Všichni jsme se občas zamýšleli nad tím, co znamená být rodičem, ale přemýšleli jste někdy o tom, jak naše kultura ovlivňuje náš pohled na to, co považujeme za správný způsob rodičovství? V Norsku rodiče pravidelně nechávají děti spát venku v -20stupňovém počasí, v Belgii je dětem dovoleno pít pivo a japonské děti jezdí metrem v 7 letech. I když nám toto chování může připadat bizarní, pro tyto rodiče je to „správný způsob“.
Tyto implicitní představy, které máme o správném způsobu výchovy dětí, nazývá Sarah Harknessová, profesorka lidského vývoje na Connecticutské univerzitě, „rodičovskými etnoteoriemi“. Tato přesvědčení jsou v nás tak zakořeněná, že je téměř nemožné vidět je objektivně.
Ale co kdybychom si na chvíli sundali kulturní čočky a vyzkoušeli si jiný pohled? Co kdybychom se mohli podívat optikou jedné z nejšťastnějších zemí světa již více než 40 let po sobě a zjistit, co je podle nich správný způsob výchovy dětí. Mohli bychom se něco naučit? Co kdyby jedno z tajemství jejich úspěchu bylo tak prosté, jako je dětská hra?
Dánsko, země Lega a Hanse Christiana Andersena, je v současné době třetí nejšťastnější zemí na světě (v první trojce se drží nepřetržitě od roku 1973) a jedna z věcí, kterou dělají jinak, je, že považují volnou, nestrukturovanou, dospělými neřízenou hru za jednu z nejdůležitějších činností, které se dítě může věnovat. Je to považováno za výchovnou teorii, a to již od roku 1871.
„Volná hra je v Dánsku považována za klíčovou, nikoliv volitelnou,“ říká Dorthe Mikkelsen, dánská učitelka Fritid skole neboli „školy volného času“ (kde jsou děti po skončení běžné školní docházky povzbuzovány k tomu, aby si prostě hrály). „Hra pomáhá dětem zpracovat vše, co se učí s ostatními. Buduje empatii, vyjednávání a dovednosti, které jsou tak důležité pro budování sebeúcty dítěte, a to nejen v akademické oblasti.“
Vědci již léta zkoumají hru u zvířat ve snaze pochopit její evoluční účel a zjistili jednu věc: hra je klíčová pro učení se zvládat stres. Při hře dochází k zavěšování na mříže, hravým soubojům, vzájemným honičkám a učení se vyjednávání. Děti se cvičně dostávají do pozic boje nebo útěku a do stresových situací, aby zjistily, kolik toho zvládnou, a pak řídí, jak daleko s tím zajdou. Hra pomáhá dětem rozvíjet mechanismy zvládání, sebekontrolu a odolnost, což je prokazatelně klíčový faktor dlouhodobého štěstí.
Mnoho rodičů může mít pocit lenosti nechat děti volně si hrát a neprogramovat jejich dny aktivitami. Navzdory všem výzkumům, které podporují její vzdělávací přínos, a skutečnosti, že současná první nejšťastnější země na světě, kterou je Finsko, také považuje hru za základní nástroj učení dětí. Finsko je také světovým lídrem v oblasti vzdělávání. Je načase brát hru vážněji?“
Zajímavé je, že Lego, největší světovou hračkářskou společnost, vymyslel v roce 1932 dánský truhlář, který sledoval, jak si děti hrají a volně využívají svou fantazii. To ho inspirovalo natolik, že slovo Lego je vlastně zkratkou slov „leg godt“ dohromady neboli „dobře si hrát“. Už tehdy Dánové věděli, že umět si „dobře hrát“ je základním stavebním kamenem budoucí říše štěstí.
Stejně jako mezinárodně oblíbené kostky Lego se i Učení pomocí „volné hry“ jeví jako rodičovská etnografie, kterou stojí za to importovat.