Jsem buddhistický mnich. Z pohledu mnoha lidí poměrně extrémní věc, ale po téměř pěti letech už to beru v podstatě jako samozřejmost. Možná až příliš.
Jestliže ano, tak proč o tom píšu? Ačkoli jsem nikdy neměl chuť vyprávět všem svůj nudný příběh, redaktor Tibetan Review mě požádal, abych napsal o tom, jak se člověk ze Západu stane buddhistickým mnichem, protože toto číslo Review je věnováno Dharmě na Západě a on si myslel, že některé z jeho čtenářů by takové jevy mohly zajímat. Proto jsem souhlasil, že se o to pokusím.
Listopad 1972. Meditační kurz na Kopanu. Bylo nás tam asi padesát nezvladatelných lidí ze Západu z celého světa, cizinců, kteří na měsíc uvízli pohromadě, a většina z nás poprvé naslouchala učení Dharmy. Vstávali jsme v pět hodin ráno do mrazu, abychom seděli se zkříženýma nohama a hodinu a půl meditovali. Hodinová přestávka na snídani, pak dopolední přednáška až do oběda. Po obědě následuje diskuse ve skupině a odpolední přednáška. Čaj v pět, další meditace v šest, večeře v osm, spánek v deset. Takto to pokračovalo neúnavně po třicet dní. Poslední dva týdny jsme dokonce vynechali snídani a večeři a vstávali o hodinu dříve. Většina z nás se nikdy předtím takhle nedisciplinovala. Většina z nás si to nesmírně užívala.
Do Káthmándú jsem přijel, abych se setkal s přítelem. Ale sotva jsem vystoupil z autobusu, narazil jsem na někoho jiného, na známého ze stezky cestovatelů z jihovýchodní Asie, který mě okamžitě odvedl do svého hotelu a pak mě začal provádět po městě. Když mi vyjmenovával neomezené množství nepálských zajímavostí, letmo se zmínil o meditačním kurzu, který měl začít za týden na místě zvaném Kopan, kousek od Káthmándú. Protože po příteli, za kterým jsem přijel, nebylo ani stopy, protože jsem měl zájem dozvědět se něco o buddhistické meditaci a protože se mi pobyt v Kopanu zdál levnější než v Káthmándú, rozhodl jsem se do kurzu přihlásit.
O buddhistickou meditaci jsem se začal zajímat díky četbě knihy Buddhismus od Christmas Humphreyse. V Thajsku jsem poprvé přišel do styku s některými vnějšími projevy buddhismu, jako jsou chrámy, sochy a mniši, a spíše jako poslušný turista než cokoli jiného, který chtěl poznat kulturu země, v níž jsem cestoval, jsem si tuto knihu opatřil. (Plánoval jsem jet do Indie později, a tak jsem si pořídil i knihy o hinduismu a islámu.)
Kniha obsahovala jednoduchý, ale vyčerpávající přehled různých druhů buddhismu a byla dobrým úvodem do buddhistické filozofie. Při jejím čtení se však stala zvláštní věc. Zažil jsem jakési pohnutí v srdci a cítil jsem, že poprvé v životě čtu něco, co je skutečně pravdivé. Nedokážu ten pocit popsat o moc lépe a brzy mě přešel, ale zůstal ve mně pocit, že k opravdovému pochopení buddhismu je třeba meditovat a že meditace je něco, co se můžete naučit jen od zkušeného učitele. Nicméně mě to nenadchlo natolik, abych se hnal za výukou, a pokračoval jsem ve svých cestách, prohlížel si chrámy snad s trochu větším zájmem než předtím a pořizoval si další buddhistickou literaturu.
Přijel jsem do Thajska v rámci světového turné, které začalo, když jsem v květnu 1972 opustil Austrálii. Mým původním záměrem bylo strávit několik měsíců na Bali a pak odletět do Kanady za přáteli. Na Bali jsem však potkal mnoho lidí pocházejících z jiných částí Asie, a protože podle jejich vyprávění zněl Východ mnohem lákavěji než Západ, rozhodl jsem se zůstat v jihovýchodní Asii několik měsíců a pak odcestovat do Indie.
