Je krása subjektivní nebo objektivní? Je to námi definovaná věc, nebo věc, která existuje mimo nás? Řekl bych, že vše se odvíjí od této otázky: Je krása skutečně v očích pozorovatele, nebo je tato konkrétní věta obzvláště drzou lží? Pro ty z vás, kteří si myslí, že jde o nudný exkurz nekontroverzní povahy, si dovolím poškádlit váš intelekt – pokud je krása objektivní, existuje Bůh. Pokud není, tak není.
Ale my se k tomu dostaneme, vy studovaní jedinci, nebojte se. Když tedy lidé říkají „krása-je-taková, jakou si ji uděláme“ nebo „definujeme-si-krásu“ nebo jak to myslíte; ve skutečnosti to tak nemyslí. Myslí si to, ale nemyslí. Například muž může říct: „Miláčku, jsi krásná, čímž myslím, že jsi krásná pro mě,“ a prostě bude brán jako relativistický blbec, dostane facku a zůstane s obrovskými výdaji na výživné. Kdyby však muž řekl: „Miláčku, jsi krásná, čímž myslím pandu,“ byl by blázen.
Můj názor je, že když muž řekne: „My definujeme krásu“, nemyslí tím vlastně to, že vytvořil alternativní definici krásy, kterou se řídí jen on sám. „Ach ano, pane, vidím, že ten západ slunce považujete za krásný. Ale pro mě je krása definována jako neurčitý pocit nevolnosti předtím, než se pozvracím. Tento západ slunce – tedy – pro mě krásný není.“ Ne. Krása není definována námi, protože se všichni shodujeme – zdá se, že ze své podstaty – na definici svatého Tomáše Akvinského: Krása je to, co se při vnímání líbí. Dokonce i slovník s tím souhlasí!“
beau-ty/ˈbyo͞otē/
| Podstatné jméno: |
|
Takže pomineme-li šílenství, máme tu zjevně rozpoznání zkušenosti. Tato zkušenost je univerzální. Všichni lidé se shodují na existenci tohoto prožitku a dali příčině tohoto prožitku jméno – Krása.
Otázka, která zůstává – a o kterou estetickým relativistům ve skutečnosti jde, když říkají „my definujeme krásu“ -, zní: Co je krásné? Všichni se shodují na definici krásy, ale jistě ne všichni se shodují na věcech, na které se tato definice vztahuje? Axiom důkazu pro relativisty se poprvé potvrdil na střední škole. Probíhalo to takto:
„Kámo, ta je sexy.“
„Cože? Má ohromně mohutný nos!“
„O čem to mluvíš? Má krásný nos!“
„Jsi idiot.“
Pokud se prožívání krásy u jednotlivých lidí liší, nemůže být krása objektivní. Hřebíček do rakve, zdá se.“
Jen žertuji, to s tou rakví byl rétorický prostředek, který sloužil k tomu, aby nesprávnému názoru dodal falešnou sílu, důvěryhodnost a respekt, a o to epičtější bylo, když ho EXISTENCIALISMUS ZNIČIL MWHAHAHAHA –
http://www.youtube.com/watch?v=GoZ3sTPwdiw
– počkat, o čem jsme se bavili? Ach, ano:
To, že se lidé neshodnou na tom, co je krásné, v žádném případě nepopírá existenci objektivní krásy. Koneckonců se zdá, že pokud se dva muži dívají na západ slunce a jeden zamumlá „úžasné“, zatímco druhý se vysměje „fuj“, může být stejně tak pravda, že se jeden z nich prostě mýlí, jako to, že nic takového jako krása neexistuje. A skutečně se zdá, že tomu tak je, zejména vezmeme-li v úvahu další ze tří transcendentálií – Pravdu.
Pokud jeden člověk se vší upřímností a vírou řekne: „3 + 4 = 18“, zatímco druhý řekne: „Ne, ty pitomče, 3 + 4 = 7“, byl by to blázen, kdo by dospěl k závěru, že nic takového jako Pravda neexistuje. Jestliže totiž tato neshoda mezi lidmi popírá existenci Pravdy, pak je tvrzení, že Pravda je tedy „definována námi“, irelevantní – nemůže platit za pravdivé.
Tak je to i s Krásou. Popírat objektivní krásu znamená popírat existenci „toho, co se při vnímání; líbí“. Popíráš-li však tuto existenci, musíš počítat s tím, že skutečně – lidé vnímají a těší se. To je bod, kde relativista řekne: „Ach, ale to všechno je subjektivní.“ Tohle je ten bod, kde relativista řekne: „Aha, ale to je všechno subjektivní. Ale co je subjektivní? Krása? Přídavné jméno „subjektivní“ nemůžete použít na podstatné jméno, o němž jste tvrdili, že neexistuje. Stává se to naprosto nesmyslným: „To-co-když-je-vnímáno-pěkné, neexistuje a je definováno mnou“. Tato hloupost je vedle toho, že popírat existenci Krásy touto logikou – že protože s ní lidé nesouhlasí, je subjektivní – znamená popírat Pravdu stejnou logikou. A pak zbývá otázka: „Opravdu tvrdíte, že krása je subjektivní, když žádná krása ani pravda neexistuje?“
Protiklady na protiklady. Ale skutečný důvod, proč věřím, že Krása je objektivní, je existencialistický. Když člověk prožívá krásu, jsou v jeho prožitku dvě složky. Je tu stránka vnímavá, která jednoduše říká: „Tohle je krásné“. Pak je tu směšná a zdánlivě iracionální stránka, která tvrdí, že všem lidem by to mělo připadat krásné. Zamyslete se nad tím. Na který východ slunce se díváte s jistotou, že muž vedle vás by ho mohl současně považovat za odporný? Pokud se díváme na Pietu….
… a muž za námi řekne: „to je naprosto ošklivé“, naší vrozenou, okamžitou reakcí není říct: „Krása v oku pozorovatele“, ale říct: „Jsi hloupý? Podívej se na to!“ (Tím nechci říct, že s pár lety relativistické filozofie nemůžete tuto reakci potlačit, otočit se k tomu člověku a říct: „Vážím si toho názoru stejně jako svého.“). C. S. Lewis řekl: „Naleznu-li v sobě touhu, kterou žádná zkušenost na tomto světě nemůže uspokojit, nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že jsem byl stvořen pro jiný svět.“
Říkám: „Naleznu-li v sobě vrozenou, přirozenou touhu prohlásit krásu za univerzální a objektivní, nezbývá mi než vyvodit závěr, že taková Krása existuje.“ Neexistuje žádný racionální důvod, proč by to, co je mi vrozené, mělo být v rozporu s realitou.
To je, při hrubém zjednodušení, důvod, proč věřím, že Krása je objektivní. Sakra, málem bych zapomněl na tu věc s Bohem. Je to asi takhle. Je-li Krása objektivní, pak je to nehmotná Věc, která existuje mimo nás a mimo hmotu. Pokud je to možné, pak je zcela možné, že existuje bytost, které říkáme Bůh, nehmotná bytost mimo hmotu. Ve skutečnosti by Bůh byl krásou a krása Bohem – ale to už je jiný příspěvek.“
Uvědomuji si, že existují pozoruhodné námitky, ale pokaždé, když jsem narazil na nějakou, která by stála za prozkoumání – například pokud je to pravda, proč existují rozdíly v tom, co lidé považují za krásné? – Ale každá by vyžadovala napsání samostatného příspěvku. Určitě to udělám.
Odcházím od jiné podoby krásy, protože proč ne? Zlepší vám to den.