Jednou z nejvíce frustrujících věcí na biblistice je, že lidé používají odbornou terminologii radikálně odlišným způsobem. Prvořadým příkladem je samozřejmě termín „biblická teologie“ nebo její dílčí disciplíny, starozákonní teologie a novozákonní teologie. Když jsem se během studia na baptistickém semináři v Torontu začal zajímat o biblickou teologii, netušil jsem, že definice, kterou jsme pro biblickou teologii používali – definice, kterou uvedl Geerhardus Vos ve své Biblické teologii – představuje pouze jedno z mnoha chápání toho, co by biblická teologie měla být.
Dalším příkladem této tendence – jak v biblických studiích, tak v teologii – je používání termínu historická kritika. A problém není jen v tom, že by teologové používali tento termín nesprávně, zatímco biblisté správně – problém je v tom, že neexistuje jediná dohodnutá definice toho, co je historická kritika. Stačí se podívat na heslo o historické kritice na Wikipedii a uvidíte příznaky tohoto zmatku. Někteří lidé historickou kritiku očerňují jako to nejhorší, co kdy v dějinách biblického výkladu vzniklo. Jiní si myslí, že jste Bibli opravdu nepochopili, pokud ji nechápete z pohledu historické kritiky. V tomto příspěvku bych rád nabídl svůj vlastní pohled na historickou kritiku a naznačil, proč panuje takový zmatek v tom, jak by měla být definována.
Historická kritika podle mého názoru zahrnuje nejméně tři věci:
(1) Zacházení s biblickými knihami jako s historickými dokumenty. Jinými slovy, je důležité si uvědomit, že biblické knihy byly napsány v určité době, na určitém místě, v určitém jazyce, v určité fázi tohoto jazyka, v určitém kulturním/sociologickém/náboženském prostředí a určitými autory, a podle toho je interpretovat.
(2) Snaha o přiměřenou míru objektivity při zkoumání textu. Pro mě to zahrnuje dvě věci: (a) nedovolit svým předsudkům/předpojatostem, aby zkreslovaly čtení důkazů, a (b) uznat svou subjektivitu, když je to nutné (poznatky získané subjektivně mohou být objektivně pravdivé, ale jdou nad rámec veřejně dostupných důkazů a nemusí být pro ostatní přesvědčivé).
(3) Připuštění možnosti, že předchozí chápání textu mohlo být chybné, včetně vlastního.
Jedním z důvodů, proč je v historické kritice tolik nejasností, je to, že historická kritika se může vztahovat na několik různých oblastí studia v biblistice. Tři nejčastější jsou:
(a) význam přijatého textu;
(b) historie vzniku textu a
(c) historická realita, která stojí za tím, co je v textu zobrazeno.
Když většina lidí přemýšlí o historické kritice, zejména její kritici, mají na mysli body (b) a (c). Historickou kritiku však nelze omezit pouze na tyto dvě oblasti studia – může se uplatnit a uplatňuje se také při studiu významu přijímaných nebo finálních podob biblických textů, aniž by se skutečně zabývala (b) nebo (c).
Když tedy někdo kritizuje historickou kritiku nebo výsledky historické kritiky, je důležité určit, kterou oblast studia má na mysli: (a), (b) nebo (c). Mám vážné problémy s výsledky a metodami historické kritiky, jak se obvykle aplikují na (b) a (c), ale historická kritika je naprosto nezbytná, pokud jde o studium (a), tedy přijaté či konečné podoby textu. Nechápejte mě špatně – nemyslím si, že historická kritika je jediným způsobem, jakým bychom měli studovat přijatou nebo konečnou podobu textu. Také si myslím, že teologická interpretace je důležitá, i když je trochu subjektivnější. Ale historicko-kritické studium textu je nepostradatelné a mnohé může být opomenuto a/nebo nepochopeno, pokud se text nečte jak historicky, tak kriticky. Jedním z rychlých příkladů je kniha Rút. Většina evangelických kázání, která jsem o Rút viděl, se vrhá na teologický výklad zahrnující Bóaze, který předobrazuje Krista. Protože však text nečetli historicky (ani kriticky), uniká jim to hlavní – a tím je Boží prozřetelnost v životě Naomi, která v 1. kapitole zachraňuje Naomi z její svízelné situace a uskutečňuje svůj svrchovaný plán pro její dobro a pro dobro celého Izraele.
Je však důležité poznamenat, že mnozí evangelíci (a další) by historicko-kritické studium přijaté nebo konečné podoby textu nazvali prostě gramaticko-historickou exegezí. Možná o tom časem napíšu nějaký příspěvek. Prozatím bych však řekl dvě věci: (1) většina evangelíků dělá gramaticko-historickou exegezi způsobem, který kombinuje studium (a) a (c) dohromady způsobem, který je metodologicky trochu matoucí, takže tento termín nemusí být tak užitečný, a (2) skutečnost, že někteří lidé tomu říkají gramaticko-historická exegeze a ne historicko-kritická, je prostě dalším příznakem nedostatku přesné terminologie v biblistice. Ale to je otázka, o které lze diskutovat později.
Mark Francois