Mick Ronson jako kytarista, aranžér a producent významně přispěl ke kánonu Davida Bowieho, což se v posledních letech nově zkoumá a po Bowieho smutném skonu v lednu 2016 to jen zesílilo. Ostatně sám Bowie v roce 2013 na nahrávce vyzdvihl přínos platinového kytaristy pro svou zásadní tvorbu v letech 1970 až 73. Zvukový záznam byl použit v dokumentu Beside Bowie z roku 2017, v němž mimo jiné hráč kapely Station To Station Earl Slick označil Ronna za „nejlepšího kytaristu, jakého kdy David Bowie měl“.
Další klíčovou postavou Bowieho tvůrčího týmu na počátku 70. let byl producent a inženýr Ken Scott, který poprvé nastoupil jako inženýr na album Davida Bowieho z roku 1969 (znovu vydané v roce 1972 pod názvem Space Oddity) a byl u toho, když byl Ronson vytržen z role zahradníka městské rady v Hullu a připojil se k Bowieho kapele nedlouho předtím, než začal v roce 1970 nahrávat album The Man Who Sold The World. Producentem byl Tony Visconti a na bicí hrál Ronsonův bývalý spoluhráč Woody Woodmansey, Scott se do procesu zapojil později a mohl sledovat vývoj Bowieho vztahu ve studiu s mladým yorkshirským hudebníkem s Les Paulem.
„Na The Man Who Sold The World jsem trochu míchal a přetáčel,“ vzpomíná Scott. „A zatímco David psal a zpíval písničky, všechno ostatní jako by dělal Tony… a samozřejmě s tím měl víc práce Mick. David měl docela úspěch, pak pracoval s Tonym, který byl ve studiu velmi panovačný, a neměl úspěch. Myslím, že v tu chvíli David cítil, že musí dát peníze tam, kde jsou jeho ústa. Pokud by měl ztroskotat, bylo by to na jeho nápadech.“
Zjevení Glam
Neuspokojivě skromné prodeje alba The Man Who Sold The World způsobily, že si Bowie dal pauzu a soustředil se na psaní písní, což vedlo k tomu, že se Ronson a Woodmansey vrátili do Hullu, aniž by věděli, zda a kdy budou pozváni zpět. Bowieho vztah s Ronsonem byl ale výjimečný – fungovala mezi nimi chemie a porozumění, které předčilo jeho vztahy se všemi, kromě hrstky jeho mnoha spolupracovníků v průběhu let.
Po téměř roce dostali Ronson a Woody výzvu k návratu do Londýna a spolu s baskytaristou Trevorem Bolderem měli vytvořit Bowieho kapelu (později nazvanou The Spiders From Mars) pro nový revoluční projekt – Hunky Dory. Se Scottem, který se podílel na produkci, se v červnu 1971 vydali do londýnských studií Trident a o dva měsíce později přišli s albem, které se stalo jedním z Bowieho nejoceňovanějších a nejvlivnějších děl. „Byl to perfektní tým pro to, co chtěl David v té době předvést,“ vzpomíná Scott. „Celá ta věc Davida a Ronna, pak Trevora, Woodyho a mě – nikdy jsme o tom nemuseli moc mluvit, všechno tam bylo.“
„Myslel jsem si, že David je dobrý zpěvák a milý kluk. Můj pocit byl, že to bude slušné album, ale nikdo ho nikdy neuslyší – nikdy jsem si v té době nepředstavoval, že by z něj byla superhvězda. Pak jsem slyšel ty písničky a říkal jsem si: ‚Kurva; on bude obrovský‘, a to mě vyděsilo. Když jsme začali nahrávat, bylo toho hodně, protože jsme s Davidem nikdy předtím neprodukovali. Byla v tom velká tréma, ale jak jsme věci zkoušeli a začaly fungovat, pomalu, ale jistě jsem získával důvěru a nejspíš to bylo stejné i u ostatních kluků.“
