Čínská historieEdit
Slitiny kuproniklu byly Číňanům známy jako „bílá měď“ přibližně od třetího století před naším letopočtem. Některé zbraně vyrobené v období Válčících států byly vyrobeny ze slitin Cu-Ni. Teorii o čínském původu baktrijského měďnatého niklu vyslovil v roce 1868 Flight, který zjistil, že mince považované za nejstarší dosud objevené měďnaté mince jsou z velmi podobné slitiny jako čínský paktong.
Autor-vědec Ho Wei kolem roku 1095 n. l. přesně popsal postup výroby měďnatého niklu. Slitinu paktong popsal jako vyrobenou přidáním malých pilulek přirozeně se vyskytující yunnanské rudy do lázně roztavené mědi. Když se vytvořila krusta strusky, přidal se solný petr, slitina se zamíchala a ingot se okamžitě odlil. Jako přísada je uveden zinek, ale nejsou uvedeny žádné podrobnosti o tom, kdy byl přidán. Použitá ruda je zaznamenána jako výhradně dostupná z Yunnanu, podle příběhu:
„San Mao Chun byli v Tanyangu během roku hladomoru, kdy zemřelo mnoho lidí, a tak vzal určité chemikálie, Ying je promítl na stříbro, čímž ho proměnil ve zlato, a také železo proměnil ve stříbro – tím umožnil záchranu životů mnoha lidí Poté všichni, kdo připravovali chemické prášky zahříváním a promítáním mědi, nazývali své metody „tanyangské techniky“.
V literatuře pozdních Mingů a Čchingů je o paktongu velmi málo informací. Poprvé je však výslovně jmenovitě zmíněn v knize Thien Kung Khai Wu z doby kolem roku 1637:
„Když se lu kan shih (uhličitan zinečnatý, kalamin) nebo wo chhein (kovový zinek) smísí a spojí s chih thung (měď), získá se „žlutý bronz“ (obyčejná mosaz). Když se s ním zahřeje phi shang a další arsenové látky, získá se ‚bílý bronz‘ nebo bílá měď: pai thong. Když se smísí hliník a niter a další chemické látky, získá se ching thung: zelený bronz.“
Ko Hung v roce 300 n. l. uvedl: „Tanyangská měď vznikla vhozením rtuťového elixíru do tanyangské mědi a zahřátím – vznikne zlato.“ Pha Phu Tsu a Shen I Ching však popisují sochu v západních provinciích ze stříbra, cínu, olova a tanyangské mědi – ta vypadala jako zlato a mohla být kována pro pokovování a vykládání nádob a mečů.
Joseph Needham a kol. tvrdí, že měďnatý nikl jako jedinečnou slitinu znali Číňané přinejmenším za vlády Liu An v roce 120 př. n. l. v Yunnanu. Kromě toho byl v roce 334 př. n. l. založen jünnanský stát Tchien jako kolonie Ču. S největší pravděpodobností byl moderní paktong tehdejším Číňanům neznámý – ale přirozeně se vyskytující slitina měďnatého niklu z Yunnanu byla pravděpodobně cennou komoditou pro vnitřní obchod.
Řecko-baktrijská minceEdit
V roce 1868 objevil W. Flight řecko-baktrijskou minci obsahující 20 % niklu, která pochází z let 180 až 170 př. n. l. a na jejíž averzu je poprsí Euthydema II. Kolem roku 170 př. n. l. byly raženy mince z podobné slitiny s bustami jeho mladších bratrů Pantaleona a Agatokla. Složení mincí bylo později ověřeno tradiční mokrou metodou a rentgenovou fluorescenční spektrometrií. Cunningham v roce 1873 navrhl „teorii baktrijského niklu“, podle níž mince musely být výsledkem pozemního obchodu z Číny přes Indii do Řecka. Cunninghamovu teorii podporovali vědci jako W. W. Tarn, sir John Marshall a J. Newton Friend, ale kritizovali ji E. R. Caley a S. van R. Cammann.
V roce 1973 Cheng a Schwitter ve svých nových analýzách naznačili, že baktrijské slitiny (měď, olovo, železo, nikl a kobalt) jsou velmi podobné čínskému paktongu a z devíti známých asijských nalezišť niklu mohou totožné chemické složení poskytnout pouze ta v Číně. Cammann kritizoval Chengův a Schwitterův článek a tvrdil, že úpadek měny měďnatého niklu by se neměl shodovat s otevřením Hedvábné stezky. Pokud by teorie o baktrijském niklu byla pravdivá, musela by podle Cammanna Hedvábná stezka zvýšit nabídku měďnatého niklu. Konec řecko-baktrijské měny z mědi měďnatého niklu by však mohl být přičítán jiným faktorům, například konci rodu Euthydemů.
Evropské dějinyEdit
Slitinu zřejmě znovuobjevil Západ při alchymistických pokusech. Zejména Andreas Libavius ve svém díle Alchemia z roku 1597 zmiňuje povrchově bělenou měď aes album rtutí nebo stříbrem. Ale v knize De Natura Metallorum in Singalarum, část 1, vydané v roce 1599, byl stejný termín použit pro „cín“ z Východní Indie (dnešní Indonésie a Filipíny) a dostal španělský název tintinaso.
