Je to vaše druhé léto na turné s Dead. Co jste se naučil?
Nikdy předtím jsem neměl inkluzi. Vždycky jsem vytvářel kluby jednoho člověka. A one-man show je velmi těžké žít uvnitř a obývat padesát let. Když jsem byl pozván do tohoto kmene, slibuji vám, že to byl přesný opak všeho, co byste si mohli myslet ve smyslu nutnosti smířit se s egem nebo postavením. Je to jako v basketbalovém týmu – děláte všechno pro to, abyste týmu pomohli vyhrát. Nikdy v životě jsem v takové situaci nebyl a je to všechno, co jsem vždycky chtěl. Jsem jako prase v žitě.
Pro mě se ocenění mění. Nejsou to taková ta všeobecně uznávaná ocenění jako Grammy, American Music Award nebo umístění v hitparádě. Musíte je hledat trochu abstraktněji. Pro mě je pozvání do kapely nejvyšší ocenění na světě. Člověk se s tím musí umět smířit a říct si: „Dobře, nové ocenění nebude to staré.“ Tohle je pro mě obrovská výzva. Budeš se muset vzdát nejstahovanějšího nebo nejstreamovanějšího. Continuum, když vyšlo před deseti lety, bylo nejstahovanější deskou na iTunes vůbec. Teď už ne – a to je v pořádku.“
Populární na Rolling Stone
Jaké pro tebe bylo sledovat nový dokument o Dead, Long Strange Trip?“
Je tam věta, kde Donna Jean mluví o tom, jak se ke kapele přidala. Řekla jí: „Já už tuhle muziku nechci poslouchat. Chci tuhle hudbu hrát.“ Byl jsem z toho unešený, protože přesně tak jsem to cítil. Protože tuhle hudbu nikde jinde neseženete. Nemůžete z ní vzít ani steh a dát ji do něčeho jiného. Ta tkáň by odumřela. A já jsem jeden z milionu lidí, kteří, když tu hudbu slyšeli, nakonec řekli: „Člověče, pusťte mě do toho.“ A tak jsem se stal jedním z těch, kteří si tu hudbu poslechli. Když slyšíte „Scarlet Begonias“ začínat, nejste si úplně jistí, co to je, kdo co hraje nebo jak to probíhá. Na začátku je to nádherný guláš. „Scarlet Begonias“ je ztělesněním džemu a prostě vás to zvedne. Žijeme ve světě, kde je maska komedie a maska tragédie. Buď je to dobré, nebo špatné. Buď máte dobrý, nebo špatný den. Ale pak přijde hudba Grateful Dead a je to jiná maska. Je to třetí maska. Když se pohádáte s holkou, můžete si buď pustit něco, co vás rozveselí, nebo si můžete pustit hudbu Grateful Dead, která vás přenese úplně jinam a udělá něco, co vás nejen rozveselí. Inspiruje vás to a nějakým způsobem vás to uklidní, že je to skoro jako vysedávání v motorkářské partě imaginárních přátel. Je to dar mého života, že můžu hrát tuhle muziku s touhle kapelou.“
Někteří lidé vám asi závidí vaši situaci . Chris Robinson, bývalý člen Black Crowes, byl právě v pořadu Howarda Sterna a střílel si z tvého muzikantství. Vadí ti to?“
Na téhle kapele mi záleží příliš na to, abych tomu dal život. Mám na to svůj názor, ale nepřísluší mi to. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem skončil s debatami o vlastních zásluhách: „Ne, jsem velmi dobrý.“ Hudba pro mě není záležitost na sportovní stránce.
Stal ses velkým vlivem pro novou třídu popových písničkářů, včetně Eda Sheerana a Shawna Mendese.
Nečekal jsem to. Neuvědomujeme si, že každých pět let se do světa hudby narodí nějaký zmrd. Neuplatňuji toho ze světa blues ve své hudbě tolik, kolik bych chtěl, ale z duchovního hlediska se na to dá z bluesového světa aplikovat hodně: Tihle kluci jsem já. Vzhlížel jsem k Ericu Claptonovi a Stevie Ray Vaughanovi. Všichni moji hrdinové pro mě byli úžasní, takže je tu smlouva, aby se noví kluci cítili přijatí.
Jaké změny jsi zaznamenal v popovém světě od svého letošního návratu do něj?
