Nejsměšnější příčinou pěstních potyček mezi kapelami, podrobně popsaných v nové biografii Lynyrd Skynyrd „Whiskey Bottles and Brand-New Cars“, má být neshoda ohledně toho, jak se vyslovuje slovo „schnapps“.“
Autor Mark Ribowsky píše, že to byl důvod, proč zpěvák Skynyrd Ronnie Van Zant před koncertem v Británii v roce 1975, kdy předskakoval Black Sabbath, opilý rozbil láhev whisky o hlavu jednoho z bedňáků. A pak pořezal kytaristu Garyho Rossingtona na zápěstí střepy z rozbitého skla. Následovalo dušení, spousta prolité krve, mnoho obvazů a zlomená ruka. Skupina přesto koncert odehrála.
„Vlastně to byla asi jedna z intelektuálnějších hádek, které ti kluci vedli,“ vtipkuje Ribowsky. „Ti kluci by se pohádali kvůli čemukoliv. To patřilo k jejich povaze, měli to v krvi, odtud pocházeli.“
Ribowskyho kniha – kompletní název „Láhve whisky a zbrusu nová auta: The Fast Life and Sudden Death of Lynyrd Skynyrd“ – vyšla 1. dubna (28 dolarů, chicagoreviewpress.com). Kniha o 307 stranách obsahuje příběhy o nemravnostech jižanských rockerů hodných arény (chlast, kokain, tráva, hašiš, pokus o vyhození bedňáka z letadla za letu). Poskytuje také ucelenější obraz o hudebním talentu Skynyrd. A jejího často karikovaného frontmana.
„Lidé za jeho života nikdy pořádně nevěděli, kdo Ronnie Van Zant je, protože měl vždycky pověst burana, který se rve po barech, starého dobráka,“ říká Ribowsky. „A on takový byl. Ale ve skutečnosti to byl velmi chytrý, velmi talentovaný skladatel a zpěvák a myslím, že neměl pocit, že ho někdo chápe, což vedlo k jeho bezohlednému chování v oblasti drog, alkoholu a žen.
„Je to velmi složitý příběh, jak jsem zjistil.“
Van Zant samozřejmě zahynul při nechvalně proslulé letecké havárii Lynyrd Skynyrd v roce 1977, mimo jiné spolu s kytaristou Stevem Gainesem, na cestě z Greenville ve státě S.C. na koncert v Baton Rouge.
Jednou z věcí, které se autor Ribowsky podle svých slov naučil během zhruba osmi měsíců práce na knize Whiskey Bottles and Brand New Cars, bylo, že Van Zant „nikdy nic nenapsal na papír. Když šel do studia nahrávat, měl všechno v hlavě. A to jsem o žádném jiném zpěvákovi v životě neslyšel.“
Ribowsky plánuje příště pracovat na biografii Hanka Williamse. Když jsme rodáka z New Yorku zastihli k tomuto telefonickému rozhovoru, byl zrovna ve svém domě v Boca Raton na Floridě.
Marku, co ti pro tvou knihu nejvíce osvětlily rozhovory s bývalým kytaristou Lynyrd Skynyrd Edem Kingem a bubeníkem Bobem Burnsem?
Získání Eda Kinga bylo úžasné, protože Ed King byl vždycky outsider, jediný ne-jižan, ale byl to opravdu člověk, který tu kapelu udělal profesionální. A kluci z jihu s ním zacházeli velmi špatně, protože nebyl kluk z jihu. A je v tom spousta hořkosti, protože on chce být v té kapele dodnes. Bob Burns, původní bubeník, žije v naprosté neznámosti a hrál na prvních dvou albech. Hrál na „Freebird“. Hrál na „Sweet Home Alabama“. Hrál na „Tuesday’s Gone“. Hrál na „Simple Man“. On ten zvuk udělal a taky ho vyhodili jako kýbl odpadků.
Nevíte, proč s vámi Gary Rossington (poslední původní člen kapely, který v ní ještě zůstal) nechtěl mluvit pro knihu?