Proč jsem se rozhodl cestovat? V roce 1964 jsem vystudoval medicínu na univerzitě v Melbourne, mém rodném městě. Následujících sedm let jsem strávil prací na různých klinických pracovištích, převážně ve státních nemocnicích, a studiem postgraduálního diplomu z vnitřního lékařství. Během této doby jsem postupně začal být rozčarován stavem lékařské praxe v naší společnosti.
Mnoho pacientů, které jsem viděl, trpělo neblahými účinky drog, jako jsou tabák, alkohol a analgetika, které byly užívány z nelékařských důvodů. A nejen to, většina z nich nebyla schopna se svých drogových návyků vzdát, přestože jim způsobovaly nemoci nebo je v mnoha případech zabíjely. Drogová závislost má velmi složitou etiologii, ale v podstatě je to nemoc naší společnosti. Pro některé jedince nemusí existovat jiný únik z nespokojenosti než prostřednictvím užívání těchto chemických látek, ale u většiny je tato potřeba vytvářena uměle. Z hlediska zdraví a štěstí lidí je výroba, volná dostupnost a reklama těchto látek zcela zbytečná. Začal jsem mít pocit, že lékaři jsou často jen o málo víc než sekundanti boxerů. Pacienti se vraceli do ordinace z ringu života a my je co nejrychleji provizorně zalátali a vyhodili zpět do dalšího kola.
Nejhorší byla reklama. Když se tolik času, úsilí a peněz vynakládá na opatření ke zlepšení zdraví lidí, připadalo mi směšné, že se ještě víc vynakládá na to, aby se všem vnucovaly zjevně toxické látky. Jistě, říkal jsem si, by vládní ministerstvo zdravotnictví (můj poslední zaměstnavatel) chtělo reklamu na ně zastavit. Naivní. Když jsem se obrátil na své nadřízené s žádostí o podporu, setkal jsem se s nepřátelstvím. Nemanipulovali jsme se stávajícím stavem.
Došel jsem k závěru, že lidé dávají přednost dočasnému štěstí před fyzickým zdravím a jsou ochotni se v honbě za ním zničit. Takto systém fungoval, ale já jsem o to, abych se na něm podílel, příliš nestál. Takto osvobozen od ambicí „dostat se dál“ jsem se rozhodl na chvíli se na to vykašlat a cestovat.
K cestování jsem měl i další důvody. Jako student i absolvent jsem měl život velmi naplněný – ve smyslu rušný – a docela vzrušující a zábavný. Zdálo se, že novým věcem není konce a já se zaměstnával ochutnáváním všech rozptýlení, která mi společnost nabízela. Běhal jsem od jedné věci k druhé a byl jsem si jistý, že se bavím dobře; lépe než většina ostatních. Nakonec mě to však unavilo a trochu jsem se usadil; další nová zkušenost. Ale ani to nebylo řešení. Teoreticky mělo být všechno dokonalé, přesto jsem věděl, že mi něco chybí. Řešením mého neklidu se opět zdálo být cestování po světě.
Život cestovatele byl svobodný a snadný. Ačkoli jsem neměl nouzi o peníze, žil jsem skromně a hrál hru na dolar denně. Takto nás cestovalo hodně, ale stejně jsme si dělali víceméně, co jsme chtěli, a jezdili jsme, kam jsme chtěli, kdykoli se nám zachtělo. Život byl velmi nedisciplinovaný. Proto mě překvapilo, že poměrně přísně disciplinovaný kurz na Kopanu byl plný takových lidí, kteří se nejen drželi, ale také si to užívali. S překvapením jsme zjistili, že disciplína nás spíše než svazuje, docela uvolňuje.
