Ačkoli Harvard ani Radcliffe nestanovily datum, potvrdily to, co se již dlouho chystalo: sloučení obou škol bude nevyhnutelné. Po dlouhých tahanicích se Radcliffe v únoru 1969 veřejně zavázala, že se v dohledné době spojí se svým sousedem.
3. března 1969 Harvard Corporation – nejvyšší řídící orgán univerzity – oficiálně odhlasovala zahájení procesu sloučení – rozhodnutí, které by ukončilo téměř sto let trvající odloučení obou institucí.
Sloučení přišlo v návaznosti na širší národní trend směřující ke společnému vzdělávání, jak uvádí Eleanor T. Hobbsová ’69. Dva Harvardovi kolegové – Princetonská univerzita a Yaleova univerzita – oznámili, že ve stejném roce začnou přijímat ženy. Tyto kroky směrem k genderové rovnosti se shodovaly s nástupem druhé vlny feminismu – hnutí, během něhož ženy začaly zpochybňovat tradiční genderové role, uvedla Hobbsová.
Realizace unie by vyžadovala pečlivé plánování. Administrátoři strávili měsíce následující po hlasování vymýšlením, jak fungovat jako jedna koedukovaná instituce a vyřešit dlouhotrvající nerovnosti mezi muži na Harvardu a ženami na Radcliffu.
Absolventka Radcliffu Ruth M. Moscovitchová ’69 uvedla, že mnoho rozhovorů na jejích dnešních setkáních se točí kolem toho, „jak se s námi tehdy zacházelo.“
„Řeknu vám, že hodně času na srazu strávili spolužáci z Radcliffe něčím, co bych nazvala „mluvením o hořkosti“, abychom to ze sebe dostali,“ řekla Moscovitchová.
„Na míle vzdálená a oddělená“
Radcliffe College byla založena v roce 1879 v Cambridge a pod vedením své první prezidentky Elizabeth C. Agassizové se označovala za instituci věnující se vzdělávání žen. V roce 1894 pak Radcliffe získala oficiální statut od Massachusettského svazu.
Počáteční statut jako by naznačoval nevyhnutelnost spojení Harvardu a Radcliffe. V dokumentu se uvádělo, že finanční prostředky a majetek Radcliffe mohou – kdykoli – přejít na Harvard, pokud by takový krok prospěl oběma institucím v jejich vzdělávacích cílech.
Proces k dosažení tohoto vzájemného prospěchu měl podobu diskusí o několika tématech mezi Harvardem a Radcliffe na přelomu 60. a 70. let. Velká část rozhovorů se soustředila na vysokoškolské bydlení, protože studenti obou vysokých škol tlačili na vedení, aby podpořilo koedukační bydlení.
Před sloučením bydlely ženy na kolejích v Radcliffském čtyřúhelníku – známém také jako „Quad“ – zatímco muži bydleli v harvardských domech podél řeky Charles, což Hobbs popsal jako „oddělené, ale nerovné bydlení“.“
Několik studentů Radcliffe uvedlo, že byli ochuzeni o stejné možnosti vzdělávacího obohacení, jaké měli muži mimo třídu. Ženám bylo znemožněno zapojit se do harvardských domovních společenství, což je vedlo k tomu, že usilovaly o integraci domovního systému.
V počátcích existence Radcliffe byly třídy pro radcliffské ženy oddělené od tříd pro harvardské muže, ačkoli je všechny vyučovali harvardští profesoři, uvádí se na internetových stránkách koleje. V roce 1946 se třídy na Harvardu staly společnými, ačkoli členové harvardské fakulty byli zodpovědní za akademickou přípravu studentů Radcliffe a nehráli žádnou roli v jejich společenských nebo mimoškolních aktivitách.
Then-Radcliffe president Mary I. Buntingová se pokusila zavést na školních kolejích živější domácí život, ale podle Hobbse se stále nevyrovnal harvardskému domácímu životu.
„Nebyli tam ubytováni stipendisté, absolventi a vyučující, nebyly tam přísné akademické obědy, večeře a podobně,“ řekl Hobbs. „Bylo to takové hodně rozmělněné.“
Hobbs a další, včetně Moscovitche a Judith T. Seligsonové ’72, uvedli, že vzdálenost z Quad do Yardu představovala pro studenty Radcliffe značné obtíže v jejich denním rozvrhu a z toho vyplývajícím dojíždění. Studenti Radcliffe se také nesměli stravovat v River houses, které byly blíže hlavním akademickým budovám v kampusu.
Paul D. Guyer ’69 uvedl, že dojíždění bylo pro studentky „utrpením“.
„Nepochybně existovali kluci, kteří věděli a děsili se toho, že integrace systému bydlení znamená, že někteří harvardští kluci nakonec budou bydlet na Garden Street, a pak se budou muset trmácet,“ řekl Guyer.
Kromě dojíždění bylo kvůli oddělenému bydlení podle Seligsona velmi obtížné navázat kontakty se studenty mimo vlastní instituci. Hobbsová uvedla, že jak na harvardských, tak na radcliffských kolejích platila „parietální pravidla“ – pravidla, která upravovala návštěvy osob opačného pohlaví -, která omezovala muže a ženy ve vzájemném pobytu.
