá se také, že se jim daří v duchu improvizace stejně jako v tanečních rytmech. Disonance a hudební složitost je neodradí. Jamy se mohou rozplynout ve vesmírných abstrakcích nebo hutných, volně plynoucích exkurzích a oni tam stále zůstanou, spíš zvědaví než dezorientovaní. Zdá se, že je skutečně nabíjí „zvuk překvapení“, který je s jazzem už dlouho spojován. Žádné soudy od tohoto davu. Žádná šance na špatné tóny nebo špatné vibrace tu nehrozí. Všechno je s nimi groovy, což je pro muzikanty velmi osvobozující scénář, kterým se zabývají.
„Je to rozhodně otevřená záležitost, a to se mi na tom líbí,“ říká Brian Haas, lídr a klávesista odvážného tulského septetu Jacob Fred Jazz Odyssey. „Nemám pocit, že by ti lidé chodili na koncerty s nějakým očekáváním. Nezajímá je ani to, jestli máme 45 minut prostor a můj bubeník hraje jen na triangl, víte? Je tam skutečná otevřenost a zdá se, že to pomáhá jazzové scéně posunout se na další úroveň. Je to svým způsobem úplně nové publikum. Od začátku jsme si moc dobře uvědomovali, že všechny ty hippie děti najednou tenhle jazz milují. A my teď vždycky říkáme: „Díky bohu za hippies,“ protože mají opravdu nesoudný přístup, který je pro jazz jako stvořený.“
„Je to jako jiný svět,“ říká kytarista John Scofield, jehož nový grooveový projekt Bump (Verve) zaměstnává mladé turky z jam bandové scény, včetně perkusisty Johnnyho Durkina a bubeníka Erica Kalba z Deep Banana Blackout, baskytaristy Chrise Wooda z Medeski Martin & Wood, Marka De Gli Antoniho ze Soul Coughing a rytmického tandemu baskytaristy Tonyho Scherra a bubeníka Kennyho Wollesena ze Sex Mob. „Jsou to děti, které na tyhle věci chodí a jsou opravdu otevřené mnoha různým druhům hudby a otevřené experimentům, což je opravdu jiné,“ říká Scofield.
„Je to obrovská rodina,“ říká Arne Livingston, baskytarista ze seattleského tria Living Daylights. „A to je jedna z věcí, kterou jsem se při hraní těchto koncertů naučil, že po určité době už ani nejde tolik o hudbu. Je to o tom být součástí rodiny, o lidech, kteří chtějí jít do klubu, kam jdou za svými přáteli. Hudba je důležitá, ale jde i o to být součástí společenské scény.“
Podle Fuzze, devětadvacetiletého kytaristy Deep Banana Blackout, „je to prostě hudba, na kterou je docela zábava se bavit a tancovat. Většina hudby na téhle scéně je založená na groovu a obecně má veselou a přátelskou atmosféru, takže udržuje lidi v tomhle duchu. Ale nebaví je pořád jen nějaká veselá hippie hudba. Myslím, že se dostanou ke všem různým příchutím, které tyto skupiny nabízejí.
„Žádná z těch hudeb, které jsem slyšel, není temná nebo depresivní,“ pokračuje Fuzz, „takže je to taková alternativa k alternativní rockové hudbě 90. let. Spousta té hudby byla hodně depresivní, jako by všichni byli na špatném heroinovém tripu a chtěli se zabít. Ale tahle jam bandová scéna je spíš o tom, že se lidi baví a prožívají hudbu takovou, jaká je, a nemají tuhle temnou, depresivní image nebo pocit ‚nenávidím svůj život, nenávidím svět, svět skončí‘. Taková mentalita začala ovládat popkulturu v 90. letech, ale s tím už je konec.“
Zvuk
Ačkoli ze scény jam bandů vycházejí různé stylové přítoky, společným znakem všech kapel je právě ona myšlenka rozprostřít se a nechat hudbu organicky vyvíjet, ať už je to zavede kamkoli. A publikum je do tohoto hudebního hledání a objevování přímo zapojeno.
