Když do lásky pronikne nenávist

Nenávist patří mezi pocity, které nazývám „obsedantní emoce“. Stejně jako jiné formy posedlosti zvyšují obsedantní emoce sklon k agresivnímu a násilnému jednání. Například Adolf Hitler, kvintesenční příklad nenávistného člověka, byl celý život posedlý Židy.

Aldous Huxley ve svém románu Ostrov z roku 1962 prostřednictvím jedné ze svých postav Dr. Roberta naznačil, že Hitler mohl trpět těžkým případem syndromu delikventního Petra Pana. Syndrom Petra Pana, známý také jako Puer aeternus („věčný chlapec“), byl tradičně považován za jev, při němž je dospělý člověk dětinský a nezralý. Navzdory svému věku se chová, jako by byl sobeckým dítětem, narcistickým teenagerem nebo nezodpovědným mladým dospělým, a cítí se oprávněn chovat se, jak uzná za vhodné. Huxleyho fiktivní postava Dr. Robert zmiňuje Hitlera jako archetyp delikventního Petra Pana:

Petr Pan, pokud vůbec nějaký existuje. Beznadějný ve škole. V schopen buď soutěžit, nebo spolupracovat. Záviděl všem normálně úspěšným chlapcům – a protože záviděl, nenáviděl je, a aby se cítil lépe, pohrdal jimi jako méněcennými bytostmi. Pak přišel čas puberty. Ale Adolf byl sexuálně zaostalý. Ostatní chlapci dělali dívkám návrhy a dívky jim odpovídaly. Adolf byl příliš plachý, příliš nejistý ve své mužnosti. A po celou dobu neschopný stálé práce, doma jen v kompenzačním Jiném světě své fantazie. Tam byl přinejmenším Michelangelem. Tady bohužel neuměl kreslit. Jeho jediným nadáním byla nenávist, nízká vychytralost, sada neúnavných hlasivek a talent mluvit nonstop z plných pater své paranoie. Třicet nebo čtyřicet milionů mrtvých a bůhví kolik miliard dolarů – to byla cena, kterou musel svět zaplatit za retardované zrání malého Adolfa (Ostrov, str. 185)

Peter Pans, z nichž se stanou mocichtiví potížisté, jsou obvykle poháněni celoživotní nenávistí k určité skupině identit, kterou považují za podobnou svým tyranům z dětství nebo dětem, které byly předmětem jejich dětské závisti.

Kromě nenávisti patří do skupiny obsedantních emocí chorobná žárlivost, neoceněná láska a komplikovaný smutek. Pro všechny tyto emoce je typické obsedantní myšlení a nutkavé chování. Stejně jako nenávist vede i neoceněná láska nezřídka k vraždě. Těsně před Dnem díkůvzdání 2016 ubodala 20letá obyvatelka Floridy Melanie Eamová svého 21letého bývalého přítele Jamese Barryho v jeho domě poté, co se rozhodl ukončit jejich vztah. Nesnesla pomyšlení na to, že je na seznamovací scéně, volný a svobodný, když ho nemůže mít, a cítila útěchu v představě, že vůbec neexistuje. Morbidní žárlivost – známá také jako Othellův syndrom nebo bludná žárlivost – může mít stejně hrůzně nutkavou povahu. Morbidní žárlivost je psychická porucha, při níž je člověk posedlý myšlenkou, že ho jeho manželský nebo milostný partner podvádí, aniž by pro tyto myšlenky měl jakýkoli důkaz. Stejně jako jiné druhy obsedantních emocí vede chorobná žárlivost často k abnormálnímu nebo násilnému chování. Na serveru Mail Online se objevil následující příběh o Kate, která si myslela, že konečně potkala muže svých snů.

Pro Kate se během několika týdnů po seznámení s Lukem rozezněly poplašné zvony. Zahrnoval ji šperky a oblečením. Ale také se jednou v noci probudila a uviděla jeho siluetu na konci postele, jak si prohlíží její telefon. „Připadalo mi to trochu zlověstné, ale nic jsem neřekla, protože do té doby mě Lukova okouzlující stránka velmi okouzlila,“ říká.

Ještě mnohem později zjistila, že když se choulili na pohovce, nahrával jí, jak zadává pin a hesla, aby mohl kontrolovat její zprávy a e-maily.

