Mendikant, člen některého z několika římskokatolických řeholních řádů, který skládá slib chudoby a živí se prací a charitativními příspěvky. Dnes přežívající mendikantské řády jsou čtyři, které uznal druhý lyonský koncil (1274): Karmelitáni, dominikáni, františkáni, augustiniáni (augustiniánští poustevníci) a karmelitáni, dále trinitáři, mercedariáni, servité, minimeři, špitálníci sv. Jana z Boha a Teutonský řád.
Dvěma velkými zakladateli řádů žebravých řeholníků byli svatý Dominik, který v roce 1216 založil řád dominikánů, a svatý František z Assisi, který v roce 1210 založil řád františkánů. Během jedné generace po jejich smrti se jejich instituty rozšířily po celé Evropě a v Asii a jejich řeholníci se mohli počítat na desetitisíce. Ve všech velkých městech západní Evropy byly založeny kláštery a na univerzitách vedli teologické katedry dominikáni a františkáni. Později ve 13. století se k nim připojily další velké žebravé řády karmelitánů, augustiniánů poustevníků a servitů.
Idea chudoby byla základní myšlenkou svatého Františka a není pochyb – i když se o tom vedou spory – že si ji od něj vypůjčil svatý Dominik a další zakladatelé žebravých řádů. Svatý František neměl v úmyslu, aby žebrota a almužna byly pro jeho bratry běžným způsobem obživy; naopak chtěl, aby se živili prací svých rukou a k žebrotě se uchylovali jen tehdy, když si nemohli vydělat na živobytí prací. Protože se však brzy téměř všichni bratři stali kněžími, kteří se věnovali duchovní službě, a komunity se rozrůstaly, bylo pro ně stále obtížnější živit se osobní prací, a tak žebrota začala hrát větší roli, než o jaké uvažoval svatý František. Jeho myšlenkou však jistě bylo, aby jeho bratři nejen praktikovali co největší osobní chudobu a prostotu, ale aby měli co nejméně majetku – žádné pozemky, žádný fundovaný majetek, žádné stálé zdroje příjmů.
© zatletic/Fotolia
Udržování tohoto ideálu se v praxi ukázalo jako nerealizovatelné. V dominikánském řádu a dalších, které začínaly jako mendikantské, byl zmírněn nebo dokonce zrušen. U františkánů byl příčinou nekonečných sporů a udržoval se při životě jen díky postupným reformám a novým začátkům, z nichž každá byla po určitou dobu úspěšná, ale vždy odsouzená dříve či později ustoupit neúprosným skutečnostem. Kapucíni, františkánská odnož, vyvíjeli nejtrvalejší úsilí o udržení ideálu svatého Františka, ale i u nich bylo třeba připustit zmírnění.