Nejspíš proto, že v tom nebyly peníze. Takoví jsou Skynyrd dnes. Je to stroj na peníze. Víc síly pro ně. Ale aby se ta věc prolomila, musí v ní být něco pro ně, a pro Rossingtona v ní opravdu nic nebylo, kromě toho, že to byl první seriózní pohled na skupinu, a ne pohled typu fanzinu. Skynyrd, kteří jsou dnes na cestách, opravdu nepovažuji za Skynyrd. Je to kapela nostalgie. Ta kapela zahynula v Mississippi při leteckém neštěstí v roce 1977.
Myslíš si, že buranská atmosféra obklopující Lynyrd Skynyrd je vytlačila z oprávněného místa v rockové hierarchii všech dob?
Ano. Jak dlouho jim trvalo, než se dostali do Rokenrolové síně slávy? 2006? Dejte mi pokoj. Ale průmysl je vždycky nenáviděl, protože prostě nedodržovali pravidla. Chováním se nijak nelišili od The Who nebo Rolling Stones, ale byli z nějaké zapadlé části Jacksonville (Fla.), takže se jim nikdy nedostalo žádného respektu. Východní kritici je nenáviděli. Mysleli si, že je to banda šašků, špinavců a podobně. Takže ano, zasloužili by si být v tomhle potravinovém vlaku mnohem výš. Minimálně do první dvacítky.
Kdyby Ronnie Van Zant žil dnes, jakou hudbu by podle tebe dělal?
To je skvělá otázka a svádí k tomu říct, že by opravdu rozkvetl. Charlie Bruscoe, se kterým jsem mluvil v knize, bývalý manažer Skynyrd, říkal: „Ach jo, kdyby žil, byl by na úrovni Eltona Johna, Micka Jaggera.“ To je pravda. Ale Ronnie si vždycky myslel, že zemře před třicítkou. Takže možná do toho času, který měl, nacpal všechno, co mohl. Já nevím. Když zemřel, chystal se podepsat smlouvu na duet s Merlem Haggardem. Nechtěl jste ho slyšet?“
Předtím jste napsal životopisy o Philu Spectorovi, Tomu Landrym, Howardu Cosellovi a Satchelu Paigeovi. Se kterým z těchto mužů měl podle vás Van Zant nejvíc společného?
V červnu mi vyjde další kniha, je to biografie o Otisu Reddingovi, a věřte nebo ne, má k němu blíž než k ostatním. Otis pocházel z Maconu v Georgii a z Maconu se nikdy nevzdálil a taky zemřel při leteckém neštěstí ve stejném věku jako Ronnie Van Zant.
Jako člověk, který, jak přiznává, strávil 70. léta poslechem folkověji zaměřených umělců, jako jsou James Taylor a Jackson Browne, co vás přimělo napsat životopis Skynyrd?
Spoustu věcí, které slyšíte, když jste mladí, oceníte, až když jste starší. V sedmdesátých letech jsem nikdy neměl rád Queen. Myslel jsem si, že jsou směšní a namyšlení, teď je miluju. A Lynyrd Skynyrd jsem si opravdu oblíbil a ocenil, až když mi bylo čtyřicet a padesát. Když slyšíte v rádiu staré písničky, říkáte si: „Bože, to je něco jiného než všechno, co jsem tehdy slyšel, ale tehdy jsem nebyl připravený to analyzovat.“ A taky jsem si říkal, že to je něco jiného. Takže mě to prostě začalo víc zajímat.
V „Whiskey Bottles and Brand New Cars“ zkoumáte Van Zantův komplikovaný vztah k mýtům Konfederace. Jaké jsou toho dobré příklady?“
Pokud si přečtete část o „Sweet Home Alabama“, zjistíte několik věcí, protože lidé si o té písni vytvořili divoké domněnky – na obou stranách politického rozdělení. Pravice ji ráda prohlašuje za konzervativní hymnu a levice ráda poukazuje na to, že zesměšňoval George Wallace, ale tenhle spor bude zuřit dalších tisíc let. Zajímavá je i ta část o konfederační vlajce. Je to mnohovrstevnaté a není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ti kluci nebyli rasisté, i když byli rasismem podmíněni. Je pokušení si Skynyrd představit jako partu hloupých kluků z Jihu, kteří hrají hudbu, kterou by si pouštěli v barech, ale ty písničky mají tolik nuancí a Ronnie Van Zant byl neuvěřitelný skladatel s obrovským sluchem.