Nepomáhám jí s každodenními domácími pracemi. Nebudu jí pomáhat s praním prádla. Nebudu jí pomáhat s mytím nádobí. Nebudu jí pomáhat s vařením. Když je čas zametat a vysávat, nebudu jí pomáhat. Když se dětem udělá nějaká bolístka, nebudu pomáhat sehnat náplast pro princeznu nebo Spongeboba. Nebudu jí pomáhat hrát si s nimi na schovávanou.
Když byly moje děti malé, nepomáhala jsem je koupat. Nepomáhala jsem jim měnit pleny, čistit usmrkaný nos ani je krmit dětskou stravou. Nepomáhala jsem je uspávat houpáním ani jsem se o ně nestarala, když byly nemocné. Nepomáhal jsem je zapínat do autosedaček. Nepomáhala jsem jim večer číst ani je ukládat do postýlek.
Teď nepomáhám s tím, abych je vodila na taneční vystoupení, na fotbalové tréninky nebo je učila jezdit na kole. Všechny tyto věci jsou úkolem mámy. Nebo ne?
Nyní, než začnou chodit nenávistné dopisy a zlé komentáře, vás prosím, abyste si přečetli dál.
Slyšela jsem od mnoha mužů, že se domnívají, že tátové se musí postarat o to, aby bylo jídlo na stole, aby byla zaplacena hypotéka a aby všechno ostatní bylo od ruky. Jediné, co na to mohu říct, je „Páni!“. Ve výše uvedených výrocích je klíčové slovo „pomáhat“. Slovo „pomáhat“ znamená, že někomu pomáhám s jeho povinnostmi. Jsem asistent. A že kdykoli mohu přestat pomáhat. Naznačuje také, že jdu nad rámec svých povinností manžela a otce a věnuji někomu jinému svůj čas, který bych jinak věnoval něčemu jinému. A že když už jsem pomohl, měl bych být pochválen, i když to vlastně bylo něco, co jsem měl dělat celou dobu.“
Je pravda, že jsem své ženě nikdy nepomáhal dělat žádnou z těchto věcí. Nicméně jsem ty věci dělal. Stále ty věci dělám a budu je dělat, dokud moje děti nebudou natolik samostatné, aby se o sebe dokázaly postarat samy. A moje žena mi „nepomáhá“.
Po celé dětství jsem sledoval, jak můj táta uklízí, myje nádobí, spravuje bubáky, luxuje, vaří a spoustu dalších věcí. Neznala jsem nic jiného. Takže když jsem se vdala a měla děti, dělala jsem v manželství totéž.
Nejen manželství, ale i rodičovství by mělo být partnerstvím 50/50.
Ano, jsou chvíle, kdy jeden člověk vynakládá větší úsilí, aby se věci udělaly. Ale většinou jsou rodiče tým. A my jsme tým, který si nevede skóre. Nesledujeme, kdo poslední uklidil obývací pokoj. Jsou dny, kdy moje žena myje nádobí několik dní po sobě. Jsou dny, kdy vařím několik dní po sobě. Tyto věci se musí udělat, a tak se na ně vrhneme a uděláme je. Být ženatý je závazek. Mít děti je závazek. Není dočasný, ale celoživotní.
Naše děti nás pozorují. Moje děti sledují, jak se jejich táta a máma podílejí na každodenních domácích povinnostech. To, co vidí u nás, budou očekávat i od svých budoucích manželů. Také sledují, co jejich matka toleruje mně a co já toleruji jejich matce.“
Jsou věci, které podle mě dělá výhradně moje žena? Ano. Nenechá mě umýt záchod. A neuvidíte ji sekat zahradu. Není to proto, že by některý z nás stál ve vztahu nad těmito povinnostmi. Je to proto, že ona je podle mě hrozná sekačka a já jsem podle ní hrozný čistič záchodových mís. Takže se navzájem šetříme z lásky. Kdybych byl zraněný nebo postižený, moje žena by sekala. A kdyby byla ve stejné situaci ona, kouzlem bych ten porcelánový trůn vymazal, aby zářil jako nový. Nejsem si jistá, jestli by byl čistý, ale vypadal by čistě.“
Od chvíle, kdy se nám před téměř deseti lety narodilo první dítě, až dodnes jsme se začali denně střídat. Když má manželka den, vstává s dětmi, když se v noci probudí, a ještě ten samý večer je připraví do postele a večer je uloží. A druhý den pak dělám totéž já. To znamená, že jeden z nás si každý druhý den ráno pospí o něco déle. To je úžasné!
Dřív se mě pořád někdo ptal, jestli pomáhám své ženě, a já vždycky říkal „ano“. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že odpovídám špatně. Takže když se mě lidé ptají, jestli pomáháš své ženě s nádobím, řeknu jim „ne“. Řeknu jim, že jsme tým a že potřeby rodiny, o které se stará ona, jsou potřeby, o které se starám i já.
Toto je tedy výzva pro všechny mámy a táty. Vím, že ne každá rodina má tento luxus. Někdy jsou pracovní plány, které to ztěžují. Ale mít vztah 50/50 není o číslech, ale o myšlence být týmem. Možná je někdo táta nebo máma v domácnosti, a tak váš partner očekává, že budete dělat všechno vy. To není výmluva. Pokud jste jediný, kdo pracuje, možná toho kvůli svému rozvrhu nemůžete udělat tolik, ale snaha udělat, co můžete, když jste tam, o něčem vypovídá. Kromě toho se vaše děti dívají a to, co uvidí, pomůže určit, co si dovolí nebo co očekávají od svých budoucích vztahů. Rodičovství a veškerá práce s ním spojená může být těžká a je ještě těžší, když máte pocit, že jste na to sami.
Jsem tak šťastný, že teď mohu lidem říct, že už své ženě nepomáhám.
Jak přispíváte své rodině vy?
Podívejte se na některé z našich dalších příspěvků o rodičovství.