Mukdenský (nebo Mukdenský či Mandžuský) incident se odehrál 18. září 1931 v jižním Mandžusku. Došlo k němu, když byl zničen úsek železnice patřící japonské společnosti Jihomandžuské železnice poblíž Mukdenu (nyní Šen-jang). Tento útok naplánovali Japonci v obavě ze sjednocení Číny pod vedením Kuomintangu, které vnímali jako hrozbu proti japonskému establishmentu v regionu.
Japonská armáda obvinila ze spáchání útoku Číňany, čímž dala záminku k okamžité invazi japonských vojsk do jižního Mandžuska. Výsledkem bylo vytvoření loutkového státu Mandžukuo o několik měsíců později, teoreticky pod vedením bývalého čínského císaře Puyi.
Tento „vyprovokovaný“ incident nebyl ojedinělý. Podobné postupy byly pod vedením generála Tanaky využívány od konce 20. let 20. století do invaze do zbytku Číny ve snaze ospravedlnit japonský expanzionismus v Asii.
V Číně byl tento incident znám jako incident z 9.18 nebo incident Li Tiao Gou.
Po rusko-japonské válce (1904-1905) nahradilo japonské císařství ruské impérium jako dominantní mocnost v Mandžusku. Japonská politika vůči Číně byla po celá 30. léta 20. století konfrontační. Až do zřízení císařského velitelství v roce 1937 měla japonská armáda Kantogun v Mandžusku a severní Číně určitou nezávislost, a to jak pokud jde o civilní vládu, tak o vojenskou autoritu v Tokiu.
Císař Šówa a jeho poradci v té době diskutovali o tom, zda mají Čínu vojensky dobýt a vytvořit mocnost koloniálního typu, nebo si ji ekonomicky podrobit. Japonská vláda chtěla zachovat roztříštěnost Číny, což by jí umožnilo jednat s různými čínskými frakcemi, které byly ve vzájemném otevřeném konfliktu. Příkladem může být zásah Japonska při Ťinanském incidentu proti Kuomintangu při jeho severní expedici v roce 1928, který měl zabránit sjednocení Číny.
Čínská strategie té doby se řídila doktrínou nekladení odporu. Agresivní strategie relativně nezávislé japonské vojenské autority v Číně spolu se strategií čínské vlády nekladení odporu byla s největší pravděpodobností spouštěčem mukdenského incidentu.
Popis
Cílem mladých japonských důstojníků v Mandžusku bylo poskytnout záminku ospravedlňující japonskou vojenskou invazi a nahrazení čínské vlády v regionu japonskou nebo loutkovou vládou. Rozhodli se sabotovat úsek železnice poblíž jezera Liutaio.
Tato oblast ještě neměla oficiální název a neměla vojenský význam ani pro jednu stranu, ale nacházela se osm set metrů od čínské posádky Beidaying, dislokované pod velením mladého maršála Zhang Xuelianga. Plánem bylo výbuchem upoutat pozornost čínských jednotek a pak je z něj obvinit jako záminku pro formální japonskou invazi.
Aby sabotáž vypadala přesvědčivěji jako čínský útok na japonský dopravní systém a Japonci tak maskovali svůj zásah jako legitimní opatření na ochranu železnice průmyslového a hospodářského významu, pojmenovali ji Japonci jako místo Liutaogou neboli Liou Siao-čchiao, což znamená Liutajský příkop a Liutajský most. Ve skutečnosti se jednalo pouze o část železnice na rovinatém úseku. Místo výbuchu umožňovalo minimální škody (a tedy i minimální opravy), na rozdíl od důsledků volby mostu.
Ukázalo se, že přímá iniciativa vyšla od dvou důstojníků, plukovníka Seishirō Itagakiho a podplukovníka Kanji Ishiwary z pluku Shimamoto, kteří měli na starosti ostrahu železnice, a sapéři umístili nálože pod koleje.
Přibližně ve 22:20 18. září byla nálož odpálena. Výbuch byl slabý a poškozen byl pouze 1,5metrový úsek na jedné straně trati. Ve skutečnosti vlak z Čchang-čchunu přes samotné místo výbuchu bez problémů projel a do Mukdenu dorazil ve 22:30.
