Když v Matoušově evangeliu čteme o Bohu jako Otci, nesetkáváme se s novým nebo dosud neznámým božstvem, ale čteme o stejném Bohu Starého zákona, o smluvním Bohu Izraele. Proto musíme porozumět základnímu sebezjevení Boha ve Starém zákoně, abychom pochopili kontext Boha v Matoušově evangeliu. Bude užitečné vymezit tři zastřešující aspekty Matoušovy teologie:
Nový zákon, stejný Bůh
První je, že Bůh je Bohem starozákonního Písma. Matoušovu zadluženost vůči teologickému pohledu Starého zákona můžeme snadno poznat, když si všimneme, jak často Matouš v celém svém evangeliu cituje ze Starého zákona a odkazuje na něj. Počet citátů ze Starého zákona je hodně přes padesát (včetně deseti pozoruhodných citátů naplňovacích formulí) a narážek a dalších jemných odkazů je příliš mnoho na to, abychom je spočítali. Tyto citáty často poukazují na Ježíšovu roli ve vztahu ke Starému zákonu, ale neměli bychom také přehlédnout jejich roli při zdůrazňování teologických předpokladů stanovených ve Starém zákoně.
Chceme-li dát do souvislostí to, co se u Matouše dozvídáme o Bohu, musíme ocenit kontinuitu Božího charakteru se Starým zákonem.
Krátký přehled některých starozákonních textů, na které Matouš odkazuje, nám umožní získat představu o jeho celkovém chápání Boha. Ježíš uvádí, že Bůh má kontrolu nad záležitostmi lidstva, a dokonce i nad stvořenou říší (Mt 6,25-33; 10,26-33), což je ozvěnou popisů Boha, které nacházíme ve Starém zákoně jako toho, kdo se stará o svůj lid (Ž 37,4.25). Bůh slyší modlitby a zná potřeby svých dětí (Mt 6,5-13), což je v souladu s jeho reakcí na modlitby ve Starém zákoně (Gn 35,21; Ex 3,7-8; 1Kr 1,13). 9,3; 2 Král. 19,20; 20,5; 2 Král 7,1.12.15; Písmo sv. 6,9; 65,2; 66,19-20; Př. 15,8.29; Dan. 9:21). U Matouše čteme, že Bůh je dobrý ke všem a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45), což je v souladu s žalmistovými básnickými úvahami o Boží dobrotě vůči všemu, co stvořil (Ž 145,9). Ježíš dále prohlašuje, že Bůh přebývá v moci a svatosti nebes (Mt 6,9), což odráží transcendenci Boží moci ve Starém zákoně (Dt 4,3; 10,14; 1 Kr 8,23; Ž 115,3; Dan 2,28.44). Souhrnně řečeno, abychom mohli dát do souvislostí to, co se u Matouše dozvídáme o Bohu, musíme především ocenit kontinuitu Božího charakteru se Starým zákonem.
Uctívání jediného Boha
Za druhé, v návaznosti na předchozí bod, je v Matoušově teologickém pohledu jedině Bůh skutečným Bohem: nemá pro svou nadřazenost žádné konkurenty. Boží přebývání v jeho slavném, nebeském příbytku je důsledně vysvětlováno jako jedinečná výsada biblického Boha. Tak Mojžíš v 5. knize Mojžíšově 4,39 prohlašuje, že Hospodin je Bůh na nebesích a žádný jiný není. Kromě toho má být uctíván pouze nebeský Bůh. Vidíme to výslovně potvrzeno v Ježíšově odpovědi na třetí satanovo pokušení (Mt 4,10). Když satan Ježíšovi slibuje všechna království světa, pokud se mu bude klanět, Ježíš odpovídá citátem z 5. Mojžíšovy 6,13: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (můj tr.). V Deuteronomiu tak nacházíme dva základní principy novozákonního chápání Boha, který je jediný svrchovaný Stvořitel, a proto má být jedině on uctíván. Znovu to vidíme u Cesareje Filipovy v 16. kapitole Matoušova evangelia. Zde, ve starověkém městě, které bylo legendárním domovem řeckého boha Pana, Petr potvrzuje Ježíšovu totožnost jako Syna „živého Boha“ (Mt 16,16). Výraz „živý Bůh“ zdůrazňuje skutečnost a činnost biblického Boha na rozdíl od modlářských tzv. bohů, kteří nezasahovali, protože nebyli Stvořitelem. Proto neměli být uctíváni (Dt 5,26; Joz 5,26). 3,10; 1 Sam. 17,26.26; 2 Král. 19,4; Písmo sv. 1,10).
Je těžké přeceňovat význam jedinečnosti Boha jako Stvořitele, který má být v Ježíšově době uctíván; to bylo zásadní pro světonázor židovského monoteismu, který zdůrazňoval rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením: Bůh je jediný Stvořitel a vše ostatní spadá do kategorie „stvoření“, které se nesmí uctívat. Ježíšova odpověď Satanovi na poušti je tedy v souladu se základními názory na Boha ze Starého zákona. Ježíš ve svém pokušení skutečně dvakrát cituje Pátou knihu Mojžíšovu 6, která je kontextem jednoho z nejdůležitějších monoteistických textů v Bibli známého jako Šema (Dt 6,4). Varování před uctíváním stvořené bytosti ve Starém zákoně jsou četná a zřetelná (např. Dt 5,6-10; 9,10-21; Nm 25,1-13; Iz 5,1-13). 50:18-23; 43:10-15; 44:6-20; 45:15-23; 46:1-11). U Matouše je pozoruhodné připsání uctívání Ježíši způsobem, který nijak nenarušuje biblický monoteismus.
Otec Izraele
Bůh byl vždy Otcem Izraele.
Zatřetí, což rovněž vychází ze Starého zákona, nacházíme u Matouše, že ačkoli je Bůh stvořitelem všech věcí, je také specificky znám jako smluvní Bůh Izraele. To znamená, že abychom pochopili obrysy Boha v Matoušově evangeliu, musíme vzít v úvahu dějiny Izraele ve Starém zákoně. Matouš 1,1 začíná vzýváním dvou hlavních postav izraelských dějin, kdy je Ježíš označen jako Syn Davidův a Syn Abrahamův, až po Davidovu slávu, nadir vyhnanství a končí slavnou nadějí na Mesiáše. Bůh vykoupil svůj lid z Egypta a uzavřel s ním smlouvu na hoře Sinaj (Ex 19). 11:1). Není tedy úplnou novinkou, když v celém Matoušově evangeliu nacházíme Ježíše, který o Bohu mluví jako o Otci. Zjišťujeme, že již ve Starém zákoně byl Davidův král označován za Božího syna (Ž 2,7; 2 Sam 7,14), což organicky vyrůstalo ze synovství národa jako celku (a vlastně i ze synovství Adamova). Bůh byl Izraeli vždy Otcem, i když pro jistotu nacházíme Ježíše, který o Bohu mluví jako o Otci s nesrovnatelnou důvěrností.
Shrnem řečeno, abychom pochopili Boha v Matoušově evangeliu, musíme se podívat především do Starého zákona, kde nacházíme, že Bůh je jediný pravý Bůh, který uzavřel smlouvu s Izraelem. Zároveň se u Matouše dozvídáme o Bohu více, než bylo zjeveno ve Starém zákoně. Zejména se dozvídáme, že Bůh je především Otcem Ježíše, který je Božím Synem v jedinečném smyslu.
Tento příspěvek byl převzat z knihy Brandon Crowe, The Essential Trinity: (Phillipsburg, NJ: P&R, 2017), xx-xx. Použito se souhlasem vydavatele.