Začal se jí vyptávat na její mužské přátele a naléhal, aby je odstranila ze svého Facebooku. Byl jako Jekyll a Hyde – v jednu chvíli byl milý a pozorný, v další vyhrožoval a zastrašoval. Kate říká: „Říkal mi, že mě miluje a chce, abych měla jeho děti, a protože jsem chtěla, aby náš vztah fungoval, omlouvala jsem jeho nevyzpytatelné chování.“

Když Kate našla odvahu Luka opustit, bombardoval ji textovými zprávami a e-maily, nekonečně ji sledoval a bez předchozího upozornění se objevil na jejím pracovišti. Psychické následky pronásledování byly vážné: Kate potřebovala psychologickou a lékařskou péči kvůli generalizované úzkosti, záchvatům paniky a nutkavým myšlenkám na sebevraždu.

Ačkoli chorobná žárlivost vede s větší pravděpodobností k vážně nebezpečnému chování než žárlivost, která není chorobná, může mít i chorobná žárlivost obsedantní povahu a následně vede k nutkavému nebo násilnému chování. Výzkumy ukázaly, že žárlivost (ať už chorobná, nebo ne) je jedním z hlavních spouštěčů domácího násilí (Puente & Cohen, 2003).

Je podnětné (a děsivé), že lidé jsou shovívavější k domácímu násilí, pokud má kořeny v žárlivosti. Mnoho lidí považuje žárlivost a z ní vyplývající domácí násilí za projev lásky. To je velmi smutné a děsivé zjištění. Určitá míra žárlivosti ve vztahu je bezpochyby na místě a lze ji očekávat, pokud svého partnera skutečně milujete, ale jak si trefně všímá blogerka Anna North, je těžké určit, kde je tenká hranice mezi normální žárlivostí a citovým zneužíváním. Podnětem k jejím úvahám byl dopis, který napsala Prudie, sloupkařka časopisu Slate, která se věnuje poradenství. Zde je dopis „Scared“ zaslaný Prudie:

Je mi něco přes dvacet a nedávno jsem dostal kopačky od své dlouholeté přítelkyně. Šokovalo mě to kvůli tomu, jak zamilovaná do mě tato dívka zřejmě byla, a kvůli odhalením, která to přineslo. I když se 90 procent našeho vztahu zdálo být blaženě šťastných, zbývajících 10 procent bylo nešťastných, protože jsem ji extrémně slovně urážel a postupně jsem kvůli své žárlivosti omezoval její sociální svět. Trval jsem na tom, aby se vyhýbala kontaktům s kluky, se kterými spala (a slíbil jsem jí, že totéž udělám se svými předchozími partnery); využíval jsem její romantickou minulost k tomu, aby se cítila hrozně, když chtěla trávit čas s přáteli na místech, kde měly být její minulé úlety; měl jsem proti ní fakt, že měla náhodné sexuální partnery. V té době jsem si myslel, že jsem dobrý chlap, který prostě drží svou přítelkyni stejnými standardy, jaké kladl sám na sebe. Totéž jsem dělal i ve svém předchozím vztahu. Teď je bolestně zřejmé, jaká jsem byl zrůda. Ponořil jsem se do svépomocných knih a snažil se ujistit, že se nevrátím k tomu, abych byl tím hrozným člověkem, ale vždycky se to stane. Teď jsem v čerstvém vztahu s dívkou – rychle jsme se do sebe zamilovali – a mlčím o svém nepříjemném pocitu, že se přátelí s kluky, se kterými spala. Ale vím, že mi nakonec něco proklouzne mezi prsty. Určitě by mi pomohl terapeut, ale jsem zadlužený vysokoškolák a nemůžu si to dovolit. Můžu něco udělat, abych neskončil jako monstrum, kterým jsem, jak se zdá, předurčen se stát?“

– Scared

North nastoluje otázku, kdy se žárlivost skutečně stává zneužíváním. Myslí si, že určitá míra žárlivosti je ve vztazích normální, a přiznává, že se sama cítila nepříjemně a žárlila na bývalé romantické partnery; proto tvrdí, že ji Prudieho tvrdý přístup trochu šokoval. Prudie ve svém souhlasu s mladým mužem nezaváhá. Jeho žárlivost je chorobná a patologická a jeho chování založené na žárlivosti je emocionálně zneužitelné. Než začne chodit s někým novým, potřebuje odbornou pomoc, tvrdí Prudie.“

Přestože Prudie má možná v případě Scareda pravdu, musím přiznat, že co se týče žárlivosti, jsem na Northově straně. I když se rozhodnete překročit omezení monogamie, určitá míra žárlivosti se očekává, pokud někoho romanticky milujete. Žárlivé chování může být zneužívající bez ohledu na to, zda je žárlivost oprávněná, či nikoliv, ale právě tehdy, když se žárlivost stane chorobnou nebo patologickou, tj. když není pouze reakcí na skutečné ohrožení vztahu, ale je také reakcí na vzdálené nebo neexistující hrozby, stává se obsedantní emocí.

