. Reunions, jeho čtvrtý počin s producentem Davem Cobbem, je písničkářovou první sbírkou, která působí jako odpověď a možná i jemné pohrávání si právě s tímto obrazem.
Někdy tak Isbell činí tím, že upravuje svou zvukovou paletu (méně country soulu, více kytarových tónů Dire Straits), jindy tím, že ukazuje trhliny ve fasádě (viz druhá sloka sedmdesátkového rockového klenotu „Overseas“); někdy to dělá tak, že střízlivost z dojemné literární metafory, kterou kdysi na Southeasternu byla, redukuje na pouhou každodenní realitu („It Gets Easier“); někdy to dělá tak, že ukazuje, že mezi osobním a politickým je přece jen nulový rozdíl („Be Afraid“); a někdy to dělá tak, že sám sobě nastavuje temné zrcadlo: „
Popular on Rolling Stone
Nejčastěji však Isbell zvedá prach tím, že se ohlíží zpět, a Reunions je nejlepší, když dělá právě to. Na dvou ohromujících vrcholech – vířivém nashvillsky laděném popu „Dreamsicle“ a křehké baladě „Only Children“ – se zpěvák zamýšlí nad vzpomínkami na dětství, ztracenými přáteli a zašlou bohémou.
Jen za posledních deset let nashromáždil Isbell několik takových mistrovských děl (například „Cover Me Up“ z roku 2013, „24 Frames“ z roku 2015, „If We Were Vampires“ z roku 2017). Díky této úrovni písničkářství se jeho poslední desky staly nechtěnou obětí jeho vlastních vysokých nároků, kdy kolekce mimořádně dobrých písní s několika drobnými nedostatky („St. Peter’s Autograph“, „Running With Our Eyes Closed“) může nějakým způsobem působit, jakkoli nespravedlivě, jako pouhé naplnění očekávání.
I tak je ale „Reunions“ vyladěnou, zkoumavou deskou, na níž je Isbell neklidnější než od dob Southeastern, bohatým portrétem umělce věčně hledajícího hlouběji v sobě. „Když říkáte pravdu dostatečně,“ jak říká v písni „Be Afraid“, „zjistíte, že se rýmuje se vším.“