Legendy Ameriky

„Jestli chceš, aby ti někdo zlomil srdce, přijď sem. Tohle je země prachových bouří. Je to ten nejsmutnější kraj, jaký jsem kdy viděl.“ – Ernie Pyle, potulný reportér v Kansasu, severně od hranic s Oklahomou, červen 1936.

Prášná bouře ve 30. letech 20. století, někdy označovaná jako „špinavá třicátá léta“, trvala přibližně deset let. Jednalo se o období silných prachových bouří, které způsobily velké zemědělské škody na amerických a kanadských prériích, především v letech 1930-1936, ale v některých oblastech až do roku 1940. Bylo způsobeno velkým suchem a desetiletími extenzivního zemědělství bez střídání plodin.

Hlavní oblast dopadu se nacházela na jižních pláních, i když severní oblasti byly také postiženy, ale zdaleka ne tak ničivě. Sucho zasáhlo nejprve východní část země v roce 1930 a v následujícím roce se začalo přesouvat na západ. Do roku 1934 proměnilo Velké pláně v poušť a přispělo k prodloužení Velké hospodářské krize.

Po celá desetiletí zemědělci nevědomky nevyužívali koncepce úhoru a střídání plodin, krycích plodin k řízení úrodnosti a kvality půdy ani jiných technik k zabránění eroze. Hluboká orba svrchní vrstvy půdy zničila přirozenou vegetaci, která normálně udržovala půdu na místě a zadržovala vlhkost i během suchých období a silných větrů. Pšenice, po které byla během první světové války velká poptávka, dále vyčerpala svrchní vrstvu půdy a nadměrná pastva zbavila západní pláně prakticky veškerého ostatního pokryvu.

V důsledku toho během sucha ve 30. letech 20. století půda vyschla a změnila se v prach, který se brzy rozfoukal ve velkých tmavých mracích. Tyto valící se mraky, kterým se říkalo „černé vánice“ a „černé válce“, často snižovaly viditelnost na několik metrů.

Nejvíce postižená oblast – Velké pláně, zahrnující více než 100 milionů akrů, se soustředila v Oklahomě, Texas Panhandle, Kansasu a částech Colorada a Nového Mexika. Tyto miliony akrů zemědělské půdy se staly nepoužitelnými a brzy byly statisíce lidí nuceny opustit své domovy.

Jeden z obyvatel Oklahomy by o této zkáze řekl, jak bylo později publikováno v časopise Reader’s Digest:

„V prachem pokryté pustině naší zdejší země nikoho, v kloboucích se stínítky, s kapesníky uvázanými přes obličej a vazelínou v nosních dírkách, jsme se snažili zachránit náš domov před prachem, který vítr rozfoukal a který proniká všude, kam může vzduch. Je to téměř beznadějný úkol, protože málokdy je den, kdy se nad námi v určitou dobu nepřevalí mračna prachu. ‚Viditelnost‘ se blíží nule a vše je opět pokryto nánosem podobným bahnu, který může mít různou hloubku od filmu až po skutečné vlnky na podlaze v kuchyni.“

11. května 1934 zanesla silná prachová bouře přes 340 milionů tun prachu až na východní pobřeží. Deník New York Times informoval, že prach „uvízl v očích a v krku plačících a kašlajících Newyorčanů“. Prach doletěl až do Bostonu a Atlanty, a dokonce i na lodě v okruhu několika set mil.

Další mohutná prachová bouře, nazvaná „Černá neděle“, zasáhla národ 14. dubna 1935. Slavný americký písničkář Woody Guthrie v té době žil v texaské Pampě, a když se bouře přehnala, mnozí obyvatelé texaského Panhandlu si mysleli, že nastal konec světa. Guthrieho to inspirovalo k napsání kultovní písně „So Long, It’s Been Good to Know Yuh“, která je považována za jednu z nejlepších Guthrieho skladeb a nyní je zařazena do knihovny Kongresu USA.

Krátce po bouři dostala Dust Bowl své jméno, když Robert Geiger, reportér agentury Associated Press, procestoval region a napsal následující:

„Tři malá slova, bolestně známá na jazyku západních farmářů, vládnou životu v prašné pánvi kontinentu – pokud prší.“

Tento termín se uchytil, rozšířil se po rozhlasových vlnách a novinách, ačkoli obyvatelé regionu nenáviděli tento negativní termín, o němž věděli, že hraje roli při snižování hodnoty nemovitostí a obchodních vyhlídek v regionu.

Brzy začaly statisíce lidí opouštět svou půdu, když prašné bouře nejevily známky ústupu. Další byli nuceni odejít, když jim byla půda zabavena v rámci bankovních exekucí. Celkem zůstalo bez domova více než 500 000 lidí, především z Texasu a Oklahomy. Čtvrtina obyvatelstva opustila postiženou oblast, sbalila si vše, co vlastnila, a vydala se na západ, kde doufala najít větší příležitosti.

