Misijní práce: Jak vypadá dnes?

Dříve než vznikla církev, existovala misie.

„Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal,“ nařídil Pán Ježíš apoštolům těsně před svým nanebevstoupením (Mt 28,19-20).

První křesťané vzali Pánův příkaz vážně. Apoštolové šířili evangelium po celé Evropě, Blízkém východě, Malé Asii a Indii, přičemž většina z nich podstoupila mučednickou smrt. Svatý Pavel cestoval po celém řecko-římském světě, aby hlásal ukřižovaného Krista, dokud i on nebyl v Římě sťat.

V následujících dvou tisíciletích křesťanští misionáři následovali příkladu apoštolů, doslova nesli evangelium ke všem národům a evangelizovali všechny od římských pohanů až po domorodé obyvatelstvo v Americe.

„Církev existuje proto, aby evangelizovala. Církev existuje proto, aby hlásala Ježíše. Pokud to neděláme, pak nejsme zdravá církev,“ řekl Matthew Spizale, ředitel komunikace společnosti Family Missions Company, soukromého sdružení věřících se sídlem v Louisianě.

Mnoho kanonizovaných světců bylo misionáři. Odhaduje se, že svatý František Xaverský, velký jezuitský misionář 16. století, obrátil během svých misijních cest po Asii a Indii 30 000 lidí. Byl prvním křesťanským misionářem, který se vydal do Japonska.

„Mnoho a mnoho lidí se zde nestává křesťany z jediného důvodu: František Xaverský napsal z Japonska zakladateli jezuitů svatému Ignáci z Loyoly.

Po více než 2000 let misionáři evangelizovali a plnili požadavky Velkého poslání, často za cenu vlastního života. V Severní Americe katolíci uctívají svatého Izáka Jogese a jeho sedm spolubratří-mučedníků, kteří byli zabiti v polovině 17. století, když přinášeli evangelium Huronům, Irokézům a Mohawkům.

„Misie je, když překračuji sám sebe. Vyjdu ze své komfortní zóny a překročím nějakou hranici – ta hranice může být geografická, ekonomická, jazyková nebo nějaká kombinace – a riskuji osobní setkání s trpícím cizincem,“ řekl Donald R. McCrabb, výkonný ředitel Katolické misijní asociace Spojených států.

Katoličtí misionáři – duchovní, řeholníci i laici – stále působí po celém světě. Misionářští kněží dohlížejí na venkovské farnosti a přinášejí eucharistii do vzdálených vesnic. Laičtí misionáři vyučují katechismus a poskytují lékařskou péči. Řeholní sestry vedou katolické školy a konají skutky milosrdenství. To je jen několik střípků toho, co dnešní misionáři dělají.

„Tím, že naši misionáři odcházejí do jiné země, vydávají tamním lidem svědectví o větší církvi. Také si pak domů přinášejí příběhy těchto lidí a zkušenosti, které zažili, učí se, jak se Bůh projevil v jejich životě, a po návratu znovu oživují církev zde v USA,“ řekla Janice Englandová, programová ředitelka laických misijních pomocníků.

Bez ohledu na to, kde se nacházejí nebo jakému druhu apoštolské práce se věnují, misionáři se snaží evangelizovat především příkladem svého života, kdy se snaží být autentickými svědky evangelia.

„Pokud ve vás lidé vidí naději,“ řekl Spizale, „pak Bůh skrze ně působí, aby dokončil okruh evangelizace, kdy otevíráte svůj život a váš život je natolik spojen s Kristem, že nikdo nemůže vidět, co děláte, a nevidět, že je to něco spojeného s Ježíšem.“

Nepochopení misijní práce

Slovo misionář často vyvolává ikonickou představu kněze, který cestuje do vzdálené země, hlásá evangelium domorodcům, získává je svým příkladem a Božím slovem, křtí konvertity a slouží svému stádu, přičemž překonává různé těžkosti.

Tento oblíbený obraz pochází z doby, kdy katoličtí misionáři doprovázeli evropské mořeplavce během doby objevitelské na konci 15. a v 16. století.

„Rozkvět misie v tomto tradičním obrazu je předání církve domorodým obyvatelům, kdy oni jsou těmi, kdo provádějí katechizaci, organizují církev, a oni jsou těmi, kdo se stávají kněžími a biskupy,“ řekl McCrabb z Katolické misijní asociace Spojených států, organizace, která podporuje americko-americké

Tento romantický ideál misionáře zřejmě poháněl i Johna Chaua, šestadvacetiletého Američana, který byl loni v listopadu zabit při pokusu o kontakt s odlehlým kmenem na ostrově Severní Sentinel v Indickém oceánu.

