Termíny „selhávající stát“, „failed state“, „fragile state“ se začaly používat v důsledku analytické práce ekonomů a dalších sociálních vědců pracujících v institucích, jako je Světová banka. Od poloviny 70. let 20. století vydává Světová banka každoročně Zprávu o světovém rozvoji (World Development Report, WRD), která představuje pohled této instituce na stav světové ekonomiky v době jejího vzniku. WRD rovněž informuje o výzkumu provedeném zaměstnanci na téma, které banka považuje v době zveřejnění dokumentu za relevantní. V jednom z nich se instituce zaměřila na „křehké“ státy. Všechny státy, které byly identifikovány jako patřící do této kategorie, se nacházely v rozvojové části světa. Pákistán byl považován za jednu ze zemí, které tato kritéria splňovaly. Žádná vyspělá země nebyla považována za součást této skupiny států. Nicméně vzhledem ke stavu politického dění ve Spojených státech v době psaní tohoto textu a v době, kdy Američané volili ty, které dosadili do volených funkcí, se někteří v politických kruzích začali zajímat o to, zda země nesměřuje k tomu, aby se stala zhrouceným státem a neúspěšnou demokracií.
Práce Světové banky v této oblasti zřejmě ovlivnila myšlení Josepha Taintera, jehož dílo The Collapse of Complex Societies (Kolaps složitých společností) vydané v roce 1988 se stalo základním textem v oblasti studia společenského kolapsu. „Civilizace jsou křehké, nestálé věci,“ napsal v této knize. „Téměř každá, která existovala, také přestala existovat,“ přesto „pochopení rozpadu zůstalo ve společenských vědách zřetelně podružným problémem,“ stěžoval si. Vědci „strávili léta výzkumem otázky, proč se vyvinuly složité společnosti, ale nevymysleli žádné odpovídající teorie, které by vysvětlovaly rozpad těchto systémů“. Volby, které se konaly 3. listopadu v USA, mohou být příležitostí, jak do této opomíjené oblasti společenskovědního výzkumu vnést vědecké poznatky.
Volby podle všeho přinesly výsledek, který by měl demokratického kandidáta Joea Bidena nasměrovat k tomu, aby se 20. ledna 2021 ujal úřadu prezidenta země. Stávající prezident Donald Trump se však s výsledkem odmítl smířit a odmítl se také připravit na předání moci osobě, která získala alespoň o pět milionů hlasů více než prezident. Jak se vyjádřil Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, který nyní píše týdenní sloupek pro The New York Times, v tom, který napsal tři dny po dni voleb: „Kdybychom se dívali na cizí zemi s americkou úrovní politické dysfunkce, pravděpodobně bychom ji považovali za zemi na pokraji toho, že se stane zhrouceným státem – tedy státem, jehož vláda již není schopna vykonávat účinnou kontrolu.“
To, co činí americkou politickou strukturu blízkou dysfunkci, je její ne zcela reprezentativní struktura. Každý stát v zemi má dva senátory, kteří tvoří horní komoru Kongresu. Středozápadní stát Wyoming s 579 000 obyvateli má stejnou váhu jako 39milionová Kalifornie. Z hlediska počtu obyvatel jsou tyto dva státy nejmenším, respektive největším státem v zemi. Státy s nadváhou mají tendenci být mnohem méně urbanizované než celá země. A vzhledem k rostoucím politickým rozdílům mezi metropolitními a venkovskými oblastmi je Senát díky tomu silně pravicově orientován. Tato struktura je dědictvím doby vzniku USA. Tehdy 13 států, které se spojily, aby vytvořily Spojené státy americké a vzbouřily se proti britské nadvládě, vytvořilo strukturu, která dávala větší zastoupení malým venkovským státům než velkým a městským. Tento příklon k venkovu a malým městům se nadále odrážel ve způsobu vládnutí v Americe.