Exodus z Dust Bowl byl největší migrací v americké historii během krátké doby. Do roku 1940 se z planinových států odstěhovalo 2,5 milionu lidí, kteří zamířili především na západní pobřeží. 200 000 z nich se přestěhovalo do Kalifornie. Ačkoli tyto rodiny opustily farmy v Oklahomě, Arkansasu, Missouri, Iowě, Nebrasce, Kansasu, Texasu, Coloradu a Novém Mexiku, všichni byli obecně označováni jako „Okies“, protože mnoho z nich pocházelo z Oklahomy.

Naneštěstí mnoho z těch, kteří odcestovali do Kalifornie, nenašlo ekonomické podmínky o mnoho lepší a nebyli přijati vřele. Když totiž v roce 1936 dorazili k hranicím, našli tam rozmístěné pohraniční hlídky, které jim bránily ve vstupu. Ti, kteří se dostali dovnitř, nevlastnili žádnou půdu a byli nuceni pracovat, pokud se jim podařilo najít práci, většinou na velkých podnikových farmách, jejichž úroda ovoce, ořechů a zeleniny byla neznámá.

Za hladovou mzdu museli často platit až 25 % své mzdy za pronájem chatrče z dehtového papíru bez podlahy, elektřiny a vodovodu a nakupovat potraviny v drahém podnikovém obchodě.

Mnozí emigranti se vzdali zemědělství a postavili si chatrče a stany poblíž velkých měst v naději, že najdou práci. Jejich obydlí, postavená z odpadků, neměla vodovod a elektřinu a znečištěnou vodu, nedostatek odpadkových košů a zařízení pro nakládání s odpady často vedl k vypuknutí epidemií tyfu, malárie, neštovic a tuberkulózy.

Farmářské tábory plné chudých migrantů byly posety krajinou. Domorodí Kaliforňané, kterým se to nelíbilo, však tlačili na strážce zákona, aby je rozehnali. Když to nepomohlo, někdy se zformovaly domobrany, které migranty zbily a jejich chatrče vypálily do základů.

V roce 1933 zavedl prezident Franklin D. Roosevelt vládní programy určené k ochraně půdy na Velkých pláních. Kromě toho byla vytvořena Federální společnost pro pomoc při přebytcích (FSRC), která měla stabilizovat ceny zemědělských komodit a distribuovat potraviny rodinám po celé zemi. Poté, co „černá neděle“ v roce 1935 vyvolala další celonárodní tlak, vytvořila vláda Službu pro pomoc při suchu (DRS), která koordinovala pomocné aktivity a začala prosazovat nová nařízení týkající se zemědělského průmyslu.

Roosevelt také nařídil Civilním sborům pro ochranu přírody, aby vysadily obrovský pás více než 200 milionů stromů od Kanady až po Abilene v Texasu, který by tlumil vítr, zadržoval vodu v půdě a udržoval samotnou půdu na místě. Do roku 1937 byly zavedeny vzdělávací programy, které učily zemědělce o ochraně půdy, a do následujícího roku se díky úsilí o ochranu půdy snížilo množství nafoukané půdy o 65 %. Trvalo však ještě dva roky, než sucho skončilo a zemědělci mohli na půdě opět pěstovat plodiny.

Jedním z nejlepších literárních popisů té doby byl román Johna Steinbecka Hrozny hněvu vydaný v roce 1939. Román, oceněný Nobelovou cenou za literaturu i Pulitzerovou cenou, se zaměřuje na chudou rodinu pachtýřů, která během Dustbowl Days ve 30. letech 20. století cestuje z Oklahomy do Kalifornie a snaží se najít lepší existenci.

Jeden dojemný úryvek z knihy shrnuje ty mnohé vysídlené farmáře z plání:

„A pak vyvlastnění táhli na západ – z Kansasu, Oklahomy, Texasu, Nového Mexika; z Nevady a Arkansasu, rodiny, kmeny, zaprášené, odtažené. Plné vozy, karavany, bez domova a hladoví; dvacet tisíc a padesát tisíc a sto tisíc a dvě stě tisíc. Proudili přes hory, hladoví a neklidní – neklidní jako mravenci, spěchající najít si práci – zvedat, tlačit, tahat, sbírat, řezat – cokoli, jakékoli břemeno, které by se dalo unést, za jídlo. Děti mají hlad. Nemáme kde bydlet. Jako mravenci se ženeme za prací, za jídlem a hlavně za půdou.“

„Půdu nám prostě odvál vítr, museli jsme někam odejít.“ – Kansaský kazatel, červen 1936