Chau, evangelikální křesťan, který byl samozvaným průzkumníkem, údajně dlouho snil o tom, že přinese evangelium obyvatelům Severního Sentinelu, kteří nevítají cizince a jsou známí tím, že střílejí šípy a oštěpy po každém, kdo se přiblíží k jejich ostrovu.

Chauova smrt vyvolala značnou pozornost médií a debaty v křesťanských kruzích o jeho obezřetnosti a přístupu, který použil ke kontaktu s kmenem, který indická vláda postavila mimo dosah návštěvníků.

„Rád bych věděl, zda v oblasti působili katoličtí nebo protestantští misionáři, kteří se snažili najít zadní vrátka ke spřátelení (se Severními Sentinelci). To je obvykle první věc, kterou děláme,“ řekl otec Kevin Hanlon z maryknolských otců a bratří.

V některých sekulárních médiích byla zpochybněna samotná podstata misijní práce a Chau byl pranýřován jako stereotypní zahraniční misionář, který má imperialistické úmysly zničit místní kulturu a tradice. Tato představa misionáře má hluboké kořeny v tom, jak byla misijní práce vedena v 19. století, kdy nastupující industrializace na Západě vyvolala vlnu globalizace poznamenanou kolonizací.

„Tato éra skončila se vznikem nezávislých národních států a misionáři pak byli vnímáni jako zástupci západní kultury, kteří nakonec zničili místní kultury,“ řekl McCrabb.

„O misijní práci panuje mnoho nedorozumění. Samozřejmě jste měli misionáře, kteří měli koloniální mentalitu, ale ve skutečnosti je ideálem pro misionáře to, že jste tam proto, abyste hlásali evangelium. Nejste posláni proto, abyste lidi přiměli vypadat jako lidé ze Západu,“ řekl otec Hanlon v rozhovoru pro Our Sunday Visitor.

Misionáři z minulosti, včetně svatého Františka Xaverského, zdůrazňovali potřebu naučit se místní jazyk, kulturu a zvyky. Je třeba respektovat zvyky a tradice, které nejsou v rozporu s evangeliem nebo morálním učením církve.

„Je třeba věnovat čas tomu, abyste zjistili, jaký je život těchto lidí,“ řekl McCrabb. „Možná nevědí, co je to telefon nebo televize. Celý rytmus jejich dne se může odvíjet od něčeho jiného než od hodin.“

Vidět Krista v druhých, být Kristem pro druhé

V moderním světě, který má okamžitou komunikaci, rychlé cestování a prolínání trhů a kultury, se církev snaží zjistit, jak přesně vypadá misijní práce v tomto kontextu, řekl McCrabb.

„Dnes se misie méně týká místa a více lidí,“ řekl McCrabb. „Co lidé potřebují? Mnohem více mluvíme o ‚být s‘ než o ‚dělat pro‘. Jako misionář se dnes stáváte členem komunity. Nepřicházíte, abyste někomu něco vnucovali. Přicházíte, abyste byli s lidmi, abyste pochopili, jaké jsou jejich naděje a sny.“

Zdá se také, že existuje napětí mezi požadavky Velkého poslání a zvýšeným důrazem, který se v moderním světě klade v církvi i mimo ni na respektování náboženských tradic, mezináboženský dialog, místní kulturu a zvyky.

„Myslím, že máme mnohem lepší smysl pro kulturu a její fungování,“ řekl McCrabb. „Některé kultury jsou uzavřenější než jiné. Myslím, že respektovat to je důležitá součást.“

Otec Hanlon řekl, že misionáři často mohou sloužit jako most mezi národy tím, že začnou lidi seznamovat s některými věcmi moderního světa a zároveň jim umožní zachovat si vlastní kulturu.

„A to je dobře, protože dříve nebo později, bez jejich svolení, přijde západní kultura,“ řekl otec Hanlon.

Otec Chris Saenz, kněz misionář z Columban Fathers, který se nedávno vrátil domů do Spojených států po 17 letech strávených v Chile, řekl OSV, že misionář může „zmenšit rozdíly mezi lidmi.“

„Největší věc, kterou si pamatuji z práce s lidmi v Chile, bylo to, že když jsem z těchto oblastí odcházel, lidé mi v podstatě říkali totéž: „Otče, kamkoli půjdete, řekněte jim o nás, ať vědí, kdo jsme,“ řekl otec Saenz.