Seligsonová řekla, že toto ubytovací uspořádání bylo jako „žít míli od sebe a odděleně.“
„Oba jsme získali harvardské tituly, všichni jsme chodili do školy společně, ale zdálo se mi, že je těžké se navzájem poznat,“ řekla Seligsonová.
Studenti se v drtivé většině vyslovili pro společné bydlení. V průzkumu, který v prosinci 1968 provedl společný podvýbor Harvardské politické rady a Radcliffské studentské unie, se 90 procent studentů Harvardu a Radcliffu vyslovilo pro možnost společného bydlení na některých kolejích.
Seligsonová uvedla, že ona a Jared K. Rossman ’71 – členové podvýborů – vedli skupinu, která v únoru 1969 sponzorovala petici požadující společné bydlení.
Tato petice – podepsaná více než 2 000 studenty Harvardu a Radcliffu a předložená Korporaci – podle Seligsonové požadovala, aby společné bydlení bylo nejvyšší prioritou a aby integrační změny byly provedeny před dokončením institucionální fúze.
V roce 1972 se muži poprvé zúčastnili loterie o bydlení v Quad a o pět let později obě instituce dosáhly finanční integrace. Sloučení však bylo oficiálně dokončeno až v roce 1999, jak uvádějí webové stránky koleje.
Hobbs k integraci ubytovacího systému uvedl, že bylo zajímavé sledovat, jak muži zažívají nepříjemnosti spojené s bydlením v Quad Houses.
„Právě v roce, kdy byli muži přiděleni dolů do Quadrangle, byl spuštěn systém kyvadlové dopravy,“ řekl Hobbs. „Není to ironie? Samozřejmě, že chlapi nemohli chodit tak daleko.“
„Identita Radcliffe“
Kromě bydlení byli absolventi Radcliffe jako Moscovitch také frustrováni tím, jak jim byl běžně odpírán přístup do harvardských knihoven a sportovních zařízení.
„Největším příkladem bylo, že nás nepustili do Lamontovy knihovny,“ řekl Moscovitch. „A pokud jste navštěvovali určité kurzy, všechny knihy, které byly pro daný kurz v rezervě, byly v Lamontově knihovně.“
Hobbs – člen Radcliffova plaveckého týmu – řekl, že Radcliffovi studenti nesměli až do roku 1970 plavat v krytém atletickém areálu, dnes známém jako Malkin Athletic Center.
„Vždycky jsme musely plavat ve starém radcliffském bazénu, který byl dole na dvoře, a nebyl to ani bazén standardní velikosti,“ řekla Hobbsová.
Moscovitchová řekla, že mnohá z těchto omezení způsobila, že se radcliffské ženy cítily jako „občanky druhé kategorie“. Moscovitchová poznamenala, že tento pocit byl umocněn nedostatkem profesorek na Harvardu.
Marian B. Schwartzová ’73, která studovala slavistiku, uvedla, že její katedra nedovolila, aby na jejích hodinách literatury vyučovaly ženy.
„Byla to rozhodně velmi dominantní mužská katedra, sice velmi malá, ale dominantní mužská katedra,“ řekla Schwartzová.
Když se společné vzdělávání stalo legitimní budoucností Harvardu a Radcliffe, objevily se podle Seligsonové obavy, jak budou tyto dvě instituce s velmi odlišnými tradicemi, počtem studentů a službami integrovány. Tyto otázky se týkaly zejména toho, jak se vypořádat s poměrem studentů a studentek čtyři ku jedné, aniž by se snížil počet přijímaných mužů nebo překročily finanční limity Harvardu.
I přes výhody spojení se některé ženy z Radcliffe obávaly, že spojení s Harvardem vymaže historii ženského vzdělávání na Radcliffe.
„Mnoho žen, a to právem, se nechtělo vzdát identity Radcliffe,“ řekla Seligsonová.
Zejména Ellen Messerová ’70 – tehdejší předsedkyně Radcliffské studentské unie – vyjádřila naději, že sloučení nepovede k tomu, že se radcliffské studentky „ponoří“ a ztratí svůj podíl na institucionálních procesech ve škole.
„To byl aspekt Radcliffe, o kterém byste nyní řekli, že měl komparativní výhodu, že skutečně rozvíjel instituce, kde studenti mluvili s administrátory, mluvili jsme s radou Radcliffe, mluvili jsme se správní radou o otázkách, které se týkaly studentského života,“ řekla Messerová. „V tomto ohledu jsme byli daleko před Harvardem.“
Co se týče samotného Radcliffe, odkaz této instituce nyní žije v Radcliffe Institute of Advanced Study – instituci, která se podle svých webových stránek věnuje „vytváření a sdílení transformativních myšlenek v oblasti umění, humanitních, přírodních a společenských věd“.
Schwartzová označila sloučení za „jednu z nejlepších věcí, které mohl Harvard udělat“.
„Prostě to odstranilo všechny druhy napětí a konfliktů,“ řekla. „A díky tomu jsme se více podobali normálním lidským bytostem, než abychom byli uměle odděleni, což bylo dost drsné.“
-Staff writer Katelyn X. Li je k zastižení na adrese [email protected]. Sledujte ji na Twitteru @KatelynLi2
.