„Myslím, že to svým způsobem souvisí s odkazem Grateful Dead,“ říká Scofield. „Jsou to novodobí hippies… lidé poslouchají hudbu, tančí a jsou nadšeni tím, že kapela společně improvizuje a vytváří tuto atmosféru, přičemž publikum je její součástí. Ale v podstatě jde o různé pohledy na opravdu kreativní rock ovlivněný jazzem. Některé skupiny znějí jako Dead, jiné spíš jako Headhunters Herbieho Hancocka, pak jsou tu skupiny jako Soulive, což je báječné mladé varhanní trio, které zní jako desky Blue Note z počátku 60. let. Jsou tu i improvizující bluegrassové kapely jako Strangefolk. Takže jsou to všechno různé věci a děti to všechno tak nějak žerou.“
Jestliže Grateful Dead v 60. a 70. letech vytvořili precedens pro tuto hippie jam estetiku, pochodeň později předali Phish, rockové kapele inspirované Dead, která se v 90. letech stala majákem pro dobrodružné protahování.
„Díky skupině jako Phish se improvizace stala jednou z těch věcí, které je v pořádku dělat,“ říká Fuzz. „Teď jsou tu různé skupiny, které přinášejí dost ‚out‘ věci a lidé je akceptují. Říkají: ‚OK, tohle je v pohodě. Zní to jako ta věc od Phish.‘ Takže najednou je v pořádku dělat takové věci, a to je pro všechny skvělé. Prostě to tu hudbu otevírá.“
Ale jak Dead, tak Phish zjevně vycházejí spíš z rockového prostředí. Chcete-li zjistit, kde se v této estetice Groove Nation vzal jazzový kmen, museli byste se podívat k Medeski Martinovi & Woodovi (MMW), kmotrům celého fenoménu jam bandů. „Tihle kluci byli vždycky našimi idoly a trochu nás předběhli, protože vznikli dřív než my,“ říká bubeník Deep Banana Blackout Johnny Durkin.
„Ke všem třem bratrům prostě vzhlížíme,“ říká Hass o MMW. „Od té doby, co jsme spolu, jsou pro nás bezpochyby inspirací. Samozřejmě jsme se dívali na to, jak začínali – jezdili na turné v dodávce – a viděli jsme, jak jim to vyšlo. Takže nám to říká, abychom to tak nějak překousli a pokračovali dál a dělali to stejně jako oni. A zdá se, že se to rozhodně vyplácí. Je to pomalý proces, ale člověče, je to tak obohacující.“
„Když už mluvíme o jazzu a groove music a deadheadské scéně, jsou rozhodně mostem,“ říká Fuzz o přínosu MMW. „Myslím, že jsou na tom asi podobně jako my… Jejich původním záměrem bylo být tak trochu bláznivou, jazzovou kapelou, která si dělá svoje. Chtěli prostě dělat pohodovou muziku. Ale nějak se o nich rozkřiklo a myslím, že to bylo nějaké spojení s Phish. Myslím, že je to opravdu nakoplo a pomohlo jim to dostat se na další koncerty s jinými kapelami, které byly na té scéně.“
I když se mylně uvádí, že klíčem k průlomu MMW bylo předskakování na turné Phish, pravdou je, že předskakovali této megaúspěšné rockové kapele pouze na jednom koncertě, a to v New Orleans. Phish však před svými koncerty pravidelně přehrávali nahrávky MMW, čímž jejich podmanivým psychedelickým groovům vystavili obrovské množství nových posluchačů. Jak přiznává klávesista MMW John Medeski: „Jejich fanouškovská základna o nás šířila informace.“
„Když jsem poprvé viděl ,“ vzpomíná Fuzz, „byl jsem dost ohromen. Je to kapela, která má opravdu jedinečný zvuk a má svůj vlastní směr, ale ta hudba je opět tak groovující. Má prostě tak skvělou atmosféru a zároveň dokáže být tak psychedelická. A je tu celé publikum nových hippiesáků, kteří se do toho dokážou pořádně vžít. Myslím, že MMW je skvělá kolektivní záležitost. Oni tam prostě zkoumají neprobádané území ve velmi improvizované situaci. Jsou prostě tak v okamžiku, že dokážou odehrát celý koncert, kdy jen improvizují a nemají vůbec žádnou strukturu písní. Jsou docela pozoruhodní, pokud jde o čistou improvizaci. A myslím, že jejich publikum to na nich opravdu oceňuje.“