V mnoha ohledech je zase rok 2003 a v mnoha ohledech by to klidně mohl být rok 3000. Ale právě teď vidím, že se umělci starají o písničky víc, než se kdy starali. Chtějí je. Chtějí je napsat. Vidíte ten posun zpět ke skutečným základům v písničkářství. Ed Sheeran je toho obrovskou součástí. On to s psaním písní myslí opravdu vážně. Ed není člověk, který říká: „Co si o tom myslíš?“. Ed si jede to svoje a je to hvězdný sportovec. Je to také fenomenální kytarista. Jeho pravá ruka je monstrum. Takže pro mě, místo abych se na to díval tak, že nemůžu dostat stejné příležitosti, jaké může dostat Ed Sheeran. …
Jaké příležitosti?
Je mi 39 let. Je to legrační, osm let mi bylo jednatřicet, pak mi bylo devětatřicet. A s tím se stane něco, co je opravdu skvělé, když si člověk řekne: „No, jsou věci, které bych už neměl očekávat.“ To je skvělé. Můžu v tom najít klid a říct si: „Dobře, nebudu číslo jedna na Spotify, protože ty bys neměla být číslo jedna.“ A taky si říct: „Dobře.“ A taky si říct: „Dobře. Pokud se mi to nepoštěstí, svět má jít dál a mají tu být mladší lidé, kteří mají přitahovat mladší lidi k hudbě. Takže to už není něco, co bych mohl dělat… Moje cesta bude: „Budu dál dělat to, co dělám, a to se bude měnit v závislosti na tom, co se ten rok ve světě děje.“ Tohle je moje cesta. Bude se to bít s jakoukoli jinou barvou, která bude ten rok ve světě. Nebudu si říkat: „Páni, já se opravdu chci vrátit do žebříčků, takže budu spolupracovat s tím nebo oním člověkem.“ Nebudu si říkat, že se chci vrátit do žebříčků. Co jsem byl schopen udělat, je říct: „Tohle je tvůj úděl. Tohle je tvoje dráha. Budeš dělat desky do konce života a nemusí se z toho nutně stát taková avantgarda, jakou by sis přál před 15 až 20 lety.“
Proč ne?“
To je dobrá otázka. To by mě mohlo poslat do studia s velkými náklady . Prostě mám pocit, že přesně vím, co od světa čekat. Podívej, je pro mě vysoce neobvyklé, že hraju v Dead and Co. a mám sólovou kariéru. To je přirozeně zajímavé. Představa, že si sednu a řeknu si: „Páni, už se mi nedostává tolik pozornosti jako dřív, tak kdo jsou ti, kterým se dostává pozornosti? Dejte mi s nimi telefon!“ – Snažím se dostat na to místo, abych s přibývajícím věkem psal ty nejlepší písničky, které mohou.“
Jsi skvělý bluesový kytarista. Proč to více neuplatňuješ na svých studiových nahrávkách?“
Přes všechny tahy, které jsem na hudební šachovnici udělal, jsem to teď já. Nejsem žádný hlupák. Vím, že by se na mé desce hodily nějaké rockové pecky. Chodil jsem tam jednou týdně a hrál jsem na bicí feeling Black Keys, zkresloval jsem kytaru a začal vymýšlet slova. Pak jsem si to poslechl a řekl jsem si: „Já to neberu.“ A pak jsem si to poslechl. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že člověk nemusí ztělesňovat všechno, co má rád. Zní to depresivně? Nebo to zní správně?
Obojího trochu! Na Twitteru jsi napsal, že už roky nosíš v hlavě koncept nového alba Jay-Z.
Nechci, aby to vyznělo, že se ho snažím veřejně DM, ale myslím, že v hip hopu je místo pro psychedelii. Jen jsem si vždycky myslel, že rytmická sekce Cream-Hendrix pro hip-hop by byla šíleně cool. Samozřejmě všechny moje nápady jsou jen sobecké. Všechny zahrnují mě.
Na tvé desce je cítit střídmost, která je opravdu zajímavá, zejména v písni „You’re Gonna Live Forever in Me“.