Duchovní způsob života je zcela odlišný od světského, ale pokud nenajdete duchovní cestu, nikdy se nemůžete rozhodnout, kterou z nich budete následovat. Setkání s učitelem lamou Thubtenem Zopou Rinpočhem a výuka tak učinily z účasti na kopanském kurzu nejdůležitější událost mého života. A od úvodní přednášky, která byla úvodem do meditačního kurzu a první z asi padesáti, které Rinpočhe během následujícího měsíce přednese, jsme byli konfrontováni s obrovským množstvím nových převratných konceptů. Přinejmenším revoluční pro západní mysl.
Tématem byla Dharma neboli Buddhovo učení. Lama Zopa definoval Dharmu jako „to, co vás chrání před utrpením“. Ale utrpení pro něj nebyla jen bolest, nemoc, ztráta a duševní problémy, za které jsem utrpení vždycky považoval. Sahalo mnohem hlouběji. Existoval nespočet různých utrpení a mnoho jeho úrovní. Dokonce i nevědomost – to, že něco nevíte, i když nevíte, že to nevíte – byla utrpením. To bylo vlastně základní utrpení a všechna ostatní z něj vycházela. Nezáleželo tedy na tom, že jste se cítili dobře. Pokud jsi mohl v budoucnu zažít nějaký problém, stále jsi byl ve stavu utrpení.
To jsem viděl. Řekněme, že člověk má rakovinu plic, neví o tom a cítí se naprosto dobře. V počátečních stadiích může být bezpříznaková a zjistitelná pouze rentgenem. Nemůžete říci, že dotyčný je zdravý. Ale pak to Dharma posouvá ještě o krok zpět. I když rakovinu nemáte, dokud jste k ní náchylní, trpíte, i když třeba zpíváte a tančíte a je vám opravdu dobře. Navíc pokud ta dobrá zábava, kdy zpíváte a tančíte, přestane, je to další forma utrpení. Bavit se je utrpení? To pro mě byla novinka.
Dharmové pojetí štěstí se také velmi lišilo od našeho, protože učilo o dvou úrovních: dočasné a konečné. Dočasnou jsme znali všichni a bylo to vše, co jsme znali. Ale konečné štěstí – ten stav mimo utrpení – nebylo něco, o čem by většina z nás vážně uvažovala. Ale tváří v tvář mnoha podpůrným důkazům a výzvě logicky dokázat, že takový stav neexistuje nebo nemůže existovat a že zkušenosti nesčetných meditujících je třeba ignorovat, jsme o něm na Kopanu museli uvažovat.
Abychom pochopili, jak je možné, že někdo dosáhne věčného štěstí, bylo nutné pochopit, jak může trvat věčně. Tak vzniklo učení o bezpočátečné a nekonečné povaze mysli, běžně nazývané reinkarnace. Všichni jsme věděli, že nic takového neexistuje. Když jsme však byli vyzváni, abychom to dokázali, nebyli jsme toho schopni.
To byl jeden z nejvýraznějších rysů kurzu – nemuseli jste přijmout nebo věřit ničemu, co Buddha učil, ale očekávalo se, že budete jasně vědět, čemu věříte a proč. A pokud jste chtěli učení kurzu odmítnout, očekávalo se, že je dokážete vyvrátit zdravým rozumem a logikou.
Dharma vysvětluje veškerou existenci – popisuje, kategorizuje, klasifikuje. I kdybychom nechtěli přijmout pohled Dharmy na věci, přinejmenším způsob, jakým přistupovala k analýze všech jevů, nám poskytl rámec pro přemýšlení o nich. Žádná otázka nebyla nezodpověditelná a žádná odpověď nedosažitelná. Najednou neexistovala žádná výmluva pro další vyhýbání se dosud žertovným otázkám typu „Jaký je smysl života?“, které většina z nás mlčky přijímala jako zbytečné. Bylo nám jasně řečeno, v čem Buddha vidí smysl života, a bylo na nás, abychom našli lepší alternativu. Těžký úkol, neboť smyslem učení bylo přivést všechny vesmírné bytosti do nejvyššího stavu duševního rozvoje a štěstí. Bylo nesmírně těžké toto učení ignorovat, i když by to možná bylo pohodlnější.
