Kdo je skutečné monstrum ve Frankensteinovi?

CHICAGO – V hlavě máte archetypální monstrum a jmenuje se Frankenstein. V přednášce, kterou Heather Keenleysideová přednesla tuto sobotu 9. listopadu na Festivalu humanitních věd v Chicagu, hovořila o tomto proslulém monstru v souvislosti s letošním tématem „Zvíře: Co nás dělá lidmi?“ Frankenstein, příklad „špatného stvoření“ šíleného fiktivního vědce Victora Frankensteina, si tuto otázku klade a zároveň na ni odpovídá. Frankenstein, dnes široce známý díky široké škále kulturních odkazů – od mnoha filmů po televizní odkazy a chytlavé melodie s monstrózní tematikou – se zrodil z představivosti Mary Shelleyové.

„S úzkostí, která se téměř rovnala agónii, jsem sbíral nástroje života kolem sebe, abych mohl vdechnout jiskru bytí do neživé věci, která mi ležela u nohou. Byla už jedna hodina ranní, déšť pochmurně pleskal do skel a moje svíčka už téměř dohořela, když jsem v záblesku polozhaslého světla spatřil, jak se matně žluté oko tvora otevřelo; ztěžka dýchalo a křečovitý pohyb rozrušil jeho údy,“ píše Mary Shelleyová a popisuje okamžik, v němž Victor Frankenstein plně identifikuje svůj výtvor. Uvědomuje si, že toto monstrum může zničit jeho život i životy mnoha dalších lidí. Krátce po tomto uvědomění se stvořitel vyřítí z místnosti. Co teď dělat, když je toto stvoření živé a připravené dělat, co se mu zlíbí?“

Keenleysideová ve své přednášce spojuje myšlenku obludnosti s pohledem a pohledem, který spojuje s empirickými metodami poznávání světa. V době prvního vydání této knihy v roce 1818, tedy v době, kdy osvícenství a romantismus zpochybňovaly vztah vědy a náboženství, Shelleyové Frankenstein zpochybnil představy o lidskosti. Podle dobového přesvědčení je netvor ten, kdo nemá rozumnou duši, zatímco lidská bytost není nic víc než zvíře určité formy.

V kontextu letošního chicagského humanitního festivalu se netvor viděný optikou osvícenství nenápadně staví mimo obě kategorie, člověka i zvířete. Frankenstein, který není zvířetem ani člověkem podle Systema Naturae vědce Carla Linnéa (1735), je dnes řazen do jednoho pytle s příšerami z černé laguny a Carrie jako určující postava hororového žánru. Ve své době představa monstra narušovala všechny kategorie i empirické poznání – jednoduše nezapadala do snah vědců o klasifikaci světa. Uvažování o Frankensteinovi jako o osvícenském monstru také naznačuje, že vizuální či empirické, jak vysvětluje Keenleyside, poskytuje vůli k řádu a způsob klasifikace existence. Netvor, připomíná divákům, je vždy objektem, na který je třeba se dívat. V případě Shelleyho netvora jsou podle ní jeho oči neprůhledné – nikoli průhledné jako u člověka -, což způsobuje vztah mezi vnějškem a tím, co je prezentováno uvnitř. Nám jako čtenářům či divákům Frankensteina je však také umožněno nahlédnout do mysli netvora – do jeho vlastní subjektivity a uvědomění si sebe sama jako člověka ani zvířete.

Shelleyová ve 12. kapitole Frankensteina píše:

„Nejprve jsem se zarazil, neschopen uvěřit, že jsem to skutečně já, kdo se odráží v zrcadle; a když jsem se plně přesvědčil, že jsem ve skutečnosti netvor, jímž jsem, naplnily mě nejtrpčí pocity sklíčenosti a umrtvení. Bohužel! Ještě jsem zcela nepoznal osudové následky této bídné deformace.“

Je nám umožněno nahlédnout do traumatu, které netvor prožívá, což vnáší do jeho podoby lidskou kvalitu. Neustále se ptá, kým byl předtím a čím byl.

Keenleyside dále vysvětlil, jakým způsobem Shelley tematizuje opozici mezi viděním těl a cítěním či slyšením slov. Text se stává abstraktním obrazem pigmentu, a to podivně relativním. Shelleyové obavy z osvícenských ideálů a spojení osvícenské filozofie a romantické poezie v jejím textu nás nakonec přivádějí zpět k hlavní otázce, kterou Frankenstein klade: Je Frankenstein stvořením, nebo stvořitelem? Jsou si navzájem dvojníky? Frankenstein osciluje mezi postavou podobnou Bohu a Adamovi nebo Satanovi – možná všemi třemi najednou. Kdo nebo co je pak ale monstrum a kdo je zrcadlo, které ho odráží zpět čtenáři a divákovi?“

Před závěrem se Keenleyside věnovala jednomu z nejslavnějších obrazů tohoto období, Goyovu obrazu „El sueño de la razón produkuje obludy“ (1796-97), na němž je muž, schoulený nad spánkem, obklopen osmi zlověstnými sovami, rysem, který jako by viděl skrz tmu, a stínovou černou kočkou. Na tomto obraze Goya zachytil rostoucí úzkost spojenou s osvícenstvím a jeho cílem kvantifikovat veškeré lidské poznání. Člověk musí být ostražitý, aby rozum, jak se zdá, pokračoval v boji s nelidským světem v nás.

O několik desetiletí později bude Frankenstein pokračovat v sondování nedostatků osvícenství a vytvoří ohavnou tvář naší obludné představivosti, která pramení spíše z lidského tvůrce než z vnější přírodní síly. Jak v Goyově díle, tak v Shelleyho románu je naznačeno, že osvícenská fixace na vnější svět byla neúplná a zakrývala temnotu hluboko uvnitř. Trvalo další století, než lidé konečně začali chápat iracionální aspekty lidského vědomí optikou psychologie, ale během tohoto temného období, než Freud kvantifikoval monstra, se v neprobádaných vnitřních oblastech lidstva nadále potulovalo mnoho fantastických bytostí. Lidé se zřejmě nechtěli smířit s tím, že příšery jsou známější, než by chtěli věřit.

„Frankeinstein“ se konal v sobotu 9. listopadu od 15 do 16 hodin v divadle Claudia Cassidy Theater Chicagského kulturního centra (77 W Washington) v rámci letošního Festivalu humanitních věd v Chicagu (13. října & 20; 1.-10. listopadu).

Prosím, zvažte podporu naší žurnalistiky a pomozte udržet naše nezávislé zpravodajství zdarma a přístupné všem.