Můj první náklad při řízení velkého kamionu

od TruckerMike

V pátek jsem dokončil přípravu a v sobotu ráno už na mě na terminálu čekal školitel. Jak je to super!? Sešel jsem se s ním v osm ráno a posnídal. Potěšilo mě, že to byl opravdu milý chlapík. Budu s ním sdílet kamion asi 15 týdnů (delší tréninkový program než u většiny společností), tak doufám, že se naše osobnosti nesrazí. Ale zatím spolu vycházíme skvěle.

Můj školitel musel nechat vyměnit čelní sklo kvůli prasklině, ale nečekal, že to bude trvat dlouho. Jen jsme museli počkat, až to bude hotové, a pak už jsme měli náklad, který odjížděl na Floridu. No, výměna čelního skla trvala skoro celý den, takže náš náklad dostal někdo jiný. Dostali jsme další náklad mým oblíbeným směrem… na západ! Asi tak daleko na západ, jak jen to v téhle zemi jde. Dodávka byla stanovena kousek od Los Angeles.

Nejdřív jsme chvíli jezdili na bobech (bez přívěsu), abych si zvykl na kamion. Náklaďák je mnohem jiný než ty, které jsme používali při výcviku. Tyhle řadicí páky mají mnohem kratší chod, takže jsem pořád mlel a řadil špatně. Nebyl to velký problém. Byl jsem na sebe tvrdší než můj instruktor. Každopádně měl pocit, že jsem dost dobrý na to, abych mohl řídit, a tak jsme vyzvedli přívěs.

Můj instruktor připojil přívěs a šel na váhu. Přišli jsme na 78 000 liber plastových trubek. To je legální, ale je to těžký náklad (80 000 liber je maximální povolený náklad). Kolem sedmé hodiny večerní jsme konečně vyrazili na cestu, i když jsme si mysleli, že v poledne už budeme pryč. That’s truckin‘ for ya.

Přibližně po hodině jízdy můj trenér zastavil na odpočívadle a řekl mi, že jsem na řadě. Tak jsem naskočil na sedadlo řidiče a vyrazil na otevřenou dálnici. Překvapivě jsem nebyl tak strašně nervózní. Na nájezdu jsem z nějakého důvodu nemohl najít čtyřku a na rychlostní silnici jsem se rozjížděl velmi pomalu. Opět jsem se kvůli tomu tloukl do hlavy, ale můj trenér je opravdu dobrý v tom, že mě uklidňuje a pomáhá mi. Je to jen frustrující, protože ve škole mi to šlo tak dobře. Mám pocit, že se na tomhle novém autě učím úplně od začátku.

Jízda byla celkem bezproblémová. Můj trenér se mnou zůstal vzhůru několik hodin, dokud jsme nebyli daleko uprostřed ničeho. Cítil se dost pohodlně na to, aby zasáhl do spánku a nechal mě řídit úplně samotného. Kdybych něco potřeboval, stačilo mu jen hlasitě zakřičet nadávku.

Tak jsem tam byl, úplně sám a křižoval jsem po Oklahomské dálnici. Byl to zvláštní pocit. Když jsem byl malý, sledoval jsem, jak na sebe všechny kamiony při změně jízdního pruhu blikají světly. Teď mě možná nějaké dítě pozoruje, jak dělám přesně to samé. Pořád nemůžu uvěřit, že to tady opravdu dělám. Musím být blázen!

Dostal jsem se k prvnímu mýtnému v Oklahomě, které vyžadovalo, abych zastavil a zaplatil, a pak se teprve zařadil. Začal jsem na trojku a řadil až na desítku naprosto bez problémů. ANO! Slyšel jsem, jak můj instruktor ve spacím voze říká: „Vidíš, dokud ti tam nahoře nekoukám přes rameno, tak to zvládáš v pohodě!“. Myslím, že hlavní věcí je teď budování důvěry v sebe sama. Pořád jsem trochu nesmělý, ale s každým dosaženým výkonem se za volantem cítím o něco lépe.

Poté jsem se musel sám pustit do navigace. Nejprve Tusla, OK, pak Oklahoma City. Provoz nebyl špatný, jen jsem musel pozorně číst značky a být ve správném pruhu, abych se udržel na trase. Obě města jsem projel bez problémů. Po Oklahoma City už to bylo snadné. Stačilo poslouchat melodie a řídit.

Nutno říkat, že jsem toho v noci předtím moc nenaspal a vstával jsem v 6:30 ráno. Takže kolem druhé hodiny ranní jsem začínal být příliš unavený na to, abych jel dál. Přišel za mnou instruktor a zeptal se mě, jestli si nechci vyměnit. I když jsem vlastně chtěl řídit dál, řekl jsem mu, že bychom asi měli.“

Naštěstí jsem zjistil, že v jedoucím kamionu se mi spí docela dobře. Už tak jsem byl vyčerpaný, ale byl jsem rád, že jsem si v jedoucím autě dobře odpočinul. Probudil jsem se kolem desáté hodiny dopoledne, roztáhl závěsy a naskytl se mi pohled na okno plné pouště, skalních útvarů a zasněžených hor v dálce. Ahoj, Nové Mexiko!“

Můj instruktor byl z celonoční a ranní jízdy trochu unavený, a tak jsme se vyměnili. Byla to nesmírně příjemná a zajímavá jízda. V místě, kde jsem řídil, platilo „doporučení pro silný vítr“, takže to znamenalo pevné držení volantu. Naštěstí jsme měli těžký náklad, takže to pro mě nebylo tak zlé. Ale některým lehčím kamionům foukalo do přívěsů docela slušně. Docela děsivé se na to dívat! I přes silný vítr se mi dařilo udržet kamion docela rovně. A ne, nesnažil jsem se vyhnout žádnému z dvanácti milionů brukvovitých stromů, které foukaly přes rychlostní silnici. Předjíždění jiným kamionem si vyžádalo extra držení volantu, ale celkově mám pocit, že jsem to zvládl velmi dobře a nikdy jsem se necítil v nebezpečí.

Přibližně v 17 hodin se můj instruktor probudil a řekl mi, abych zajel na odpočívadlo pro kamiony, které se blíží. Načerpali jsme palivo, navečeřeli se a pak jsme se vrátili k náklaďáku. Můj instruktor rozhodl, že bude nejlepší přečkat vítr, a tak jsme se jen tak poflakovali a odpočívali asi do půlnoci. To nám také umožnilo obejít vážicí stanice v Kalifornii, protože ty jsou v noci obvykle zavřené.

Můj instruktor jel přes noc až do Kalifornie. Museli jsme jet těsně za Los Angeles, takže jsem rád, že se ujal velení. V 5:15 ráno to bylo nárazník na nárazník. V Los Angeles zřejmě začíná dopravní špička brzy! Konečně jsme se dostali k přijímači a museli jsme čekat asi hodinu, než nás vyložili. Protože zatím nemáme žádný expedovaný náklad, sedíme tady na odpočívadle a čekáme na expedici.

Takže teď je asi ten správný čas si trochu odpočinout!

Do příště jezděte bezpečně!

TruckerMike

.