Vývoj MMW
„Vzpomínám si, jak jsme v létě 1991 koncertovali na Martha’s Vineyard,“ vzpomíná Medeski. „To byl náš první koncert mimo město. Pak jsme skončili na malé podzimní šňůře po jihu, vlastně jen proto, abychom se dostali ze zimy. Stalo se to tak, že jsme byli v New Yorku a uvědomili jsme si, že bychom v té době mohli sehnat 40 nebo 50 lidí, kteří by se přišli podívat, jak hrajeme v Knitting Factory. Tak jsme začali přemýšlet, že bychom mohli vyrazit do malých univerzitních městeček a pravděpodobně tam dostat 40 nebo 50 lidí na naše koncerty. Netušili jsme, jestli se to lidem mimo New York bude líbit, nebo ne. Trochu jsme se obávali, že se s naší hudbou nikdo nedokáže ztotožnit, ale společné hraní se nám natolik líbilo, že jsme to zkusili. Říkali jsme si: ‚Jestli to bude fungovat, tak to můžeme dělat pořád‘. Jediný cíl, který jsme měli, bylo vydělat dost peněz na to, abychom mohli dál hrát hudbu, kterou jsme chtěli hrát společně, místo toho, abychom museli oblékat smoking a dělat svatební koncerty a příležitostné akce, abychom se uživili.
„Když jsme poprvé vyrazili ven, hráli jsme v několika jazzových klubech, kavárnách a malých rockových klubech,“ pokračuje. „Jazzové kluby nebyly po všech stránkách dobrým zážitkem, ale kavárny a rockové kluby byly skvělé. Mladí lidé tam byli mnohem otevřenější publikum a my jsme byli opravdu šokováni odezvou. Lidé vypadali, že se jim to líbí, a byli opravdu rádi, že jsme přijeli, i když nebyli zvyklí na tento druh hudby. Takže nás ta první zkušenost povzbudila natolik, že jsme vyrazili znovu. Na druhé turné přišlo víc lidí a pomalu se to stupňovalo. A vtipné je, že v té době jsme museli hrát free jazz, abychom podpořili naši komerčnější kariéru. Vraceli jsme se z turné s MMW a Billy a já jsme šli hrát s Lounge Lizards nebo Johnem Zornem, zatímco Chris šel hrát s Marcem Ribotem do Rootless Cosmopolitans nebo Shreckem. Jeli bychom s nimi na evropské turné, vydělali bychom dost peněz, vrátili bychom se a pak bychom vyrazili na turné s MMW, což pro nás byly takové malé prázdniny.“
Ale mírně vyčerpávající prázdniny, alespoň ze začátku, jak vypráví Medeski. „Prostě jsme nasedli do dodávky a jeli. V dodávce jsme měli malý vařič, takže jsme si během jízdy vařili sami. Na koncert jsme dorazili sotva na zvukovou zkoušku. Na koncertě jsme někoho potkali a nakonec jsme u něj spali na podlaze. Nikdy jsme se nedostali do hotelu. Na našem prvním turné jsme měli jeden koncert v Knoxvillu, kde nám dali hotel, a všechno ostatní bylo jako „pojďme a uvidíme, co se stane“. Opravdu jsme si to všechno vymýšleli za pochodu.“
Po několika úspěšných turné MMW přešli z dodávky Ford Billyho Martina na ojetý obytný vůz Coachman vybavený sprchou, vařičem a ledničkou. „Bylo dvouleté období, kdy jsme byli většinu času na cestách,“ říká Medeski, „a tehdy jsme se museli vystěhovat z našich bytů v New Yorku. Už jsme si je nemohli dovolit udržovat, a protože jsme stejně byli pořád na cestách, bydleli jsme prostě v karavanu.“
Když pokračovali v šíření evangelia groovu a hudební spontánnosti, počet příznivců kapely se postupem času stále zvyšoval, až se ocitli na vrcholu neogrooveového světa s autobusem na turné, nadšenými mezinárodními fanoušky a lukrativní nahrávací smlouvou s Blue Note, která v roce 1998 vydala jejich bestseller Combustication. (Ironií osudu je, že poslední album MMW pro tuto značku, Tonic, je živým, volným projektem akustického klavírního tria, který má více společného s avantgardní scénou než s groovovou scénou, kterou pomáhali vytvořit.)
