Srdce mi tluče s opuštěnou nevěstou, která se tento týden dostala do zpráv, když zůstala stát ve svatebních šatech před davem příznivců a musela vysvětlovat, že si její budoucí drahá polovička vybrala bezvýznamnost.
Srdce mi tluče i s ženichem. Musím za to poděkovat svému synovci Neungovi.
Čtyřiadvacetileté nevěsty se zastal její osmnáctiletý ženich. Seznámili se v dubnu a za ty tři krátké měsíce se do sebe údajně zamilovali.
Tak co se stalo? Měl jinou přítelkyni, ale skutečnou překážkou byla jeho neschopnost zaplatit cenu za nevěstu ve výši 300 000 bahtů.
Překvapuje to někoho z nás? Průměrný osmnáctiletý Thajec v této zemi je rád, když má na bankovním účtu 300 bahtů. Něco většího si mohou dovolit jen osmnáctiletí synové bohatých majitelů továren na vepřové koule. A kromě toho, vážně věřila, že její ideální životní partner přijde v podobě osmnáctiletého záletníka, kterého potkala před 90 dny?“
„Cena nevěsty“ je přímý překlad z thajštiny, kde nezní tak chladně a klinicky jako v angličtině. Thajské slovo je sin sot, což se překládá jako … no, cena za nevěstu.
Jde o platbu, kterou musí muži zaplatit rodině nevěsty za právo vzít si jejich dceru. Poprvé jsem se s ní seznámil před 25 lety, když si můj přítel Vichien chtěl vzít svou tehdejší přítelkyni. Dříve než cokoli jiného potřeboval sehnat odměnu za nevěstu.
„Ty si ji kupuješ?“ zeptal jsem se. Zeptal jsem se nedůvěřivě.
„Ne, nabízím za ni peníze.“
„Není to totéž? Kolik?“
„To nevím…“
„Nevím. 50 000 bahtů.“
„Nemáš 50 000 bahtů,“ začal jsem, když se na mě Vichien podíval a otevřel ústa, ale já ho přerušil.
„Ani se neptej!“
„Je to jen půjčka.“
„Ne!“
„Můžu ti to vrátit hned po svatebním obřadu.“
„Jak?“
„Naiyanina matka nám to okamžitě vrátí. Peníze předáme během obřadu, aby je všichni viděli, a ona nám je pak vrátí.“
„A co když si je nechá?“
„Pak je lakomá.“
„A já jsem na mizině.“
Měl jsem tolik otázek. Mohla bych smlouvat o nižší ceně? Víš, srazit deset procent z ceny nevěsty a Vichien přihodí pět let absolutně bez milenek a nezletilých manželek?“
Od té osudné noci uplynulo téměř dvacet let a ano, Naiyanina matka vrátila peníze několik dní po svatbě. Ale co mi to otevřelo kulturní oči.
Víte, odmalička mi říkali, že svatbu platí žena, ne muž. Vzpomínám si, jak moje matka mluvila o „krabicích slávy“; kufrech, do kterých si svobodné dívky shromažďovaly věci pro manželský život. Ačkoli jsem takovou krabici nikdy neviděl, představoval jsem si, že je plná Wiltshirských ostrých nožů, tepláků do zvonu a K-Tel Record Selectors.
V průběhu let jsem pochopil roli ceny za nevěstu. Stejně jako mnoho jiných věcí v této zemi je to jen show.
Sledujte, kdy se vdává nějaká thajská hvězda nebo potomek z vyšší společnosti. Jediné, na co se můžete spolehnout (kromě toho, že se brzy poté rozvedou), je hora peněz a zlatých prutů navršená před šťastným párem. Někdy se cena nevěsty může vyšplhat až na desítky milionů.
V roce 2011 vypukla velká aféra, když byl stálý tajemník ministerstva dopravy vyloupen, když se účastnil svatby své dcery.
Zloději si odnesli až 200 milionů bahtů … v hotovosti. Stálý tajemník měl věrohodnou výmluvu, že má na chodbách ekvivalent hotovostních rezerv malé africké země. Jeho dcera se vdávala, vzpomínáte? Ta hotovost byla cena za nevěstu, říkal.
Proč by jinak, ptal se, měl tak obrovskou hotovost, která se proháněla po chodbách jeho sídla Lad Phrao? Ano, brzy nato ho zatkli.
Tím se dostáváme k Neungovi.