Důsledky
Bezprostředně po výbuchu Japonci obklíčili nedalekou čínskou posádku a zaútočili na vojáky zde umístěné pod záminkou, že jakýkoli japonský majetek by měl být chráněn před náporem čínských vojsk.
„Nebylo pochyb o tom, že japonská vláda, postavená před hotovou věc, byla bezmocná. Předseda vlády vysvětlil panovníkovi, že nařídil guandongské armádě, aby se vrátila na své základny. Ministr války Minami ze své strany poslal do Mukdenu „telegram, v němž akci schvaloval, ale zároveň si přál, aby věc nenabyla jiného rozsahu“.
Aktivisté guandongské armády se rozhodli jej překonat a právě z vlastní iniciativy zahájili 20. dne v měsíci ofenzívu u Čchang-čchunu, čímž spustili invazi do Mandžuska. Armáda měla převahu nad civilní mocí, což byla situace, která ohlašovala rostoucí tlak armády na civilní obyvatelstvo ve 30. letech 20. století (atentát na ministerského předsedu v roce 1932, pokus o státní převrat 26. února 1936) až do druhé světové války.
Během několika dní byly tři provincie Heilongjiang, Jilin a Liaoning (kde se nachází Mukden) obsazeny Japonci. Dne 20. listopadu byla svolána konference čínské vlády. Kantonská frakce Kuomintangu trvala na tom, aby Čankajšek odstoupil kvůli neúspěchu v Mandžusku a nedostatku vážného odporu čínských vojsk. Čankajšek rezignoval 15. prosince. Sun Ke, syn Sun Jat-sena, se ujal funkce prezidenta Čínské republiky a slíbil, že bude bránit Ťin-čou, další město Liao-ningu, které v lednu 1932 rychle ztratil.
„Nebylo-li pochyb o tom, že spiklenci zahájili incident z vlastní iniciativy, neměla japonská vláda a sám císař otálet, aby s klidem zvážili novou situaci v Mandžusku“ a obnovili na svůj účet důsledky invaze do Mandžuska. Dne 18. února 1932 byl na území Mandžuska vyhlášen stát Mandžukuo s hlavním městem Hsinking. Formálně byl nezávislý, ve skutečnosti však byl pouze japonským protektorátem. Strůjci operace byli povýšeni, což svědčí o tom, že pokud vojenští spiklenci jednali z vlastní iniciativy, činili tak v širším japonském kontextu, příznivém pro mocenskou politiku na asijském kontinentu.
Japonské císařství pokračovalo v expanzivní politice v Číně, což vyvolalo v roce 1937 druhou čínsko-japonskou válku a v roce 1939 neúspěšný útok na prosovětské Mongolsko v bitvě u Chalchin Golu.
Vláda Mandžukua zůstala pod japonskou správou až do 15. srpna 1945, několik dní po vypuknutí sovětské invaze do Mandžuska.
Sporné
O tom, kdo bombu v Mukdenu shodil, dodnes existují různé názory. Výstava věnovaná mukdenskému incidentu z 18. září, kterou ve městě představili Číňané, uvádí, že bombu odpálili Japonci. Muzeum svatyně Jasukuni v Tokiu mezitím tvrdí, že odpovědnost nesou Číňané. Kolumbijská encyklopedie uvádí, že pravda není známa. Přesto existuje mnoho indicií, které naznačují, že odpovědnost nese japonská Guandongská armáda. Zatímco většina příslušníků této armády popírá, že by bombu nastražila, major Hanaya přiznal, že plán vypracovali a bombu shodili Japonci.
Současnost
Vláda Čínské lidové republiky vyhlásila 18. září „Národním dnem ponížení“. Vláda ČLR otevřela v Šen-jangu památník, v němž je umístěna historická výstava o mukdenském incidentu, slavnostně otevřená 18. září 1991.
Výstava kombinuje některé historické exponáty včetně plakátů a dokumentů s dramatickou vzdělávací rekonstrukcí události včetně následné japonské okupace, odporu čínských partyzánů a konečného osvobození. Poslední místnost je věnována usmíření Japonska a Číny. Japonský premiér Rjutaró Hašimoto navštívil muzeum v roce 1997a je jednou z hlavních turistických atrakcí města Šen-jang.