Modulace (hudba)

Modulace společného akorduEdit

Společná akordická modulace (známá také jako diatonicko-pivotní akordická modulace) přechází z původní tóniny do cílové (obvykle blízce příbuzné tóniny) prostřednictvím akordu, který mají obě tóniny společný: „Většina modulací je plynulejší díky použití jednoho nebo více akordů, které jsou společné pro obě tóniny.“ Například G dur a D dur mají čtyři společné akordy: G dur, h moll, D dur a e moll. To lze snadno zjistit pomocí tabulky podobné té níže, která porovnává kvality triád. Akord I v G dur – akord G dur – je zároveň akordem IV v D dur, takže I v G dur a IV v D dur jsou v tabulce zarovnány.

.

G dur	I G	ii Am	iii Bm	IV C	V D	vi Em	viio F♯o
D major	IV G	V A	vi Bm	viio C♯o	I D	ii Em	iii F♯m

Každý akord se stejným kořenovým tónem a kvalitou akordu (dur, moll, zmenšený) lze použít jako otočný akord. Proto také akordy, které se ve stylu skladby obecně nevyskytují (například durové akordy VII v chorálu ve stylu J. S. Bacha), nebudou pravděpodobně zvoleny jako pivotní akord. Nejčastějšími pivotními akordy jsou převládající akordy (ii a IV) v nové tónině. Při analýze skladby, která používá tento styl modulace, je společný akord označen svou funkcí jak v původní, tak v cílové tónině, protože může zaznít oběma způsoby.

Pokud je alterovaný akord použit jako otočný akord buď ve staré, nebo v nové tónině (nebo v obou), označuje se to jako alterovaná společná akordová modulace, aby se odlišila chromatika, která by byla zavedena, od jinak, diatonického způsobu.

Enharmonická modulaceEdit

K enharmonické modulaci dochází tehdy, když se s akordem zachází, jako by byl enharmonicky zapsán jako funkční akord v cílové tónině, a pak se pokračuje v cílové tónině. Existují dva hlavní typy enharmonických modulací: dominantní septima/augmentovaná sexta a (plně) zmenšená septima. Jakoukoli dominantní septimu nebo německou šestnáctku lze reinterpretovat jako druhou, a to tak, že se přeloží tón akordu m7 nebo A6 (v tomto pořadí), aby se modulovalo do tóniny o půl kroku vzdálenější (klesající nebo stoupající); pokud se vynechá tón kvinty od kořene akordu německé šestnáctky, výsledkem je italská šestnáctka. Zmenšený septakord lze mezitím přetvořit mnoha dalšími způsoby, aby vznikl zmenšený septakord v tónině vzdálené o mollovou tercii (m3 jako kořen), trojtón (d5 jako kořen) nebo durovou sextu (d7 jako kořen). Tam, kde se dominantní septima vyskytuje ve všech diatonických stupnicích, se zmenšená septima přirozeně vyskytuje pouze v harmonické stupnici; zvětšená septima je sama o sobě pozměněným akordem, který se opírá o zvýšený čtvrtý stupeň stupnice.

Kombinací zmenšené septimy s dominantní sedminou a/nebo zvětšenou šestinou a změnou pouze jednoho pivotního tónu (o půltón) je možné zcela plynule modulovat z libovolné tóniny do libovolné jiné maximálně třemi akordy, bez ohledu na to, jak vzdálené jsou výchozí a koncová tónina (uvědomte si, že pouze při modulaci mezi tóninami s dvojzvukem/plátnem může vzniknout potřeba enharmonicky respellovat přirozené tóny); to však může, ale nemusí vyžadovat použití alterovaných akordů (v harmonické moll bez zvětšené šestnáctiny ne), kde může být efekt méně jemný než u jiných modulací. Následující příklady slouží k popisu tohoto postupu v akordech vycházejících z tóniny d moll (tyto akordy mohou být místo toho použity v jiných tóninách jako vypůjčené akordy, například paralelní dur nebo jiné formy moll):