„Všechno to vlastně začalo z pouhého pocitu,“ říká Medeski s odstupem času. „Když jsem žil v Bostonu, odehrál jsem pár koncertů s Either Orchestra na Středozápadě a uvědomil jsem si, že tam jsou vysokoškoláci, kteří prostě chtějí slyšet nějakou hudbu… nová generace lidí s hladovýma ušima. A většina našich mentorů nechodila ven a nehrála pro ně. Čtyřicátníci, kteří byli skutečnými monstry, nechodili ven a nehráli, protože se živili v Evropě. A my jsme si říkali: ‚Člověče, tohle je Amerika. Měli bychom být schopni to dělat v naší vlastní zemi. A přišlo mi, že díky médiím, jaká jsou – počítačům a všemu možnému – mají mladí lidé prostě širší kontakt s různými druhy hudby než generace před nimi, takže jejich mysl je na to přirozeně trochu připravenější, otevřenější.
“ Bob Moses jednou řekl, a já s ním naprosto souhlasím, že tihle mladí lidé dnes hledají katarzní zážitek, který mohou získat jedině z improvizované hudby. To je to, co hledají, když jdou na tyhle jamové kapely. A myslím, že někdy se jim to podaří a někdy ne. Hledají ten pocit, který mohou zažít jen tehdy, když kapela improvizuje. A já si myslím, že je to zodpovědnost každého z nás, včetně nás, abychom se opravdu snažili a cvičili a studovali hudbu, abychom mohli publiku přinést víc. Opravdu cítím, že pokud hledají tu katarzi, je naší odpovědností pokusit se jim ji poskytnout, opravdu se ponořit do improvizované hudby a proniknout do její duchovní stránky.“
Ale je to jazz?“
„Rád bych o jazzu přemýšlel jako o neustále se vyvíjejícím stylu, který si půjčuje sám od sebe a prakticky od všeho ostatního,“ říká Livingston. „Jazz je prostě vyvrcholením snah mladých lidí o jakousi kreativní, dál sahající hudbu.“
„Zdá se mi,“ říká Fuzz, „že jazz byl vždycky o individuálním vyjádření. Takže předvádět ho nebo se snažit obnovit, jak to dělal ten původní člověk, mi připadá jako odvádění od původního konceptu. Máš přece vzít tuhle hudbu a udělat ji po svém, ne? Jak z toho můžete udělat součást svého osobního vyjádření? No, pro mě je věc, kterou už dlouho opravdu cítím, rozhodně funková a soulová hudba. Takže kombinuju funk, soul a hip hop s jazzem a dokonce i s trochou rockové psychedelie. Dneska už neexistují žádná pevná pravidla, jak udělat jazzovou desku. Kdysi k tomu možná někteří lidé přistupovali trochu snobsky. Dnes už ne.“
Se svým sólovým projektem On the Corner With Fuzz odhaluje kytarista hlubší porozumění jazzu v soudobých coververzích skladeb Charlieho Christiana „Seven Come Eleven“, Wese Montgomeryho „Four on Six“ a Charlieho Parkera „Bloomdido“, na kterých se podílí také gramofonový mág DJ Logic a trumpetista Michael Ray. „Na vysoké škole jsem studoval hudbu a věnoval se jazzu,“ říká Fuzz. „Jazz jsem si ale spíš užíval sám. Měl jsem pro něj pochopení a poslouchal jsem hodně jazzových desek. A zejména v posledních třech nebo čtyřech letech jsem se do něj opravdu ponořil. Takže tímto projektem mohu vzdát hold určité hudbě, která mě opravdu baví, a vložit do ní svůj vlastní výraz.“
