Mezi rozdíly mezi katolíky a protestanty patří používání kříže. Na to jsem byl živě upozorněn, když jedna věřící protestantská přítelkyně přivedla jednoho dne své děti do kanceláře Práva na život. Na viditelném místě nad dveřmi kanceláře visel můj křížek svatého Benedikta. Když se její syn zeptal: „Co je to na tom kříži?“, moje koktavá odpověď potvrdila, že mě jeho nevinná otázka zaskočila.
Jsme si toho prostě vědomi, nebo tomu plně rozumíme?“
Tak je to i s mnoha dalšími aspekty našeho katolického života. Kolébka katolíků někdy považuje vnější znaky naší víry za samozřejmé, protože byly vždy součástí našeho života. Přestože si uvědomujeme katolické svátosti a symboly, můžeme skutečně říci, že jim rozumíme? Jakou odpověď nabídneme, když se nás někdo zeptá na nějakou praxi, pobožnost, svátost nebo víru?“
Máme rádi dost na to, abychom se učili?“
Před mnoha lety mi můj protestantský šéf běžně kladl otázky týkající se katolicismu. Přestože mé odpovědi stačily k tomu, aby uspokojily jeho zvědavost, zažil jsem probuzení, že se moje vědomostní základna dále nerozvíjela tak, jak jsem dospíval. Ano, základní principy katolické víry tu byly, povrchní povědomí o tom, jak a proč. Existovala však hluboká potřeba rozvinout hlubší znalosti, aby mě zajímaly natolik, že bych lačnil po podrobnostech.
Říká se, že pokud člověk opravdu miluje, chce důvěrně poznat objekt své lásky. To platí jak pro světské zájmy, tak pro zájmy duchovní povahy. Například soustavné studium rostlin a květin pramení z hluboké náklonnosti k zahradničení. Jistě, hezké barvy a potěšení, které přinášejí, mohou být uspokojivé, ale je tu touha po něčem víc. Začínajícímu zahradníkovi prospívá studium kultivarů, růstových zvyklostí, potřeb prostředí a ročních období. Takto udržovaná zahrada je promyšlená a vzkvétá po více vegetačních období, což následně prodlužuje získané potěšení.
Co jsme ochotni udělat?
To vyvolává otázku: Co jsme ochotni udělat pro to, abychom pečovali o svůj život víry a umožnili mu vzkvétat? Vždyť uvažujeme o Věčnosti.
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Jaká lepší ilustrace pravé lásky existuje na této zemi? Vracíme se tedy k lásce. Neomezená láska k Bohu je rozhodující, má-li náš duchovní život dozrát, protože věčné blaho naší duše závisí na výchově a péči. Svatá Matka Církev zajisté poskytla vše, co katoličtí křesťané potřebují, aby mohli rozkvést; Bible, Katechismus katolické církve, spisy církevních otců a příklady velkých světců jsou jen některé ze zdrojů, které máme k dispozici.
Stejně jako zahrada vyžaduje neustálé úsilí, tak i duše. Pouhé zasazení, zalití a pak odchod má za následek neuspořádanou, opuštěnou zahradu. Spoléhání se na svátosti dětství a naši pouhou přítomnost na nedělní mši má podobně neuspokojivé výsledky. Aby naše duše nadále rostla v milosti a lásce, potřebuje pečlivou péči. Sklizeň, kterou sklidíme, nás pak naplní Boží přítomností.
Krucifix nebo kříž:
Odpověď malého chlapce, který mě ten den navštívil se svou matkou, uspokojila jeho zvědavost. Byl to náš Spasitel Ježíš Kristus na kříži, který zemřel za naše hříchy. Jeho matka však rychle změnila téma a příležitost k evangelizaci byla bohužel promarněna.
Co víc jsem jim oběma mohl sdělit? Katolíci vystavují krucifix, který obsahuje Ježíšovo tělo (corpus), protože nám připomíná největší dar lásky, který kdy byl dán. Prázdný kříž je zjednodušený, křesťanský symbol, ale nesděluje celý příběh. Ježíš zemřel za naše hříchy, což je čin, ke kterému se vracíme pokaždé, když jsme svědky oběti mše svaté. V okamžiku konsekrace se přenášíme zpět v čase, k úpatí kříže na Kalvárii. Přijímáme Kristovo Tělo a Krev, jak nám to přikázal na Zelený čtvrtek, když řekl: „Vezměte a jezte.“
Kříž také slouží jako přesvědčivá připomínka, abychom milovali tak, jak miluje On, a abychom vzali svůj vlastní kříž a následovali Ho. Proto je krucifix vhodným symbolem Jeho smrti za naši spásu. Byl na něm ukřižován, zemřel na něm a po smrti byl z něj sňat.
Je to však Vzkříšený Kristus, který je stále s námi. Snad vhodnějším symbolem vzkříšeného Krista je tedy prázdný hrob – už tam není, vstal. Aleluja!“
A tak pokračujeme v „…kázání Krista ukřižovaného“. 1 Korintským 1,23