Hlavním tématem byla mysl – její podstata a různé druhy pozitivní a negativní mysli. Utrpení a štěstí byly stavy mysli a všechny bytosti chtěly prožívat štěstí a vyhýbat se utrpení. Proč však bylo naše hledání štěstí nekonečné a proč bylo nalezené štěstí tak pomíjivé a nekvalitní? Proč jsme místo toho vždy zažívali utrpení – bolest, starosti, frustraci a ztrátu? Proč jsme nikdy nebyli spokojeni s tím, co jsme měli? Protože jsme neznali pravé příčiny štěstí a utrpení, a proto jsme nevěděli, co dělat a co nedělat.
Tak Rinpočhe objasnil to, co považoval za jeden z hlavních bodů učení Dharmy – příčina utrpení není ve vnějších podmínkách, ale v mysli. Proto metoda k odstranění příčiny utrpení musí působit na mysl, a ne primárně na prostředí a ostatní bytosti. Proto bylo nutné pochopit a praktikovat Dharmu, vnitřní metodu, pokud jsme chtěli uniknout utrpení a učinit svůj život smysluplným.
Kořenem utrpení byla nevědomost; konečným lékem byla moudrost. Nevědomost a moudrost byly mentální faktory. Protože Dharma přinesla nejvyšší moudrost a zcela zničila příčinu utrpení, vedla k trvalému osvobození od utrpení a věčnému štěstí. A na rozdíl od vnějších metod hledání štěstí neměla Dharma žádné nepříjemné nebo nebezpečné vedlejší účinky. Její praktikování přinášelo pouze lepší a vyšší štěstí. Dále bylo možné všechny různé metody Dharmy integrovat do jedné cesty vedoucí k nejvyššímu stavu, osvícení, které měl každý z nás potenciál zažít. Stačilo jen vytvořit jeho příčinu ve vlastní mysli.
Většina z nás však vede životy, které jsou jen řadou nesouvislých pokusů zažít pomíjivé požitky, jimž říkáme štěstí, a většinu času, který strávíme děláním věcí, které „musíme“, si přejeme, abychom dělali ty věci, které děláme rádi.
Není však možné zde popsat učení měsíce. Jasné popisy mysli a života, kterých se nám dostalo od lamy Zopy Rinpočheho, vyzněly tak, jako by každého z nás jednotlivě znal lépe než my sami sebe. Takto jsme byli povzbuzováni k tomu, abychom učení naslouchali – abychom je používali jako zrcadlo mysli. Když jsme porovnávali svou mysl a život s učením, mohli jsme skutečně vidět sami sebe. Po každé přednášce byla příležitost provést analytickou meditaci, podrobit učení zkoumání logiky a zamyslet se nad vlastní zkušeností, abychom zjistili, zda to, co jsme právě slyšeli, je s ní v souladu.
Existoval také jiný druh meditace – meditace, jejímž cílem bylo učinit mysl stabilní a klidnou – meditace soustředění. Tehdy jsme si opravdu dobře prohlédli šíleného slona mysli – divokého, neovladatelného a nebezpečného. Dokud si člověk nesedne a nepokusí se mysl zklidnit, nikdy si neuvědomí, jak je neklidná. Nezáleží na tom, jak moc člověku říkáte, že se jeho mysl vymkla kontrole; dokud se ji nepokusí ovládnout, nikdy to nepochopí. Zpočátku se to zdálo jako beznadějný úkol, ale během měsíce kurzu v jeho relativně ideálních podmínkách někteří studenti získali malou zkušenost s klidem mysli. Ačkoli jsem sám žádnou takovou zkušenost neměl, povzbudilo mě vědomí, že existuje osvědčená metoda vidění, pochopení a rozvoje mysli, která funguje u těch, kdo ji správně praktikují.