Výzkumy ukazují, že neurochemický profil, který je základem obsedantních emocí, se silně podobá profilu, který je základem obsedantně-kompulzivní poruchy. Tento profil je charakterizován nízkou hladinou chemické látky serotoninu, která navozuje dobrý pocit a vede k obsesi, a vysokou hladinou dopaminu, který motivuje a odměňuje a je spojen s nutkavou činností (činnostmi).

Nápadným rysem obsedantních emocí je také to, že nejsou zcela odlišné. Jak praví staré přísloví, opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Když nám někdo, koho milujeme, citově ublíží, může do lásky proniknout nenávist. To se stává častěji, když je nám daná osoba blízká. Jeden typ jednání může vyvolat nenávist, pokud se ho dopustí osoba, která je nám blízká, zatímco stejný typ jednání může vyvolat pouze hněv nebo podráždění, pokud nám osoba blízká není. Je to proto, že od blízkých osob očekáváme více. Naše negativní pocity tedy budou určitě intenzivnější, když nám opakovaně (nebo jen občas) způsobí neoprávněnou újmu. Nenávist, která proniká do lásky, můžeme také chápat jako „nešťastnou, zklamanou, rozhořčenou lásku“, jak říká filozof Andreas Dorschel („Prolíná se láska s nenávistí?“).

Lidé někdy pociťují nenávist vůči svým blízkým tak silně, že jsou ochotni se mstít tím nejhroznějším způsobem nebo se chovat neuvěřitelně zlomyslně vůči milované osobě, která jim ublížila. V roce 2000 pozvala Gail O’Tooleová svého bývalého milence Kena Slabyho do svého domu v Murrysville, aby obnovila přátelství, ale pak se rozzuřila, když se dozvěděla o Kenově nové lásce. Gail si počkala, až Ken usne. Pak mu přilepila penis k břichu, varlata k noze a půlky hýždí k sobě. Nakonec mu polila hlavu lakem na nehty. Když se Ken probudil, Gail ho vyhodila a on musel ujít kilometr, než mohl zavolat záchranku. Odvezli ho do nemocnice, kde mu sestry musely lepidlo sloupnout. Ken poté podstoupil několik ošetření u dermatologa. Později Ken podal na Gail žalobu, kterou vyhrál.

Přestanou lidé jako Gail milovat člověka, který je opustil? Není to pravděpodobné. Když někoho přestanete milovat, přestane vám na něm záležet. Svou bývalou lásku si ošklivíte, protože se o ni zajímáte. Stále vám na nich záleží. Zabírají vaše myšlenky a sny. Chtěli jste, aby byli ve vašem životě jako dřív, ale oni měli své vlastní důvody, proč vás opustili s nenaplněnými sny a nadějemi do budoucna, a tím vám nechtěně zničili život – alespoň dočasně. V důsledku toho k nim cítíte bolestnou nenávist. Jak říká Dorschel,

žádná nenávist není palčivější, ostřeji osobní než nenávist vůči dříve milované osobě, která milujícího zklamala, osobě, která milujícího takříkajíc potrestala za jeho „falešně“ poznanou lásku, a tím z něj udělala nenávistníka („Prolíná se láska s nenávistí?“, s. 275).

Jak vášnivá láska, tak nenávist jsou posedlé emoce, zatímco lhostejnost je druh otupělosti, která pravděpodobně vyvolává absenci akce na rozdíl od reakce mající podobu pronásledování, citového zneužívání nebo fyzického násilí. Nic z toho samozřejmě nedokazuje, že láska a nenávist se současně prolínají, ale pouze to, že nenávist může rychle nahradit lásku, když se láska stane příliš srdcervoucí a komplikovanou.

Jsem spoluautorem knihy Nadlidská mysl a autorem knihy O romantické lásce.

.