Klíčová byla Ronsonova schopnost nosit klobouky kytaristy, producenta a aranžéra. Jako člověku, který dříve pracoval jako inženýr na výjimečném studiovém provozu Beatles, Scottovi netrvalo dlouho, aby si všiml, že Bowie není jediným výjimečným talentem v místnosti. „Myslím, že součet všech částí byl větší než jednotlivé věci,“ potvrzuje. „David nebo já bychom začali mluvit o tom, co je potřeba, a Mick by okamžitě řekl: ‚Já vím,‘ a okamžitě by to přibil. Mick se vyrovnal všem; Beatles by strávili spoustu času tím, že by všechno vyladili správně. Mick měl všechno správně, ale dělal to mnohem rychleji. Musel, protože měli omezený rozpočet a čas.“
Top gear
Když přišlo na vybavení, Ronsonův slavný odizolovaný Les Paul Custom z roku 1968 byl nepřekvapivě opěrným bodem jeho tónu ve skladbách jako Life On Mars? „Pokud jde o jeho zvuk, byl to vždy Gibson Les Paul přes Marshall a Cry Baby wah,“ vysvětluje Scott. „Přes Cry Baby jsme obecně dosáhli jeho zvuku, zesilovače se téměř nikdy nedotkl. Mick začínal na jednom konci wahu a pomalu postupoval dolů nebo přicházel nahoru, trefil zvuk, který jsme chtěli, a nechal ho tam.“
Když bylo nahrávání rychle hotové, Bowie Scotta varoval: „Nemyslím si, že se ti bude další deska líbit, je to mnohem víc rock’n’roll“. Producent sice přiznal, že v té době ještě neslyšel The Stooges ani The Velvet Underground, ale vyrůstal na Eddiem Cochranovi a Gene Vincentovi a chytil se toho jako kachna vody. „Bylo to pro mě ideální, miloval jsem rock’n’roll,“ říká Ken nadšeně. „Ziggy Stardust jsme nahráli… velmi rychle po Hunky Dory: když lidi mluví o rozdílu mezi těmi dvěma deskami, říkám, poslechněte si Queen Bitch – ta mohla perfektně zapadnout, bylo to vlastně pokračování odtud.“
Ronsonovy intuitivní riffy dokázaly udeřit stejně silně jako knockoutovací úder, přitom si zachovaly charakteristicky čistý projev. Aladdin Sane je Ronno ve své nejefektivnější podobě, skladby jako Panic In Detroit nebo Cracked Actor jsou pod jeho taktovkou a energie hmatatelně stoupá z drážek. Dílo zůstává stejně úderné jako v roce 1973. „I když se Ronno snažil hrát ošklivě, pořád v jeho hře byla čistota,“ vysvětluje Scott.
„Mick byl jeden z nejmilejších kluků a to se projevilo i na hře, protože to byl on. U Cracked Actor nám šlo o co nejhnusnější zvuk, který jsme mohli z kytary a harmoniky dostat. David to začal hrát rovnou akusticky a znělo to ve srovnání se vším ostatním strašně slabě, tak jsme to nakrmili přes Mickův Marshall a zesílili to. Chtěli jsme, aby to bylo co nejhnusnější. Pro Woodyho to byl oříšek – šlo nám o tu věc s Bo Diddleym, chtěli jsme, aby to mělo švih. S anglickými bubeníky je to hodně „meat-and-potatoes“. Když jsem viděl Davida hrát tu písničku s americkými muzikanty naživo mnohem později, mělo to větší švih, mělo to určitý feeling.“
Podle různých vyprávění z té doby si Bowie broukal nápady na sóla, která měl Ronson přetvořit v ikonická sóla na skladbách jako Time nebo Moonage Daydream, ale Scott tyto představy rychle zalévá studenou vodou. „Nevzpomínám si, že by si David někdy něco broukal, možná to bylo tak, že si David broukal v Mickově hlavě!“ vykřikuje. „Mick vždycky přišel s tím, co jsme očekávali. Měli jsme očekávání, co nám dá, a on to pokaždé splnil, obvykle na první nebo druhý záběr. Je to ta hrozná věc, že ano, Mickova sóla jsou úžasná… ale byla očekávaná, takže nám tehdy nepřipadala tak úžasná.“
Dlouhovlasý dirigent
Kromě toho, že byl Ronson dokonalým kytaristou pro Bowieho proměnu v kosmickou popovou ikonu počátku 70. let, jeho pozoruhodný aranžérský dar ještě více pozvedl písně jako Life On Mars? nad typickou písničkářskou škatulku. „Orchestr neměl rád dlouhovlasé dirigenty,“ směje se Scott.
