Jazyky – výjimečně strukturované, složité a rozmanité – jsou výrazným lidským darem, který je podstatou toho, co znamená být člověkem. Jako takový je jazyk pro neurovědu mimořádně důležitým a zároveň obtížným tématem. Převažující raný přístup ke studiu jazyka spočíval v tom, že se s ním zacházelo jako se samostatným modulem nebo orgánem v mozku. Mnoho moderních empirických prací však ukázalo, že jazyk je integrován s neuvěřitelně širokou škálou nervových procesů a je s nimi v neustálé interakci.
Na rozdíl od jiných oblastí zkoumání neurověd (např. vidění, motorické činnosti), které se do značné míry opíraly o invazivní techniky se zvířecími modely, studium jazyka žádný takový model postrádá. V jazyce je navíc vztah mezi formou signálu a jeho významem do značné míry arbitrární. Například zvuk „modrá“ pravděpodobně nebude mít žádný vztah k vlastnostem světla, které vnímáme jako modré, ani k vizuální psané podobě „modrá“, bude znít různě v různých jazycích a ve znakových jazycích nebude mít vůbec žádný zvuk. Žádný ekvivalent slova „modrá“ nebude existovat ani v mnoha jazycích, které mohou rozlišovat méně, více nebo odlišné barvy. Co se týče jazyka, význam signálu nelze předvídat z fyzikálních vlastností signálu dostupných smyslům. Tento vztah je spíše dán konvencí.
Jazyk je zároveň mocným motorem lidského intelektu a tvořivosti, který umožňuje nekonečnou rekombinaci slov, aby ze „starých“ prvků vzniklo nekonečné množství nových struktur a myšlenek. Jazyk hraje v lidském mozku ústřední roli, od toho, jak zpracováváme barvy, až po to, jak vytváříme morální soudy. Řídí způsob, jakým rozdělujeme vizuální pozornost, konstruujeme a pamatujeme si události, kategorizujeme předměty, kódujeme vůně a hudební tóny, udržujeme orientaci, uvažujeme o čase, provádíme mentální matematiku, děláme finanční rozhodnutí, prožíváme a vyjadřujeme emoce a tak dále a tak dále.
Vskutku, stále více výzkumů dokumentuje, jak zkušenost s jazykem radikálně restrukturalizuje mozek. Lidé, kteří byli v dětství zbaveni přístupu k jazyku (např. neslyšící jedinci bez přístupu k mluvčím znakového jazyka), vykazují vzorce nervového propojení, které se radikálně liší od těch, kteří byli jazyku vystaveni v raném věku, a kognitivně se liší od vrstevníků, kteří měli přístup k jazyku v raném věku. Čím později v životě k prvnímu kontaktu s jazykem dojde, tím jsou důsledky výraznější a pevnější. Dále se u mluvčích různých jazyků rozvíjejí různé kognitivní dovednosti a predispozice, které jsou formovány strukturami a vzorci jejich jazyků. Zkušenost s jazyky v různých modalitách (např. mluvenými versus znakovými) také rozvíjí předvídatelné rozdíly v kognitivních schopnostech mimo hranice jazyka. Například u mluvčích znakových jazyků se rozvíjejí jiné schopnosti vizuálně-prostorové pozornosti než u těch, kteří používají pouze mluvený jazyk. Vystavení psanému jazyku také restrukturalizuje mozek, a to i v případě, že je získán v pozdním věku. Dokonce i zdánlivě povrchní vlastnosti, jako je směr psaní (zleva doprava nebo zprava doleva), mají hluboké důsledky pro to, jak si lidé všímají, představují a organizují informace.
Běžný lidský mozek, který je předmětem studia neurověd, je „jazykový“ mozek. Vznikl takový, jaký je, díky osobní historii používání jazyka v průběhu života jedince. Aktivně a dynamicky také využívá jazykové prostředky (kategorie, konstrukce a distinkce dostupné v jazyce), když zpracovává informace přicházející z různých smyslů.
Zjednodušeně řečeno, nelze pochopit lidský mozek bez pochopení přínosu jazyka, a to jak v okamžiku myšlení, tak jako formativní síly během dřívějšího učení a zkušeností. Když studujeme jazyk, nahlížíme do samotné podstaty lidské přirozenosti. Jazyky – tyto hluboce strukturované kulturní objekty, které jsme zdědili od předchozích generací – pracují spolu s naším biologickým dědictvím na tom, že lidský mozek je takový, jaký je.
Tento článek je šířen za podmínek licence Science Journals Default License.
.