Původní mexická žena, která byla kdysi označována za „nejošklivější ženu na světě“, byla pohřbena více než 150 let po své smrti a tragickém životě, který strávila jako hříčka přírody v cirkusech po celém světě.
Julia Pastrana, narozená v roce 1834, trpěla hypertrichózou a hyperplazií dásní, vzácnými genetickými poruchami, které jí způsobily hojné ochlupení v obličeji a silně posazenou čelist. Podle norské komise, která se jejím případem zabývala, se jí začalo říkat „opičí žena“ poté, co v roce 1854, když jí bylo 20 let, opustila stát Sinaloa na pobřeží Tichého oceánu a showman Theodore Lent ji vozil po Spojených státech.
Zpívala a tančila pro platící publikum a stala se senzací, která cestovala i po Evropě a Rusku. S Lentem se vdala a měla syna, ale dostala horečku spojenou s komplikacemi při porodu a v roce 1860 v Moskvě i s dítětem zemřela. Její ostatky skončily na univerzitě v norském Oslu.
„Představte si, jaké agresi a krutosti lidstva musela čelit a jak ji překonávala. Je to velmi důstojný příběh,“ řekl Mario Lopez, guvernér státu Sinaloa, který se zasadil o to, aby byly její ostatky repatriovány do jejího rodného státu a pohřbeny.
„Když jsem se dozvěděl o této sinalské ženě, řekl jsem si, že není možné, aby zůstala zavřená někde ve skladu,“ řekl.
Saul Rubio Ayala, starosta jejího rodného města Sinaloa de Leyva: „Julia se znovu narodila mezi námi. Nedopusťme, aby se z další ženy stal předmět obchodu.“
Po římskokatolické mši v místním kostele byla rakev Pastrany přenesena na městský hřbitov a pohřbena za doprovodu tradiční hudby kapely.
Pastranina repatriace je součástí širšího hnutí muzeí a akademických institucí za navrácení lidských ostatků shromážděných během evropské kolonizace Latinské Ameriky, Afriky a Asie do jejich zemí a kmenových území.
Stovky tisíc ostatků opustily kulturní instituce v USA, Evropě a Austrálii od počátku repatriačního hnutí na konci 80. let 20. století, kdy se nová generace antropologů, archeologů a kurátorů začala potýkat s koloniálním dědictvím svých oborů, uvedla Tiffany Jenkinsová, autorka knihy Contesting Human Remains in Museum Collections: the crisis of cultural authority.
„Byly svým způsobem symbolickou omluvou,“ řekla Jenkinsová.
Instituce ve skandinávských zemích se k tomuto hnutí dostaly poněkud později než jejich protějšky v jiných částech Evropy a v USA, kde bylo původním americkým kmenům vráceno více než půl milionu souborů ostatků a artefaktů, uvedla.
„Norsko se v poslední době stalo nepříjemnějším, pokud jde o jejich držení lidských ostatků,“ řekla.“
Mexická velvyslankyně Martha Bárcena Coqui, která sídlí v dánské Kodani, oficiálně přijala Pastranovu rakev na obřadu 7. února v univerzitní nemocnici v Oslu předtím, než byla rakev letecky přepravena do Mexika.
„Víte, že mám smíšené pocity,“ řekla velvyslankyně. „Na jednu stranu si myslím, že měla velmi zajímavý život a možná ji bavilo navštěvovat a cestovat a vidět všechna ta místa, ale zároveň si myslím, že muselo být velmi smutné cestovat na tato místa ne jako normální člověk, ale jako výstavní záležitost, jako něco divného, o čem se musí mluvit.“
Jan G. Bjaalie, vedoucí Ústavu základních lékařských věd na univerzitě v Oslu, řekl, že je rád, že se jim „konečně podařilo udělit důstojný konec jejího života“.
„Dnes je téměř nepochopitelné, že cirkus používal mrtvoly k zábavním účelům. Ta její byla použita způsobem, který bychom dnes považovali za zcela odsouzeníhodný,“ řekl. „Je důležité, že nyní máme jasný konec způsobu, jakým s ní bylo zacházeno.“
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Mexiko
- Amerika
- Církev
- Norsko
- Evropa
- novinky
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.