„Přicházel deset minut před začátkem orchestru v Tridentu, vybíhal po schodech do prvního patra na toaletu a později se vracel dolů s obrovským úsměvem na tváři. Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na Micka byla, když náhodně zazvonil telefon, když jsme byli v polovině záběru Life On Mars?“
„Ronno byl opravdu naštvaný a my jsme to samozřejmě nemohli použít, takže jsme to nahráli znovu. Úplně jsme na to zapomněli, dokud jsme nedostali master a nezačali přetáčet smyčce. V té prodloužené pasáži na konci, jak to doznívá, jsme najednou slyšeli klavír a zvonění telefonu, věděli jsme, že to tam musíme nechat, ale taky jsme tam měli Ronna, který křičel: ‚Oh, fucking bastard! Je to velmi vtipné, když to slyšíte na multitracku.
„Ale byl to neuvěřitelný aranžér. Mick zkoušel věci, které by jiní lidé nezkoušeli. Dalším skvělým příkladem je Walk On The Wild Side z Transformerů; bylo úžasné, co pro to Mick napsal, a cokoliv udělal, prostě fungovalo.“
Mars mission
V létě 1973 Bowie dramaticky oznámil konec skupiny The Spiders From Mars přímo na pódiu – k velkému překvapení samotných Spiders. To zároveň znamenalo konec tvůrčí spolupráce Bowieho a Ronsona. Kromě coververzí alba Pin Ups spolu ve studiu nespolupracovali dalších 20 let. Důležité bylo, že duo navázalo tam, kde skončilo, a nahrálo verzi skladby I Feel Free od Cream.
Ziggy and the Spiders předvedli verzi této skladby v květnu 1972 na Kingston Polytechnic a Bowie uvažoval o studiové verzi pro Pin Ups, protože Jack Bruce měl původně na albu hrát na basu. Verze nahraná pro album Black Tie White Noise měla vyjít jen několik týdnů před Ronsonovou smrtí na rakovinu jater ve věku pouhých 46 let v dubnu 1993. „David by bez Ronna nebyl tak velký,“ uvažuje Scott.
„Myslím, že mu David nevěnoval dostatečnou pozornost. Ronno splnil svůj účel. Poslední věc, kterou jsem s Davidem ve studiu udělal, byla 1984/Dodo, což byly dvě písně složené jako kompozice pro Diamond Dogs. Když jsme to míchali, pořád se odvolával na Barryho Whitea. V té době po Pin Ups hledal ten americký zvuk. Ronno by se k tomu nehodil.“
Přestože po rozpadu Spiders došlo mezi Bowiem a Ronsonem k výměně několika ostrých slov, postupem času se oba zmírnili a možná to byl právě Bowie, kdo nejlépe vystihl jejich skvělé tvůrčí partnerství. „Jako rockové duo jsme podle mě byli stejně dobří jako Mick a Keith nebo Axl a Slash,“ trval na svém velký muž. „Ziggy a Mick byli ztělesněním tohoto rock’n’rollového dualismu.“
Na další články týkající se Bowieho se podívejte zde.