Ze sekulárního nebo ateistického pohledu může být myšlenka zahraniční misijní práce absurdní, dokonce směšná. Pro katolíky, kteří se této práci věnují, je však misijní činnost něčím, k čemu je Kristus výslovně vyzývá.

„Jde to skutečně proti proudu,“ řekl Spizale ze společnosti Family Missions Company. „Jediný způsob, jak můžete pochopit tento druh touhy, je předpokládat, že to, co Ježíš řekl, je pravda, že je tím, kým byl, a že pověření hlásat ho, Velké poslání, je skutečné.“

K tomu, jak evangelizovat v zahraničních misiích, Spizale dodal, že evangelizace „by nikdy neměla být oddělena od přátelství“.

„Chceme být co nejvíce přáteli a rozvíjet vztahy s lidmi,“ řekl Spizale. „Pak s nimi žijete křesťanské svědectví, otevřeně říkáte, kdo jste, a necháte tento vztah rozvinout.“

Angličan z organizace Lay Mission Helpers, která poskytuje školení a podporu laickým katolíkům, kteří slouží tři roky v misijních diecézích po celém světě, řekl OSV, že pro misionáře je důležité mít na paměti, že Bůh „již existuje tam, kam jdeme.“Přinášíme svou zkušenost s Bohem a Ježíšem, svědčíme o ní a na oplátku o ní svědčí lidé, se kterými pracujeme a kterým sloužíme,“ řekl England.

Otec Saenz řekl, že jednou z prvních výzev, kterou misionář musí zvládnout, je naučit se nuance místního jazyka a vyhnout se nedorozuměním.

„Když vstoupíte do nějaké kultury, jsou tam dějiny a tradice, o kterých nevíte. Lidé vám o nich hned neřeknou,“ řekl otec Saenz pro OSV. „Je to jako vejít do kina uprostřed filmu a neznáte zbytek příběhu jako všichni ostatní.“

Úspěšní misionáři, dodal otec Saenz, chápou, že evangelizace je obousměrná ulice. S místními komunitami koexistují v míru a jsou si vědomi toho, že Bůh tu byl před jejich příchodem a zůstane i po jejich návratu domů.

„Snažíte se žít, jak nejlépe umíte, podle hodnot Ježíše Krista, zejména těch, které jsou vtěleny do blahoslavenství,“ řekl otec Saenz. „To jsou univerzální přesvědčení. V tomto bodě se setkáváte s lidmi. Chováte se k sobě navzájem s úctou. Pokud uvidí, že jste člověk, který je tu proto, aby pomáhal, ne se vnucoval, nenahrazoval, nepřebíral, časem to uvidí a přijmou to.“

Povolání ke službě za hranicemi

Katolická misijní činnost je mnohostranné povolání, které ve Spojených státech zahrnuje obrovské, různorodé společenství misionářů, kteří jsou kněží, řeholníci a laici různého věku a podílejí se na mnoha různých pastoračních a humanitárních aktivitách. Podporují je farní společenství, diecéze a organizace, které se modlí, věnují peníze a prostředky a zvyšují povědomí o misiích.

„Existuje mnoho lidí s misionářskou zkušeností,“ řekl McCrabb.

Mezi svými misijními úkoly otec Hanlon vyučoval Písmo svaté na ženské vysoké škole v Japonsku a žil v chudé oblasti Mexico City, kde v pastorační roli pomáhal budovat katolickou komunitu.

„Snažili jsme se žít stejně prostě jako lidé,“ řekl otec Hanlon. „U domu byla otevřená stoka. Když pršelo, měli jsme místo ulic bláto, ale také jste měli větší pocit společenství v chudší čtvrti, kde jsou domy menší, dveře otevřené a všichni se znají.“

Spizale uvedl, že společnost Family Missions Company má více než 350 laických misionářů ve 12 zemích. Jejich povinnosti se liší podle toho, do jaké země jsou přiděleni. V Mexiku misionáři pomáhají farářům přinášet svaté přijímání zavřeným lidem, asistují při mši svaté a vedou biblická studia.

