Když jsem manželovi řekla, že si myslím, že jsem bisexuální, rozpoutalo se peklo.
Problém byl v tom, že jsem se mu o tom nikdy předtím nezmínila. Tedy, možná jsem pronesla jednu nebo dvě poznámky o tom, že si myslím, že nějaká herečka je sexy, nebo o tom, jak jsem měla na vysoké škole spolubydlící a nejlepší kamarádku s rudozlatými kudrnami a tělem jako Venuše de Milo, která byla úžasná a kterou jsem balila pokaždé, když jsem se opila, ale to bylo tak všechno. Takže neměl ani ponětí, že se mi líbí ženy.
Související:
Problém byl v tom, že jsem vlastně neměla ani představu o sobě jako o bisexuálce. Jsem bisexuál. Taky jsem vybíravý a moc žen mě nezajímalo, takže mi zbývalo utřídit si vlastní pocity a vyrovnat se s nimi.
Ale čím jsem byl starší, tím víc… mě to zajímalo. Začal jsem přemýšlet o tom, jak jsou ženy hezké, o měkkých křivkách místo tvrdých hrudníků. Pořád mě přitahovali muži. Ale také jsem se díval na dívky, zejména na některé filmové hvězdy, a říkal jsem si: chtěl bych ji dostat do postele. Co bych asi dělal, kdybych ji měl v posteli.
Čím jsem byl starší, tím byly tyto pocity přesvědčivější. Ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Měla jsem děti a celé dny jsem se poflakovala s maminkami, které mi, upřímně řečeno, nepřipadaly sexuálně přitažlivé.
Poté mě kamarádka z jedné z mých spisovatelských skupin vyzvala, abych v době, kdy jsem psala jinou erotiku, napsala lesbickou erotiku: říkáme tomu girl/girl fiction. „Jasně, jak myslíš,“ řekla jsem. Tak jsem to zkusila. A bylo to dobré. Bylo to opravdu dobré. Všem se to líbilo. Tak jsem napsal pokračování. Napsal jsem další pokračování. Napsal jsem sérii a začal jsem si docela závidět, co se děje mezi mými postavami. Začala jsem ty věci chtít pro sebe.
Tak jsem manželovi řekla, že se mi líbí nejen některé holky. Také jsem se ho zeptala, jak by se cítil, kdybych tuto cestu prozkoumala. Třeba kdybych, hypoteticky, zajela na víkend za tou nejlepší kamarádkou z vysoké – bez závazků – jen jednou.
Vyprskl. Řekl, že by ho to hluboce ranilo. Řekl, že když ses vdala, byla jsi věrná, ať se děje, co se děje. Řekl, že na rozdílné anatomii nezáleží. Řekl, že ví, že jsem naštvaná a že mám pocit, že kontroluje mou sexualitu, ale tím to končí, protože jsme manželé, souhlasili jsme s monogamií a jeho by to hluboce ranilo. Samozřejmě jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, ale byla by to pro něj nevěra.
Což znamenalo, že jsem si nemohla a nechtěla dělat, co jsem chtěla.
Což znamená, že jsem na tuto část své sexuality přišla příliš pozdě.
Jsem naštvaný. Jsem smutná. Mám pocit, že jsem něco ztratil. Mám pocit, jako by mi někdo zabouchl dveře před nosem. I když bych tuto část svého já ráda prozkoumala, většinu dní se na to snažím nemyslet. Jaký to má smysl, říkám si – nikdy s tím nebudu moct nic udělat, takže je to stejně jedno. A je těžké uzavřít celou část sebe sama jen proto, že sis uvědomil něco, co jsi nikdy předtím nevěděl, ale udělal jsi to kurevsky pozdě, aby na tom záleželo.
Někteří z mých přátel říkali, že to není fér.
Někteří z mých přátel se mě ptali, jestli se s ním rozvedu. Vysmála jsem se jim do tváře. Nikdy bych se se svým manželem nerozvedla. Hluboce ho miluji. Je to dobrý muž, laskavý muž, který mě miluje a kterého miluji já. Máme dobré manželství. To všechno bych nezahodila. Není to tak, že bych zjistila, že mám raději ženy – nemám. Zjistil jsem, že mám rád i ženy. Je v tom rozdíl.
Vždycky jsem ho samozřejmě mohla podvést. Ale to já nechci. Nechci mít takové tajemství. Nechci riskovat manželství, protože chci být jeho manželkou. Když pominu morálku, připadá mi to špatné. Pořád bych se na něj dívala a pořád bych to věděla. Na vysoké škole jsem byla sériová nevěrnice. Pamatuji si, jaké to je, udržovat takové tajemství. I když jsem ten sex milovala, nenáviděla jsem to předstírání, a čím déle to trvalo, tím to bylo horší. Taky jsem hrozná lhářka a neumím udržet tajemství navždy.
Takže jsem se zasekla.
Být bisexuální ženou v monogamním vztahu s mužem. A protože jsem na to přišla později v životě, připadám si jako v pasti.
Kdybych to věděla předem, kdybych se pro to svobodně rozhodla, cítila bych se mnohem jinak. Zažil bych to, vybral bych si to a řekl bych si, že tohle chci s plným vědomím toho, co je na druhé straně. Věděl bych, jaké to je být se ženou, i kdybych skončil v dlouhodobém vztahu s mužem. Teď už se to nikdy nedozvím a byl to téměř smutný proces, když jsem si to uvědomil.
Miluji svého manžela. Jsem s ním (většinou) šťastná. Ale také bych se ráda lépe poznala. Teď už tu šanci mít nebudu. To je možná víc než cokoli jiného to, co mě bolí nejvíc. Nedá se to nijak obejít. Dveře jsou zavřené a zamčené a klíč se někde ztratil.
Můj manžel není žádný tahoun. Chápu jeho pohled na věc.
Jenom bych si přála, aby pochopil ten můj.