Je možné zemřít ze smutku?

Smrt herečky Debbie Reynoldsové pouhý den po smrti její dcery Carrie Fisherové vedla některé ke spekulacím, že k tomu mohl přispět žal ze ztráty. Podobné spekulace se objevily, když byl manžel herečky Brittany Murphyové, Simon Monjack, nalezen mrtvý v pouhých 39 letech, několik měsíců po náhlé smrti své ženy.

Je to časté téma v literatuře – 10 Shakespearových postav umírá na následky silných emocí – ale je skutečně možné zemřít na zlomené srdce?

Krátká odpověď zní: možná. Malá studie publikovaná v časopise New England Journal of Medicine v roce 2005 hodnotila 19 pacientů, u nichž se po náhlém emočním stresu projevily příznaky kardiovaskulární dysfunkce, a došla k závěru: „Emoční stres může urychlit závažnou, reverzibilní dysfunkci levé komory u pacientů bez koronárního onemocnění“. Tento stav, známý jako syndrom zlomeného srdce, byl od této malé studie dobře zdokumentován a nyní je Americkou kardiologickou asociací uznáván jako občas smrtelný. Zdá se, že postihuje především starší ženy.

Ačkoli je tento konkrétní stav poměrně vzácný, je již dlouho známo, že stres a silné emoce zvyšují riziko běžnějších problémů, jako je infarkt a mrtvice. Některé zprávy naznačují, že Reynoldsová měla před smrtí příznaky podobné mrtvici.

Doktor Ilan Wittstein byl hlavním autorem studie NEJM a je kardiologem na Johns Hopkins University. „Klinicky to vypadalo jako infarkt,“ říká o pacientech trpících syndromem zlomeného srdce ve své studii. Dodává však: „Obvykle je infarkt způsoben ucpáním tepny, kolem které se vytvoří krevní sraženina, a pak je průtok krve do srdce přerušen. A my jsme u našich pacientů viděli, že ve skutečnosti žádné ucpávky v tepnách neměli.“

Dobrou zprávou je, že tento efekt je zřejmě pozoruhodně krátkodobý a u většiny lidí léčitelný. Zatímco infarkt způsobuje trvalé poškození srdečního svalu, účinek syndromu zlomeného srdce se zdá být zcela vratný. „Obvykle se srdeční sval během několika týdnů vrátí do normálu,“ říká Wittstein. Dodává, že i když tento stav může být smrtelný, obvykle tomu tak není.

Wittstein se domnívá, že fyziologické vysvětlení zahrnuje hormony, které tělo produkuje, když jste vystaveni značnému stresu: adrenalin a noradrenalin. „Domníváme se, že tyto stresové hormony, pokud jsou produkovány ve velkém množství, se skutečně dostávají do srdce a ovlivňují velmi malé krevní cévy, které obklopují srdce,“ což vyvolává dočasné snížení průtoku krve do srdce.

„V důsledku toho je srdeční sval omráčen,“ říká Wittstein. „Několik dní nemůže správně fungovat.“

George Bonanno, klinický psycholog, který se zabývá zármutkem na Kolumbijské univerzitě, říká, že je skeptický k tomu, že by zármutek měl něco společného s Reynoldsovou smrtí. „Tvrdit, že zemřela na zármutek, je trochu z 19. století,“ říká. Ve většině případů po ztrátě „pokračujeme v životě poměrně rychle. Tvrdil jsem, a myslím, že to potvrzují i data, že jsme k tomu tak nějak uzpůsobeni.“

Bonanno říká, že smutek je adaptivní:

„Člověk nepotřebuje cítit chlad,“ říká. „Vaše tělo bude regulovat teplotu, jak nejlépe umí, aniž byste věděli, že je vám zima. Ale pocit chladu jsme si vyvinuli později v evoluci, protože je to nástroj.“ Když cítíte chlad, můžete často udělat něco, co vašemu tělu pomůže – obléknout si kabát, jít dovnitř nebo zvýšit teplotu.“

Stejným způsobem, říká Bonanno, musí existovat dobrý důvod, proč se u lidí vyvinul pocit smutku. „Být smutný je velmi adaptivní, když prožijete velkou ztrátu, protože se obracíte dovnitř, protože přemýšlíte, protože se rekalibrujete,“ říká. „A všechny tyto věci jsou velmi důležité.“

Ve své práci také zkoumal výraz tváře a to, jak lidé, kteří vypadají smutně, vzbuzují soucit. Jedna z teorií říká, že tím, že se cítíme a vypadáme smutně, dáváme lidem kolem sebe najevo, že potřebujeme jejich pomoc.

Ale stejně jako mnoho jiných věcí může být i smutek „adaptivní“ jen s mírou. Camille Wortmanová, psycholožka z univerzity ve Stony Brook, která se zabývá zármutkem a truchlením, se zajímá zejména o případy, kdy je ztráta blízké osoby velmi náhlá nebo traumatická. Říká, že s náhlou ztrátou dítěte je spojen extrémnější zármutek, a to i v případě, že je dítě dospělé – jako tomu bylo v případě Reynoldse.

„Smrt dítěte je pro rodiče naprosto zničující bez ohledu na to, kdy k ní dojde,“ říká Wortmanová. „Nemyslím si, že se tito lidé skutečně odrazí ode dna tak, jak bychom si mohli myslet. Vidím je, jak se roky a roky potýkají s obrovskou dírou v srdci a obrovským pocitem prázdnoty.“

Podle ní se však stav lidí časem zlepší, pokud se jim dostane potřebné pomoci a podpory.

Možná se nikdy nedozvíme, zda v Reynoldsově smrti hrálo roli náhlé omráčení srdce nebo jiný projev smutku. Wittstein však říká, že příznaky syndromu zlomeného srdce jsou velmi podobné příznakům srdečního infarktu – bolest na hrudi a dušnost – a každý, kdo tyto příznaky pociťuje, by měl vyhledat lékařskou pomoc.

Co se týče psychologických a emocionálních aspektů zármutku, Bonanno i Wortman říkají, že je důležité neodsuzovat svůj vlastní zármutek ani zármutek druhých. Existuje mnoho zdravých způsobů truchlení a Bonanno říká, že truchlení přichází a odchází ve fázích. Tempo uzdravování je u každého jiné.

„V těchto stavech nezůstáváme celý den, i když to tak může vypadat,“ říká. „Do těchto stavů přicházíme a zase z nich odcházíme.“

Bonanno při svém výzkumu kódování výrazů obličeje zjistil, že většina lidí se dokáže smát a usmívat, když si vzpomene na věci týkající se zesnulého partnera, a to i velmi brzy po jeho smrti. “ v jednu chvíli by mohl někdo plakat a pak by se mohl upřímně smát a usmívat,“ říká Bonanno. „Vidíte, jak to lidé dělají na pohřbech,“ dodává. Shromáždí se tam blízcí a „většina lidí je skutečně schopna s nimi komunikovat opravdu smysluplným způsobem.“

.