„Všude, kam jedeme, mluvíme s biskupem v dané oblasti a žádáme o povolení k příjezdu,“ řekl Spizale. „Říkáme místnímu ordináři, že naší touhou je hlásat evangelium a sloužit chudým, a pokud existuje způsob, jak to v jejich diecézi dělat, pojďme najít způsob, jak na této práci pracovat.“

Laičtí misionáři vyslaní laickou misijní pomocí jsou učitelé, technici, administrátoři a duchovní, kteří pomáhají stávajícím diecézním strukturám v zemích, jako je Ekvádor, Ghana, Uganda a Papua-Nová Guinea. Misionáři jsou mladí svobodní lidé, manželské páry s dětmi i důchodci.

„Povolání k misii přichází k lidem ve velmi různých obdobích jejich života,“ řekl England. „Rozhodně musí být naplněni vírou, mít povolání ke službě za našimi hranicemi, být flexibilní a otevření jiným věcem, než jaké znají.“

Lay Mission-Helpers měla misionáře v Kamerunu, dokud rostoucí politická nestabilita nepřiměla organizaci, aby své misionáře z této země asi před rokem stáhla.

„Bezpečnost našich laických misionářů bereme velmi vážně, zvláště když se jedná o děti,“ řekla Englandová, která byla čtyři roky misionářkou v Sierra Leone, dokud občanská válka nepřinesla násilí do blízkosti místa, kde působila.

„Jak se hrozba stupňovala, mysleli jsme si, že misionáři mohou být v nesprávný čas na nesprávném místě, a těchto okolností přibývalo,“ řekla Englandová. „Museli jsme naše lidi dostat pryč.“

Katolickým misionářům ve válkou zmítaných a politicky nestabilních oblastech bylo v nedávné historii vyhrožováno násilím, byli obtěžováni, napadáni, unášeni a zabíjeni.

V roce 1980 byli čtyři američtí katoličtí misionáři – tři sestry z Maryknollu a jedna laická žena – znásilněni a zavražděni příslušníky salvadorské národní gardy. V roce 1981 byl při službě v Guatemale zabit otec Stanley Francis Rother, kněz z arcidiecéze Oklahoma City. V září 2017 byl blahořečen a probíhá řízení o jeho kanonizaci.

Sestra Dorothy Stangová, sestra z Notre Dame de Namur, kterou církevní představitelé v Brazílii požádali, aby sloužila domorodému obyvatelstvu v této zemi, tam byla v roce 2005 zabita za svou práci v boji za majetková a pozemková práva venkovských dělníků a rolníků.

Loni v listopadu byli v Kamerunu uneseni tři klaretánští misionáři, kteří byli několik dní drženi v zajetí, než byli propuštěni. Jejich otřesná zkušenost zdůraznila nebezpečí a nestálé podmínky, kterými se misionáři v některých regionech musí při práci na budování církve často řídit.

Přestože Englandová uznává rizika spojená s misionářskou prací, zdůraznila, že k násilí může dojít kdekoli.

„Nikde na světě není zcela bezpečno,“ řekla.

„Misie má církev“

Božské poslání vykoupit společnost, řekl McCrabb, má svůj původ ve Starém zákoně, dávno před Vtělením.

„V jistém smyslu misie vlastně předchází Ježíše,“ řekl McCrabb, který dodal, že „nejde ani tak o to, že církev má misii, misie má církev.“

Jak vysvětlil papež sv. Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris Missio z roku 1990 („O trvalé platnosti misijního poslání církve“), misijní činnost je jednotnou, ale komplexní skutečností, která zahrnuje mezináboženský dialog, autentické křesťanské svědectví, inkulturaci, spravedlnost, smíření a potvrzení důstojnosti každého člověka.

„Misijní povinnost, jak ji popsal Jan Pavel II. je největší, nejsvětější povinností církve,“ řekl Spizale, který poznamenal, že papež František vyzval církev k misijnímu duchu při vycházení na periferie společnosti a oslovování zapomenutých, přehlížených a odstrčených.

„Myslím, že na základě evangelií, církevních spisů a toho, co řekli papežové, lze snadno dokázat, že misie je základní funkcí církve a je důležitá dnes jako nikdy předtím,“ řekl Spizale. „Máme jiné způsoby, jak to dělat, než jsme to dělali dříve. Moderní svět přináší mnoho nových výzev, ale základní funkce je nutností.“

Brian Fraga je redaktorem časopisu Our Sunday Visitor.

.