Courtesy Pattie Steib/.comPo léta bylo zvykem, že se dívky účastnily tradice truhly naděje a shromažďovaly předměty do domácnosti v očekávání svatby. V roce 1963, když mi bylo 15 let, jsem si začala pořizovat vlastní truhlu naděje. Moje starší sestra Donna, která byla vdaná, mi darovala krásnou cedrovou truhlu poloviční velikosti, kterou vyrobil její bývalý přítel v truhlářské dílně.
Naše ovdovělá matka pracovala jako dispečerka na policejním oddělení, ale její příjmy byly skromné. Abych si vydělal peníze na útratu, pracoval jsem v létě, po škole a o sobotách jako chůva nebo v čistírně svého strýce A. O. Johnstona.
Při 50 centech na hodinu jsem vydělával 3 až 6 dolarů týdně. Každou sobotu jsme s mladší sestrou Tinou chodily do Ben Franklin Five-and-dime a já si tam kupovala něco do truhly naděje.
Každou sobotu jsem si v obchodě toužebně prohlížela roztomilou sadu na pomerančový džus, která měla džbán a čtyři skleničky ozdobené barevnými plátky pomeranče. Ale stála 4,99 dolaru, což bylo víc, než jsem si mohla dovolit.
Takže jsem si místo toho kupovala sadu plastových odměrek za 79 centů nebo solničky a pepřenky za 49 centů.
Každou chvíli jsem vyndávala předměty z truhly a pokládala je na postel, prohlížela si své poklady a pak je opatrně ukládala zpátky.
K mým šestnáctým narozeninám byl posledním dárkem, který jsem otevřela, právě sada pomerančového džusu! Byla jsem nadšená. Později jsem se dozvěděla, že o něm Tina řekla mamince.
Jak roky plynuly, přibývaly mi další poklady. Na jaře, když mi bylo 18 let, nabízel obchod s potravinami Sureway sady nádobí z modré vrby za 99 centů při nákupu za 10 dolarů. Koupila jsem si šest prostírání a máma mi k Vánocům pořídila doprovodné kousky – konvici na kávu, omáčník, smetánku a cukřenku.
Po nabídce nádobí měl Sureway stejnou akci na sady příborů. Opět jsem jich nasbírala šest. Truhla naděje byla tak plná, že jsem musela začít skladovat věci ve skříni!“
Po maturitě jsem se nechala zaměstnat jako písařka. Několik mých přítelkyň se vdalo a já jsem své truhle naděje začala říkat truhla beznaděje.
Ale v únoru 1968 jsem u kamarádky potkala Haryl Vandiverovou. Začali jsme spolu chodit a v červnu jsme se zasnoubili. V září mi bylo 20 let a v říjnu jsme se vzali v baptistickém kostele. Moje truhla naděje přece jen nebyla beznadějná!
V průběhu let se v truhle nacházelo dětské oblečení, pak školní papíry a ruční práce, které vyrobily malé ruce, spolu se sušenými květinami, které mi strkaly prsty potřené burákovým máslem a želé.
26. října 2013 jsme s Haryl oslavili 45. výročí svatby. Udělala jsem mu velkou snídani, včetně čerstvého pomerančového džusu podávaného v jedné ze sklenic, které jsem obdivovala v obchodě Ben Franklin.
VÍCE: Příběh tohoto milostného dopisu o délce 51 stop vám trochu roztaje srdce