Nedávno jsem vyhrál akademickou cenu a jeden z novinářů, se kterým jsem mluvil, chtěl mé vítězství připsat karmě (protože jsem předtím zařídil nominaci jiného vítěze).
Myšlenka karmy pochází z indických náboženství, jako je hinduismus a buddhismus, ale používá se i na Západě ve smyslu, že dobré skutky budou odměněny dobrými výsledky a naopak špatné skutky. Tento předpoklad je zachycen v oblíbeném rčení „Co se stane, to se stane“ a v mnohem starším přísloví „Jak zaseješ, tak sklidíš.“
Představa karmy se liší od názoru, že to, co se stane, je výsledkem osudu, předurčení nebo toho, co „má být“. Karma dává prostor svobodné vůli: Karma dává prostor pro svobodnou volbu: člověk se rozhoduje a v důsledku své volby má prospěch nebo trpí. Naproti tomu osud a předurčení nedávají prostor pro svobodnou vůli. Ale stejně jako osud a předurčení, ani myšlenka karmy není založena na žádných dobrých důkazech.
Co by bylo třeba udělat, aby se ukázalo, že karma skutečně existuje? Museli bychom vzít v úvahu velký vzorek lidského chování a podívat se, zda existuje podstatná korelace mezi tím, že lidé dělají dobré věci a později se jim dějí dobré věci, a mezi tím, že lidé dělají špatné věci a později se jim dějí špatné věci. Studie by samozřejmě musela vzít v úvahu i případy, kdy po dobrých a špatných skutcích nenásledují souměřitelné výsledky.
Pokud je mi známo, nikdo takové zkoumání dosud neprovedl. Věrohodnost karmy je založena na několika anekdotách a na obecné přitažlivosti myšlenky, že lidé dostanou to, co si zaslouží. V pozadí je náboženská představa, že vesmírná vzájemnost je zajištěna božskými činy, přičemž bůh nebo bohové zajišťují, že lidé skutečně dostanou, co si zaslouží. Tato představa není o nic věrohodnější než dříve rozšířená víra, že dobré vůle bohů lze dosáhnout obětováním zvířat. Reciprocita – chovat se k lidem dobře, protože se oni chovali dobře k vám – je důležitou součástí lidských vztahů, ale vesmír v ní nehraje žádnou roli. Původní buddhistická představa karmy založená na reinkarnaci je z hlediska důkazů ještě problematičtější.
Nezávisle na problému hledání důkazů pro božskou reciprocitu můžeme jistě uvažovat o protipříkladech tvrzení, že „co je kolem, to je kolem“. V dějinách existovaly zástupy lidí, kteří konali dobré skutky pro své rodiny a ostatní lidi, a přitom žili život v tichém zoufalství. Na druhém konci jsou despotičtí vůdci jako Stalin a draví zločinci jako Jack Rozparovač, kteří se dostali na konec svého života bez nějakých zvlášť hrozivých následků. Tyto příklady nedokazují, že nic takového jako karma neexistuje, ale měly by v kombinaci s nedostatkem důkazů pro karmu podpořit závěr, že karma je jen mýtus. Víra, že co se stane, to se stane, je jen zbožným přáním.
Podobně neexistují žádné důkazy, které by podporovaly představy o osudu, předurčení a o tom, že některé věci se mají nebo nemají stát. Ve svém nejsledovanějším příspěvku na blogu jsem vznesl otázku: Děje se všechno z nějakého důvodu? Tvrdil jsem, že názor, že vše se děje z nějakého důvodu, je nevěrohodný, protože události se někdy dějí náhodou nebo nešťastnou náhodou. Stejně jako karma, osud a předurčení slouží názor, že vše se děje z nějakého důvodu, pouze k tomu, aby poskytl falešnou jistotu lidem, kteří se trápí v těžkém světě. Lidé by udělali lépe, kdyby k tomu, jak se vypořádat s nevyhnutelnou nejistotou, použili argumentaci založenou na důkazech, a to bez mytologie.