Koncem kurzu jsem věděl, že to všechno musím prozkoumat mnohem víc a že to je to nejdůležitější, co musím udělat. Bylo mnoho věcí, které jsem považoval za obtížně přijatelné – například bezpočátečnost mysli -, ale získal jsem dostatek moudrosti nebo potlačil dostatek arogance, abych byl otevřený možnosti, že jakékoli potíže s pochopením pramení spíše z mé vlastní nevědomosti než z nějakého vnitřního nedostatku učení. A vzpomínám si, jak jsem večer, kdy kurz skončil, ležel v posteli a říkal si: „Je to všechno pravda.“ Trochu jsem se chvěl před zničujícími důsledky takové myšlenky, kdyby se mnou zůstala i příští ráno.
Zůstalo to, a já také – na Kopanu. Myslím, že jsem se rozhodl „praktikovat Dharmu“, ale otázkou tehdy bylo jak. Byly dvě možnosti – jako laik nebo jako mnich. Trvalo by nejméně šest měsíců a další meditační kurz, než bych se vážně zabýval druhou možností.
Bylo léto 1973 a já studoval učení lamy Zopy Rinpočheho o dokonalém lidském znovuzrození, což je stav člověka, který má určité svobody a nadání, jež mu umožňují dokonale praktikovat Dharmu. Na jednom místě Rinpočhe zdůraznil, že je velmi vzácné najít možnost být vysvěcen, ale že díky vysvěcení je praktikování Dharmy mnohem snazší a výhodnější. Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že mi jde o praktikování Dharmy a ještě více o to, aby bylo snadné a výnosné. Na druhou stranu jsem nenašel ani jeden důvod, proč se nenechat vysvětit. Někteří lidé říkali, že přijetím roucha se zhoršuje komunikace s ostatními lidmi v Dharmě, ale já tomu tehdy nevěřil a nyní na základě zkušeností vím, že opak je pravdou. Protože ego nebylo schopno předložit žádné přesvědčivé argumenty proti tomu, abych se stal mnichem, a protože výhody byly nesporné, přijal jsem v lednu 1974 v Bódhgaji od Jeho Svatosti Ling Rinpočheho novicmistrovské svěcení.
Ve stejné době bylo vysvěceno devět dalších lidí ze Západu a společně jsme vytvořili jádro Mezinárodního mahájánového institutu – organizace západních mnichů a mnišek pod duchovním vedením nesmírně laskavého lamy Thubtena Ješeho. Lama Ješe nás ze své nekonečné moudrosti povzbudil, abychom tuto organizaci založili kvůli sobě, neboť jsme složili doživotní sliby, a proto bylo nutné, abychom je chránili. Jedním z hlavních přínosů mnišského společenství je, že poskytuje svým členům nejlepší možné prostředí pro dodržování předsevzetí, což je základem veškerého duchovního rozvoje. Jako člen tohoto konkrétního mnišského společenství člověk prochází důkladným všestranným výcvikem, aby se mohl stát učitelem Dharmy ve prospěch druhých, a může se také spolehnout na to, že mu organizace poskytne materiální potřeby, jako je jídlo, oblečení, léky a přístřeší.
Jedním z axiomů medicíny je, že je sice nutné léčit příznaky nemoci, ale důležitější je léčit její příčinu. To je moje odpověď mnohým, kteří považují to, že se lékař stane mnichem, za jakousi ztrátu. Fyzická nemoc je symptomem nezdravé mysli, a přestože je třeba ji léčit, je třeba odstranit i její duševní příčinu. Toho lze dosáhnout pouze praxí Dharmy, která jediná nabízí možnost dokonale zdravé mysli. Než člověk začne tento konečný lék dávkovat, musí ho dosáhnout ve své vlastní mysli. To je způsob, jak být ostatním co nejvíce prospěšný.