Podle bubeníka Stantona Moora z neworleanských Galactic: „Věc jam band je nálepka, která se dává kapelám, které mají podobné přístupy, ale ne nutně podobný zvuk. Když si vezmete kapelu jako Greyboy Allstars a kapelu jako Moe a kapelu jako Soulive, všechny jsou v podstatě hozeny do kategorie jam band, ale hudebně se od sebe moc neliší. Ale jde o to, že všechny tyhle kapely vyrážejí na turné a neúnavně koncertují. V rádiích je moc nehrají, takže si publikum vytvářejí díky turné, jako to udělali MMW. Myslím, že všechny tyhle kapely si všimly, že je to přístup, který funguje, konkrétně u Grateful Dead. Ti zůstávali na cestách roky a roky a nikdy neměli velký úspěch v rádiích, ale patřili mezi největší kapely vůbec. Takže si myslím, že celá ta věc s jam bandy se vyvinula kolem kapel, které rády hrají naživo. A je vlastně spousta lidí, kteří se na to rádi přijdou podívat a nezajímá je, kolik má kapela hitů nebo kolik má zlatých či platinových desek. Jde o to přijít a vidět kapely hrát naživo. Jde o to, aby kapely hrály a experimentovaly před živým publikem, improvizovaly na té či oné úrovni.“
„Celá scéna jam bandů je docela široká,“ říká Eric Krasno, třiadvacetiletý kytarista skupiny Soulive. „Rozhodně nejsme hippie kapela, a přesto oslovujeme hodně lidí z této skupiny. Pojedeme si zahrát na festival Berkshire Mountain, kde hrajeme s Deep Banana Blackout a hiphopovými kapelami a takovými těmi novými junglovými věcmi. V podstatě to, co hrajeme, je R&B a soul-jazz, ale přesto rozhodně patříme k těm jam bandům. Myslím, že společným znakem je groove faktor.“
Soulive, kterou vede bubeník Alan Evans a jeho bratr Neal, který hraje na B-3 varhany, si získala silné příznivce díky častému vystupování na scéně jam bandů – nedávno hráli měsíc ve středu ve Wetlands v New Yorku – a díky prodeji svého ultra-groovy debutového CD Turn It Out (Velour). Na chystané nahrávce skupiny hostuje jeden z jejích největších příznivců, kytarista John Scofield.
Říká Evans, bývalý bubeník skupiny Greyboy Allstars: „Jsme ovlivněni všemi od Jimmyho Smithe a Groove Holmese po Granta Greena a raného George Bensona. A přesto nás mladí lidé stále žerou. Na našem groovu je něco, s čím se mohou ztotožnit. Osobně jsem vždycky chtěl dělat takovou skupinu. Vzpomínám si, že když jsem poprvé slyšel Granta Greena, říkal jsem si: „Hej, to je ono.“ A pak jsem si vzpomněl, že jsem si řekl: „To je ono. Takže je to hudba, kterou jsem vždycky miloval. Vyrůstal jsem na jazzu, ale taky jsem miloval Hendrixe a Jamese Browna, takže to, co děláme, je perfektní kombinace .“
„To, co to dělá nové,“ dodává Krasno, „je, že jsme vyrůstali s přístupem k tolika hudebním skladbám. Měli jsme možnost slyšet Granta Greena a Sco, kteří dělali fusion, a taky jsme měli možnost slyšet reggae a hip hop. Hodně z toho, co jsme poslouchali, když jsme vyrůstali, nemusel být nutně jazz, takže se do našeho zvuku určitě mísí mnoho různých prvků. Na našem CD můžete slyšet, kde se občas objevuje více rocku a blues. V některých skladbách používám na kytaře wah pedál a vocoder pedál, ale zároveň hraju na jazzovou kytaru s dutým tělem, takže se můžeme pustit i do něčeho, co zní jako stará deska Granta Greena. Ale je tam spousta dalších prvků, a to nás odlišuje od toho, abychom jen tak hodili nějakou starou desku.“
