Během harlemské renesance, která probíhala zhruba od dvacátých do poloviny třicátých let 20. století, se dařilo mnoha černošským umělcům a zájem veřejnosti o jejich díla vzrůstal. Jedním z předních představitelů renesance byl básník a spisovatel Langston Hughes.
Hughes se do tohoto uměleckého hnutí zapsal nejen tím, že svou poezií překračoval hranice, ale také čerpal z mezinárodních zkušeností, našel spřízněné duše mezi svými kolegy umělci, zasadil se o možnosti černošského umění a ovlivnil to, jak se bude na harlemskou renesanci vzpomínat.
Hughes se postavil za černošské umělce
George Schuyler, redaktor černošských novin v Pittsburghu, napsal v červnu 1926 do vydání listu The Nation článek „The Negro-Art Hokum“.
Článek zpochybňoval existenci „černošského umění“ a tvrdil, že afroameričtí umělci sdílejí evropské vlivy se svými bílými kolegy, a proto vytvářejí stejný druh děl. Spirituály a jazz s jasnými vazbami na černošské interprety byly odmítnuty jako lidové umění.
Vyzván k odpovědi napsal Hughes text „The Negro Artist and the Racial Mountain“. V ní označil černošské umělce odmítající svou rasovou identitu za „horu, která stojí v cestě jakémukoli skutečnému černošskému umění v Americe“. Prohlásil však, že namísto ignorování své identity „my mladší černošští umělci, kteří nyní tvoříme, máme v úmyslu vyjádřit své individuální já tmavé pleti beze strachu a studu“.
Tato jasná výzva, že je důležité věnovat se umění z černošské perspektivy, byla nejen filozofií většiny Hughesových děl, ale odrážela se i v celé harlemské renesanci.
Langston Hughes v roce 1954
Fotografie: Někteří kritici označovali Hughesovy básně za „nízkorozpočtové“
Hughes prorazil v poezii novou cestu, když začal psát verše, které zahrnovaly způsob, jakým černoši mluví, a jazzovou a bluesovou hudbu, kterou hrají.
Někteří kritici označovali Hughesovy básně za „nízkorozpočtové“. V čele využití bluesové formy v poezii stál básní „The Weary Blues“, která byla napsána v roce 1923 a vyšla v jeho sbírce The Weary Blues z roku 1926.
Hughesova další básnická sbírka – vydaná v únoru 1927 pod kontroverzním názvem Fine Clothes to the Jew – představovala život černochů mimo vzdělané vyšší a střední vrstvy, včetně opilců a prostitutek.
Převážná část černošských kritiků měla námitky proti tomu, co považovali za negativní charakteristiky Afroameričanů – mnoho černošských postav vytvořených bělochy již sestávalo z karikatur a stereotypů a tito kritici chtěli vidět místo toho pozitivní zobrazení. Někteří byli tak rozhořčeni, že na Hughese zaútočili v tisku a jeden z nich ho nazval „básníkem nízké úrovně z Harlemu“.
Ale Hughes věřil, že všichni černoši jsou hodni toho, aby se objevili v umění, bez ohledu na jejich společenské postavení. Tvrdil: „Moje básně jsou netaktní. Ale takový je i život.“ A přestože mnozí jeho současníci v tom možná neviděli přednosti, sbírka začala být považována za jednu z Hughesových nejlepších. (Básník nakonec souhlasil s tím, že název – narážka na prodej oblečení židovským zastavárníkům v těžkých dobách – byl špatnou volbou.)
Hughesovy cesty mu pomohly získat různé perspektivy
Hughes přišel do Harlemu v roce 1921, ale brzy cestoval po světě jako námořník a bral různá zaměstnání po celé zeměkouli. Ve skutečnosti strávil během harlemské renesance více času mimo Harlem než v něm.
Jeho cesty spolu se skutečností, že jako dítě žil na několika různých místech a navštívil svého otce v Mexiku, umožnily Hughesovi vnést do díla, které vytvořil, různorodé perspektivy a přístupy.
Když v roce 1923 loď, na které pracoval, navštívila západní pobřeží Afriky, Hughesovi, který sám sebe popisoval jako člověka s „měděně hnědou pletí a rovnými černými vlasy“, jeden příslušník kmene Kru řekl, že je běloch, nikoli černoch.
Část roku 1924 žil Hughes v Paříži, kde se živil jako vrátný a setkával se s černošskými jazzovými hudebníky. A na podzim 1924 Hughes viděl, jak se místo něj nechalo najmout mnoho bílých námořníků, když zoufale hledal loď, která by ho odvezla z italského Janova domů. To vedlo k jeho prosté, silné básni „I já“, meditaci o dni, kdy by takové nerovné zacházení mělo skončit.
Langston Hughes v roce 1954
Foto: Fred Stein Archive/Archive Photos/Getty Images
Hughes a další mladí černošští umělci vytvořili podpůrnou skupinu
V roce 1925 se Hughes vrátil do Spojených států, kde byl přijat s uznáním. Brzy navštěvoval Lincolnovu univerzitu v Pensylvánii, ale v létě 1926 se vrátil do Harlemu.
Tam spolu s dalšími mladými umělci harlemské renesance, jako byl spisovatel Wallace Thurman, spisovatelka Zora Neale Hurstonová, výtvarnice Gwendolyn Bennettová a malíř Aaron Douglas, vytvořil podpůrnou skupinu.
Hughes se podílel na rozhodnutí skupiny spolupracovat na časopisu Fire!!!, který byl určen pro mladé černošské umělce, jako byli oni sami. Namísto obsahových omezení, s nimiž se setkávali ve strožejších publikacích, jako byl například časopis Crisis vydávaný NAACP, se snažili zabývat širší, necenzurovanou škálou témat, včetně sexu a rasy.
Skupině se bohužel podařilo vydat pouze jediné číslo časopisu Fire!!!. (Hughesová a Hurstonová se navíc rozešly po neúspěšné spolupráci na hře Mule Bone). Vytvořením časopisu se však Hughes a ostatní přesto postavili za myšlenky, které chtěli prosazovat i nadále.
Pokračoval v šíření informací o harlemské renesanci ještě dlouho po jejím skončení
Kromě toho, co napsal během harlemské renesance, pomohl Hughes zviditelnit i samotné hnutí. V roce 1931 se vydal na turné, během něhož četl svou poezii po celém Jihu. Jeho honorář údajně činil 50 dolarů, ale na místech, která si to nemohla dovolit, tuto částku snižoval nebo se jí zcela zříkal.
Jeho turné a ochota přednášet v případě potřeby zdarma pomohly mnoha lidem seznámit se s harlemskou renesancí.
A ve své autobiografii The Big Sea (1940) Hughes v části nazvané „Černošská renesance“ podal zprávu o harlemské renesanci z první ruky. Jeho popisy lidí, umění a dění ovlivnily způsob, jakým bylo toto hnutí chápáno a připomínáno.
Hughes se dokonce podílel na posunu názvu této éry z „černošské renesance“ na „harlemskou renesanci“, neboť jeho kniha byla jednou z prvních, kde byl tento termín použit.