Člověk dost zestárne a dokáže se trefit do vkusu i s menším počtem prvků. Jednou jsem četl knihu o tajných službách. A tahle část se mi moc líbila: Ve světě prezidentské ochrany jsou starší lidé lepšími pracovníky prezidentských detailů v Tajné službě. Protože starší lidé mají praxi a senioritu a nebojí se, že přijdou o práci, když to přeženou, když hodí prezidenta do auta, protože někde jinde couvlo auto nebo praskl balonek. Jsou ochotnější to udělat, protože se nebojí, že přijdou o práci, jako by to udělal mladý člověk.
To mi vždycky utkvělo v paměti. Jak stárnu, vidím se tak trochu umělecky. Doufám, že jak budu starší a moje kariéra bude pokračovat, získám možnost dovolit si psát věci, které vás nemusí nutně mlátit po hlavě. Můžu udělat malou písničku, jako je „You’re Gonna Live Forever In Me“, a nakonec to dopadne tak, že se promění v něco ještě většího než něco, k čemu byste si sedli a snažili se udělat něco velkého.
To přináší další zajímavou věc jako písničkář. Milujeme koncept psaní velkých písní. Vždycky si sedneš a řekneš si: „Chci napsat velkou“. Ne ve smyslu popularity, ale ve smyslu rozsahu. Vždycky jsem se snažil psát velké a vždycky se mi to nepodařilo. Rád bych napsal píseň s názvem „Galaxy“. Rád bych napsal píseň o něčem, co se odehrává od galaxie ke galaxii. Nikdy to nevyjde, protože ten záměr je prostě příliš velký. Ale když se pak staneš opravdu malým, jako jsem to udělal já v „You’re Gonna Live Forever In Me“, a napíšeš: „velký velký třesk a dinosauři / ohnivý déšť meteorů / všechno to bohužel skončí,“ je to maličké. Ale když to dočtete, uvědomíte si: „Aha, tohle je gigantické díky vynucené perspektivě.“ A pak se to stane. Není to obrovské, stává se to obrovským z vynucené perspektivy. A to jsem se teď naučil desetkrát.“
Nedávno jsi řekl, že „vstupuješ do života konopí“. Jak se vám to daří?“
„Zařadil jsem ho tam, kde se dříve pilo, a kvalita života šla výrazně nahoru. Pití je zkurvený podvod. Kolik toho stačí? Pokaždé, když jsem pil, hledal jsem nějaké regulované množství. Vždycky mi to připadá špatně. Vždycky mám pocit, že jsem to přehnal. „Řekla jsem dvě, teď jsou to tři, teď jsme na čtyřech?“ „Ne. Nikdy jsem s tím neměl vážný problém, ale vzpomínám si, jak jsem se rozhlížel kolem sebe a říkal si: „Připadá mi to nastavené. Dávám si pauzu. Nikdy jsem neměl pocit, že se mi v životě daří. Vždycky mi to připadalo špatně.“
Takže tráva tě nedělá divným nebo příliš zahleděným do vlastní hlavy?“
Vždycky jsem byl ten, kdo říkal, že nemám rád změněné stavy. Jakmile víš, kdo jsi, tak to začne být v pořádku. Jsem mnohem otevřenější vůči malým změnám vědomí. Vzpomínám si na každý výlet, který jsem kdy absolvoval. Pamatuji si každou myšlenku, kterou jsem kdy měl, když jsem tam ležel.
Billy Joel nedávno řekl, že ti někdy závidí tvůj „kytarový obličej“.
Kytarový obličej není cool. Je mi trochu nepříjemné, když si lidé myslí, že jsem si kytarový obličej vymyslel. Bože, nebylo by skvělé jet do džungle na Borneu, dát kmeni Fender Stratocastery a nechat je poslouchat Jimiho Hendrixe – ale ne jim ho ukázat – a po pěti letech se vrátit a zjistit, jestli tam nějaký kytarový obličej je? Mám pocit, že ano.
Právě jsi byl v bulváru, protože tě Katy Perry označila za „nejlepšího milence“, jakého kdy měla. Chceš se k tomu vyjádřit?
Nemám pro tebe dost cool myšlenku. Tuhle hru jsem hacknul. Teď už za slávu platím jen velmi málo. Můžu hrát hudbu, která mě nejvíc dojímá. Užívám si to, jak nejlíp umím. Je mi 39 – vzpomínám si na 32. Nechci to dělat znovu.“
S nedávným vydáním alba Johna Mayera „The Search for Everything: Wave Two“ zpěvák oznámil severoamerickou letní část svého světového turné 2017. Podívejte se zde.