„Vycházíme z jazzové tradice a necháváme ji odrážet současné hudební trendy,“ říká Haas o Jacob Fred Jazz Odyssey. „Přístup, který jsme zvolili a který zvolilo MMW, je něco, s čím se příliš často nesetkávám, kdy k tomu přistupujete z naprosto improvizačního hlediska. Což znamená, že někdy máš štěstí a úplně to odsejpá, a někdy při improvizaci tak trochu padneš na zadek. Nenarazím na moc kapel, které by takhle riskovaly, kdy prostě naskočíš na pódium a jedeš. Ale u Jacoba Freda bych řekl, že 98 procent věcí je totálně improvizovaných. A s Welcome Home jsme prostě měli obrovské štěstí. V podstatě jsme si dali dva večery v malém klubu v Tulse, abychom to zvládli. A bum – stalo se, díky Bohu.“
Jazz Mandolin Project z Vermontu je další oblíbenou atrakcí na scéně jam bandů. JMP, které fanoušci původně vnímali jako spin-off projekt Phish, a to díky přítomnosti bubeníka Phish Jona Fishmana v dřívějším vydání tria, loni výrazně posílilo svou jazzovou důvěryhodnost angažováním bubeníka Ariho Hoeniga a baskytaristy Chrise Dahlgrena, mladých talentovaných nováčků na vitální jazzové scéně v centru New Yorku. A přestože jazzové spojení je o to zřetelnější, že nedávno podepsali smlouvu s Blue Note (na svém debutu *Xenoblast* pro Blue Note sahají do nových výšin), JMP si zachovali základnu fanoušků jam bandů.
„Nikdy jsem nedělal nic pro propagaci tohoto spojení,“ říká mandolínové eso a zakladatel JMP Jamie Masefield, „ale právě to je většina lidí, kteří si nás chodí poslechnout – tito mladí fanoušci bohémské hudby. Mám pocit, že máme obrovské štěstí, že máme tak skvělou fanouškovskou základnu, ale je to trochu zvláštní, protože mám tak trochu pocit, že jazzová komunita o naší existenci zatím vůbec neví. Možná o nás slyšeli, ale slyšeli, že je to nějaká hippie záležitost, a tak je to možná odradilo. Ale doufám, že spojení s Blue Note přiměje jazzové fanoušky, aby se na nás podívali.“
Nakonec, bez ohledu na to, jestli kapela vychází z Grateful Dead, Phish, P-Funku, Sun Ra nebo Mahavishnu Orchestra, je to nakonec o vytrvalosti, šíření povědomí na základní úrovni a sbírání konvertitů po cestě. Jak říká Moore: „Potřebuješ jen pět nebo šest ochotných lidí a dodávku za tisíc dolarů a je to, chlape; můžeš jen koncertovat, koncertovat, koncertovat. Pořád to děláš a děláš, a než se naděješ, je tu tahle jam bandová scéna.“
Masefield z JMP souhlasí. „Je to vlastně velmi staromódní představa. Musíš to udělat tam, kde jsi, a rozprostřít se jako tenaké. Zodpovědnost je na tobě. Vydejte se na cestu. Tam jde o život. Nasedneš do dodávky, najíš se v mastných jídelnách a v každém městě si najdeš přátele a po půl roce se tam vrátíš a můžeš se smát tomu, jak jsi tam byl naposledy… žiješ ten život. Je to těžké, ale hele, když jsi ženatý s hudbou a miluješ ji, tak to snad budeš chtít dělat. Sedneš do dodávky a dlouho a nekonečně dlouho jezdíš a všude zakládáš „lesní požáry“. Neexistuje jiný způsob, jak to dělat, než prostě pořád vyjíždět na cesty.“
The Future: Na své provokativní novince Tonic od Blue Note se kmotři jam bandové scény značně distancují od groove thangu. Tento odvážný projekt akustického klavírního tria, nahraný živě ve stejnojmenném ultra-hipovém nočním klubu (někdejším místě košer vinárny na manhattanské Lower East Side), má více společného se spontánním vzplanutím tria Cecila Taylora než s celou scénou jam bandů, kterou pomáhali rozvíjet.
