Z podzimního čísla 2009 časopisu The News Media & The Law, strana 4.
Definice novináře a žurnalistiky je neuchopitelná a problematická. Vzhledem k tomu, že žurnalistika prochází hlubokým posunem směrem k elektronizaci, je obtížné zjistit, na koho se tento pojem vztahuje – a vytvoření příliš úzké definice vylučuje některé mluvčí z výhod poskytovaných novinářům.
Proč bychom se tedy měli vůbec snažit? Protože vymezení pojmů „novinář“ a „žurnalistika“ je často nezbytné k tomu, aby novináři mohli shromažďovat a zveřejňovat zprávy.
Opakovaný žadatel o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím rychle přijde na mizinu, pokud nikdy nezíská novinářskou výhodu nebo osvobození od poplatků, které je stanoveno v každém zákoně o otevřených dokumentech, státním i federálním.
Reportáž o kontroverzi, která závisí na důvěrných zdrojích, je mnohem obtížnější, pokud neexistuje pevný právní základ pro příslib důvěrnosti, jako je soudem uznané novinářské privilegium nebo státní zákon o štítu.
Zákonná omezení projevu, od pravidel pro financování volebních kampaní po zákony o týrání zvířat, se snaží zakázat určité druhy projevu nebo vyjádření a zároveň se vyhnout protiústavnosti tím, že vyjímají projevy se závažnou novinářskou hodnotou – což je jen malý krok před testem „závažné literární, umělecké, politické nebo vědecké hodnoty“, který vyjímá některé projevy z označení za obscénní.
Ne ve všech oblastech práva se však novináři odlišují od ostatních.
Zpravodajské právo nepřiznává zpravodajským médiím žádná zvláštní privilegia. V zákoně však existuje lepší ochrana pro diskuse o věcech veřejného zájmu a novináři snáze přesvědčí soud, že výrok nebo příběh je ve veřejném zájmu – koneckonců, pokud se objevil v novinách, musí být hodný zpravodajství a zájmu veřejnosti, nebo tak nějak by se dalo argumentovat.
A otázky přístupu k soudům jsou ve skutečnosti otázkami přístupu veřejnosti k soudům. Jsou to zpravodajská média, která tlačí na to, aby soudní síně a právní dokumenty zůstaly otevřené – hlavní případy, od Press-Enterprise I a II až po Richmond Newspapers, koneckonců obsahují názvy novinových společností – ale určení, zda je řízení nebo dokument otevřený, závisí na tom, zda k němu má veřejnost tradičně přístup a jakému veřejnému zájmu by umožnění přístupu posloužilo.
Rozdíl mezi oblastmi práva, které odlišují novináře od ostatních, a oblastmi práva, které je neodlišují, lze překlenout uznáním žurnalistiky jako funkce ve veřejném zájmu, nikoli nutně jako určité profese. Víme, že existují důležité důvody, proč jsou kvalifikovaní a znalí novináři pro společnost přínosem, ale musíme uznat, že tato úroveň dovedností není pro účely vymezení právní ochrany nezbytná. To je důvodem pro širokou definici žurnalistiky, která se nezakládá na pracovním postavení mluvčího nebo způsobu komunikace, ale na účelu projevu. Jde o informování veřejnosti, nebo o propagaci určité věci či společnosti? Má osvětlit významnou kontroverzi, nebo získat nějakou jinou výhodu? Služba veřejnému zájmu je koneckonců důležitější než pouhý pohled na to, zda se novinář náhodou živí psaním.
Příliš široké funkční rozlišení však může ztratit smysl. Pokud se veškerá osobní sdělení stanou novinářským činem, příliš mnoho mluvčích si bude cynicky nárokovat titul novináře, aby získali výhodu, vyhnuli se pokrytí podle omezujícího zákona nebo se vyhnuli soudu, a smysl novinářství se ztratí.
Vymyslet funkční definici novinářství může fungovat, jak ukazují následující články. Zákon o svobodném přístupu k informacím definuje novináře široce, ale zároveň poskytuje stejné výhody všem žadatelům, kteří usilují o záznamy ve veřejném zájmu. V současné debatě o federálním zákoně o štítu se zdá, že se Kongres rozhodl pro test založený na funkci, ačkoli mnozí prosazovali definici, která by byla těsněji spjata se zavedenou tištěnou a vysílanou žurnalistikou. A pokud jde o zkoumání celých kategorií zakázaných projevů, Nejvyšší soud se potýkal s nutností výjimky pro díla se závažnou novinářskou hodnotou.
Dalším problémem legislativní definice žurnalistiky je samozřejmě to, že zákonodárci pak mají možnost definici měnit, a to na základě zaujatosti, zloby nebo jen touhy mít definici pod kontrolou.
Tento titulní soubor článků má za cíl položit relevantní otázky a poskytnout nezbytné podklady pro širší diskusi, která bude pokračovat v dalších číslech. Pohled na to, jak je tato otázka řešena v různých oblastech práva, může poskytnout potravu pro argumentaci ve prospěch jedné kombinované definice nebo může podnítit jiné způsoby křížového odkazování na důležité aspekty žurnalistiky.
Všechno, co se týká žurnalistiky, se mění, ale žurnalistika je potřebnější než kdykoli předtím. Otázka, kdo je novinář – a dokonce i to, jak k takové definici dospět – se bude v příštích letech dále vyvíjet.
– Gregg Leslie