Neung je synem mého starého thajského přítele, který zemřel, když bylo Neungovi pouhých 15 let. Neung v té době studoval v Bangkoku střední školu. Po otcově smrti zdědil malou plantáž durianů a mangostanů v Čanthaburi.
Neung pokračoval ve studiu do 12. ročníku. Před návratem na farmu si našel přítelkyni Natt. Jednou za měsíc za ní jezdil na několik dní do Samut Prakanu.
Neungovi je nyní 36 let. Je neuvěřitelné, že dodnes jezdí jednou za měsíc svým pickupem, aby strávil čas s Natt a ubytoval se v domě jejích rodičů.
Neung se za mnou zastavuje při některých návštěvách, ze zvyku a často, když je trochu málo finančních prostředků a je třeba nakoupit hnojivo. Ano, váš oblíbený dopisovatel za takových okolností vypomáhá, a má tak neustálý přísun svého velmi oblíbeného ovoce, mangostanu – pokud jde o jeho naprosto zavrhované ovoce, Neung už léta ví, že durian se nesmí přiblížit k mému domu.
Právě před měsícem – tři týdny předtím, než se provalil ten příběh s opuštěnou nevěstou – jsem si to s Neungem konečně vyřídil.
„Kdy si chceš Natt vzít?“ zeptal jsem se ho.
„Mai roo,“ odpověděl.
„Jak to myslíš, že nevíš? Vždyť jste spolu už víc než dvacet let!“
„Yung mai prom,“ řekl. Ještě nejsem připravená.
„Odkdy to, že jsem připravená, brání lidem v tom, aby se vzali?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Zeptala jsem se, jako bych byla na tohle téma odborník. Ale měla jsem pravdu. „Chceš si vzít Natt?“
„Kor dai,“ řekl. Asi ano. Připoutat Neunga k čemukoli bylo trochu jako připoutat stan v hurikánu. Bylo jasné, že budu muset podniknout nějakou pozitivní akci, pokud děti Neunga a Natt vůbec někdy spatří světlo světa.
„Teď mě poslouchej,“ řekl jsem. „Vezmeš se tady doma, abys ušetřil peníze.“
„A co cena za nevěstu?“ zeptal se.“
Snažil jsem se skrýt překvapení. „Cena za nevěstu?“ Zeptala jsem se. „Chodíš s Nattem už jednadvacet let. Určitě nepotřebuješ výkupné za nevěstu? Ptal ses jejích rodičů?“
„Ne,“ řekl Neung.
Domníval jsem se, že Nattini rodiče budou chtít nanejvýš 50 000 bahtů, které jim vrátí. Neuvěřitelné, ale Neung, který se nikdy k ničemu nezavazoval – včetně Natt – souhlasil, že s Nattovými rodiči promluví následující den.
O dva dny později přišly špatné zprávy.
„Mluvil jsem s Nattovými rodiči,“ řekl Neung. „Chtějí 300 000 bahtů… které nevrátí.“
Chtějí… co?
„Jsou šťastní z toho, že se bereme. Říkali, že se jejich sousedé začínají zajímat, kdy už to konečně rozvážeme.“
„A to divení v nejbližší době nepřestane, pokud budou pokračovat v nastavování takových měřítek. Co si to proboha myslí? Copak jsi s nimi vyjednával? A proč to nevracejí?“
Navrhl jsem vysvětlit Nattiným rodičům, že jejich žádost nikdy svatbu neusnadní. Místo toho by mohla usnadnit Neungovo stěhování a najít si jinou dívku, jejíž rodiče by nebyli tak mimo s cenami nevěst na předměstí Samut Prakanu.
Proto jsem na začátku tohoto sloupku napsal, že mé srdce patří i ženichovi v té zprávě. Jaká škoda, že existuje jen příliš mnoho přehnaně nadšených nevěst, nedbalých ženichů a chamtivých tchánů, kteří párům zajišťují scénář „šťastně až do smrti“.
Neung a Natt se nadále vídají jednou za měsíc; troufám si říct, že ve svých měsíčních radovánkách budou pokračovat na věčné časy, nebo až Nattovi rodiče zemřou, podle toho, co nastane dřív.
Co se týče toho páru ze zpráv – věci se tak snadno neuklidní, protože skutečným problémem není nedostatek peněz na nevěstu. Je to vzájemný nedostatek zdravého rozumu.