Medeski, Martin & Wood tento radikální odklon od neogroove naznačili v „Latin Shuffle“, jediné akustické skladbě na albu Combustication z roku 1998. Vliv Cecila Taylora byl na tomto disonantním exkurzu skutečně patrný a ukazoval cestu k vymykající se estetice, jakou je Tonic. S Chrisem Woodem na kontrabas, Billym Martinem na bicí a ruční perkuse a Johnem Medeskim na akustický klavír se intuitivně roztahují abstraktními způsoby, které mohou dav jam bandů nechat zmatené a bezradné. Žádné funky údery bubeníka, žádné chytlavé, opakující se motivy, žádné pulzující, vlnící se groovy, kterých by se hippies mohli chytit (snad s výjimkou soulově-jazzového skotačení „Rise Up“ s příchutí Lesa McCanna nebo svižného, Ahmadem Jamalem inspirovaného čísla „Buster Rides Again“). Ale na druhou stranu, MMW se v těchto dnech s celou tou groove-jamovou bandou zas tak moc nehrne.
„Nevím, prostě jdu směrem dopředu,“ říká Martin, který jako by si nevšímal fenoménu, který následoval po MMW. „Nejsem si vědom téhle jam bandové scény a rozhodně si nepřivlastňuji zásluhy všech těch různých kapel, které se námi inspirovaly. Opravdu mi lichotí, když slyším, jak se tito hudebníci inspirují tím, co děláme. Ale já prostě dělám to, co dělám, víte? Prostě se posouvám dopředu.“
A to, k čemu se Martin se svými sólovými projekty posouvá, jde zcela proti proudu groovu. „Zkoumám teď spoustu věcí,“ říká s velkým nadšením. „Píšu opravdu různou perkusivní hudbu. Právě jsem dokončil skladbu s názvem ‚Strijulations‘, která je založena na zvuku cvrčků. Jsou to v podstatě všechny ty různé rytmy hrané čtyřmi až osmi hráči, které vytvářejí krajinu vzorců. To je něco, co se chystám vydat na svém vlastním labelu . Také jsem udělal skladbu pro basový buben a gong s názvem ‚Black Elk Speaks‘. Všechny tyhle věci, na kterých teď pracuji, jsou na hony vzdálené té jam bandové scéně, a to mi opravdu pomáhá vyrovnat se. Protože nechápejte mě špatně, já opravdu miluju groove. Rád lidi roztančím a líbí se mi ten pocit, když hraju takové groovy s Johnem a Chrisem. Ta scéna je zajímavá. Ale potřebuju tuhle jinou improvizovanou hudbu, abych to vyvážil.“
Basista Chris Wood si odfrkl, když jsem se mu zmínil, že pracuji na díle o scéně jam bandů, jejímiž průkopníky byli MMW. Náš rozhovor začal nejistě:
Rád bych se zeptal na tvůj komentář ke všem těm mladým jamovým kapelám, které k vám vzhlížejí jako ke vzoru pro tyhle groove věci.
„Ohmigod!“
Kapela všude… Seattle, Tulsa, Montreal… všichni nazývají MMW kmotry scény.
„A teď… jaká scéna?“
„Scéna jamových kapel“.
„Aha, jasně.“
Jste ikony, veteráni scény.
„Ohmigod!“
A je zajímavé, že jste pomáhali být průkopníky celého hnutí, aniž byste si toho byli vědomi.
„A my o tom pořád nemáme ani páru. Jsme asi ve svém vlastním světě.“
Mimochodem, vaše nová deska nemá s celým tímhle jam bandem nic společného.
„Vůbec nic. Snažíme se být o krok napřed.“
MMW plánují na jaře absolvovat vybrané koncerty na podporu čistě akustické desky Tonic. Pak se vrátí do studia, aby nahráli další fázi své funky groove hudby, která by měla vyjít koncem podzimu. The beat goes on and on and on…
Start Your Free Trial to Continue Reading
Původně vyšlo 1. května 2000