Volby v roce 2020 přivedly lidi do ulic, někteří tančili a jiní truchlili. Zvolený prezident Biden ze zkušenosti ví, jak těžké je dosáhnout takových prostých pocitů. „Jiný historický okamžik před nedávnem – zvolení prvního černošského prezidenta země Baracka Obamy v roce 2008, jehož viceprezidentem se stal pan Biden, také vyvolal tanec v ulicích,“ připomněl Dan Barry při psaní pro The New York Times. I to bylo zarámováno jako okamžik ozdravného sjednocení. Tento pocit však netrval dlouho. Pan Biden však přesto uznal, že je třeba znovu vyzvat národ ke sjednocení. „Je čas odložit ostrou rétoriku,“ řekl. „Snížit teplotu. Abychom se znovu viděli. Znovu si naslouchat.“ Republikáni však tyto výzvy přehlíželi a tlačili na zneplatnění výsledků voleb.
Zejména prezident Trump nesdílel nálady vyjádřené zvoleným prezidentem Bidenem. Nevěřil, že nastal okamžik uzdravení. On a jeho blízcí spolupracovníci nadále tvrdili, že jim byly volby ukradeny. Zahájili masivní právní kampaň s cílem prokázat, že nesprávné postupy představitelů Demokratické strany vedly k volebnímu podvodu. Zahájili sice desítky případů u soudů, ale odmítli pomoci nastupující administrativě při přechodu. V jejich postoji byla logika: Bidenova administrativa nemohla být „nastupující“, protože nebyla legitimně zvolena.
Prezident Trump, kterého vždy přitahovaly konspirační teorie vysvětlující ty, kdo se postavili proti němu, tvrdil, že se stal obětí rozsáhlého úsilí táhnoucího se napříč celou zemí v mnoha městech, okresech a státech, do něhož bylo zapojeno nesčetné množství lidí. Tito lidé nějakým způsobem spolupracovali na krádeži voleb způsobem, který nedokázal vysvětlit. Jak to vyjádřil jeden analytik, „prezidentství zrozené ve lži o místě narození Baracka Obamy se zdálo být na hraně toho, aby skončilo ve lži o jeho vlastní slábnoucí snaze o znovuzvolení“. Vzhledem k tomu, že členové Republikánské strany prezidentovi příliš velkou podporu neposkytli, nezbylo než aby se za něj postavili jeho rodinní příslušníci. „Naprostá nečinnost prakticky všech uchazečů o kandidaturu v roce 2024 je dost zarážející,“ napsal na Twitteru Donald Trump mladší. „Mají perfektní platformu k tomu, aby ukázali, že jsou ochotni a schopni bojovat, ale místo toho se budou krčit před mediálním davem.“
Trumpovo nakládání s prezidentským úřadem si vyžádalo velkou míru akademického zkoumání, protože režim, v jehož čele stál čtyři roky, kráčel k zániku. Až odejde, vezme s sebou i americký politický systém? Odpověď přinesl Carlos Lozada, který recenzuje knihy pro deník The Washington Post. Po přečtení 150 knih, které se zabývaly různými aspekty Trumpova vládnutí, vydal krátkou knihu What Were Thinking: A Brief Intellectual History of the Trump Era (Stručné intelektuální dějiny Trumpovy éry). Jeho hlavní závěr: „Trump je možná múzou knižního regálu o smrti demokracie, ale není to vyznamenání, které by nesl sám. Degradované normy a zbavení občanských práv, čínské ambice a ruský revanšismus, bezzásadové politické strany a nerovný výkon spravedlnosti – to je jeden z mnoha neduhů demokracie v našem věku. Učenci a analytici píšící takové knihy zatím lépe diagnostikují neduhy, než navrhují léčbu. Jako by se zalekli rozsahu problému a zmenšili své návrhy, jako by naše demokracie byla nyní tak oslabená, že i mírná medicína by se mohla ukázat jako příliš zatěžující.“ Jinými slovy, bude třeba vyvinout větší úsilí, aby se americká demokracie zachránila před úpadkem.