Richard Watson z Cambridge zřejmě jako první objevil, že měďnatý nikl je slitinou tří kovů. Při pokusu o znovuobjevení tajemství bílé mědi kritizoval Watson v Dějinách Číny (1688) Jeana-Baptisty Du Haldeho, že termín paktong‘ zaměnil.“ Poznamenal, že Číňané jeho doby jej netvořili jako slitinu, ale spíše tavili snadno dostupnou nezpracovanou rudu:
„….se ukázalo z rozsáhlé řady pokusů provedených v Pekingu- že se přirozeně vyskytuje jako ruda vytěžená v regionu, nejneobyčejnější měď je pe-tong neboli bílá měď: je bílá, když je vykopána z dolu, a uvnitř je ještě bělejší než vně. Z velkého počtu pokusů provedených v Pekingu vyplývá, že její barva není způsobena žádnou směsí; naopak, všechny směsi ubírají na její kráse, neboť při správném zacházení vypadá přesně jako stříbro, a kdyby nebylo nutné přimíchat trochu tutenagu nebo podobného kovu k jejímu změkčení, byla by tím výjimečnější, že se tento druh mědi nevyskytuje nikde jinde než v Číně, a to pouze v provincii Yunnan.“. Bez ohledu na to, co je zde řečeno, že barva mědi není způsobena žádnou směsí, je jisté, že čínská bílá měď, jak se k nám dostala, je smíšeným kovem, takže ruda, z níž byla získána, se musí skládat z různých kovových látek; a z takové rudy, že přírodní orichalcum, pokud vůbec existovalo, bylo vyrobeno.“
Během vrcholného evropského dovozu čínské bílé mědi v letech 1750 až 1800 byla věnována zvýšená pozornost objevování jejích složek. Peat a Cookson zjistili, že „nejtmavší prokazatelně obsahuje 7,7 % niklu a nejsvětlejší prý je k nerozeznání od stříbra s charakteristickou zvonivou rezonancí při úderu a značnou odolností proti korozi, 11,1 %“.
Další pokus Andrewa Fyfeho odhadl obsah niklu na 31,6 %. Hádání skončilo, když James Dinwiddie z Macartneyho vyslanectví přivezl v roce 1793 se značným osobním rizikem (pašování paktongové rudy bylo čínským císařem považováno za hrdelní zločin) část rudy, z níž se paktong vyráběl. Kupronikl se stal všeobecně známým, jak publikoval E. Thomason v roce 1823 v příspěvku, který byl později zamítnut pro nedostatek nových poznatků, Královské společnosti umění.
Snahy v Evropě přesně napodobit čínský paktong selhaly kvůli všeobecnému nedostatku potřebné komplexní kobalt-nikl-arsenové rudy vyskytující se v přírodě. Avšak v německém okrese Schneeberg, kde slavné Blaufarbenwerke vyráběly kobaltovou modř a další pigmenty, se v Evropě nacházely výhradně potřebné komplexní kobaltově-niklově-arsenové rudy.
V téže době nabídl pruský Verein zur Beförderung des Gewerbefleißes (Spolek pro zlepšení obchodní píle/průmyslu) cenu za zvládnutí tohoto procesu. Není překvapením, že cenu získali Dr. E. A. Geitner a J. R. von Gersdoff ze Schneebergu a uvedli na trh svou značku „německého stříbra“ pod obchodními názvy Argentan a Neusilber (nové stříbro).
V roce 1829 Percival Norton Johnston přesvědčil dr. Geitnera, aby zřídil slévárnu v Bow Common za kanálem Regents‘ Park v Londýně, a získal ingoty nikl-stříbra o složení 18 % Ni, 55 % Cu a 27 % Zn. v letech 1829-1833 Percival Norton Johnson jako první na britských ostrovech zušlechtil měďnatý nikl. Stal se z něj bohatý muž, který vyráběl více než 16,5 tuny ročně. Z této slitiny vyráběla birminghamská firma William Hutton především příbory a prodávala ji pod obchodním názvem „Argentine“.
Johnsonovi nejvážnější konkurenti, Charles Askin a Brok Evans, pod vedením geniálního chemika dr. EW Bensona, vyvinuli značně zdokonalené metody suspenze kobaltu a niklu a uváděli na trh vlastní značku nikl-stříbra pod názvem „British Plate“.
V roce 1920 byla vyvinuta měděno-niklová třída 70-30 pro námořní kondenzátory. Brzy poté byla zavedena slitina 2 % manganu a 2 % železa, nyní známá jako slitina C71640, pro britskou elektrárnu, která potřebovala lepší odolnost proti erozi kvůli množství unášeného písku v mořské vodě. V 50. letech 20. století byla poprvé k dispozici slitina 90-10, původně určená pro potrubí mořské vody, která je nyní nejpoužívanější slitinou
.