• C♯-E-G-B♭ (dim. 7.), C-E-G-B♭ (snížení kořene o půltón na modulační dom. 7.), F-A-C (kvazitónina) nás přivádí k F dur – relativní durové modulaci (i když ne enharmonické); ale přesně stejný postup enharmonicky C♯-E-G-B♭, C-E-G-A♯ (něm. aug. 6.), E-G-B-E (kvazitónina) nás poněkud nečekaně přivádí do E přirozené/harmonické moll – půlstupňová modulace (vzestupná).
• C♯-E-G-B♭ (dim. 7.), A-C♯-E-G (snížení 7. o půltón a responze jako modulační dom. 7.), D-F♯-A (kvazi-tonická) nás přivádí do tóniny D dur – paralelní modulace (i když ne enharmonická). Enharmonicky: C♯-E-G-B♭, A-C♯-E-F (něm. aug. 6.), C♯-E-G♯ (kvazitónina) moduluje do C♯ moll – modulace durové septimy/poloviční sestupný krok.
• C♯-E-G-B♭ (dim. 7.), C♯-E♭-G-B♭ ≡ E♭-G-B♭-D♭ (snížení durové tercie o půltón a responze jako modulační dom. 7), A♭-C-E♭ (kvazitónina) vede k A♭ dur – mollové tercii a relativní modulaci (nebo třítónové modulaci, pokud začínáme v D dur).

Všimněte si, že ve standardní praxi vedení hlasu jakýkoli typ zvětšeného šestnáctinového akordu upřednostňuje rozlišení na dominantní akord (viz: zvětšený šestnáctinový akord), s výjimkou německé šestnáctiny, kde je obtížné vyhnout se vzniku paralelní kvinty; aby se tomu zabránilo, před dominantní akord se běžně zavádí kadenční šestnáctinová čtyřka (která by se pak obvykle rozřešila na tóniku, aby se stanovila tonalita v nové tónině), nebo se místo ní používá italská/francouzská šestnáctina.

Krátce řečeno, snížení libovolného tónu zmenšeného septakordu o půl tónu vede k dominantnímu septakordu (nebo enharmonicky k německé sextě), přičemž snížený tón je kořenem nového akordu. Zvýšení libovolné noty zmenšeného septakordu o půl tónu vede k polodimenzovanému septakordu, jehož kořen je celý stupeň nad zvýšenou notou. To znamená, že jakýkoli zmenšený akord lze modulovat do osmi různých akordů pouhým snížením nebo zvýšením kteréhokoli z jeho tónů. Použijeme-li také enharmonické responzování zmenšeného septakordu, kterým začíná modulace ve výše uvedených příkladech (což umožňuje tři další možné zmenšené septakordy v jiných tóninách), rychle se ukáže univerzálnost této kombinační techniky a široká škála dostupných možností tóninové modulace.

Tento typ modulace je zvláště častý v romantické hudbě, v níž se chromatika dostala do popředí.

Mezi další typy enharmonické modulace patří augmentovaná triáda (III+) a francouzská sexta (Fr+6). Modulace augmentované triády probíhá stejným způsobem jako zmenšená septima, tj. modulací na jinou augmentovanou triádu v tónině: o velkou tercii (M3 jako kořen) nebo malou sextu (A5 jako kořen) dál. Francouzská modulace zvětšené šestnáctiny (Fr+6) se provádí podobně, ale tak, že se oba tóny buď horní, nebo dolní durové tercie (tj. kořen a velká tercie nebo zmenšená kvinta a zvětšená šestnáctina) enharmonicky odezní a invertují se druhou durovou tercií (tj. zmenšená kvinta a zvětšená sexta se stanou kořenem a velkou tercií nové Fr+6); výsledkem obou voleb je stejný akord a tóninová modulace (o tritón dál), protože zmenšená kvinta se vždy stává novým kořenem.

Modulace společného tónuEdit

Modulace společným tónem využívá trvalý nebo opakovaný tón ze staré tóniny jako most mezi ní a novou tóninou (společný tón). Obvykle se tento tón podrží sám, než hudba pokračuje v nové tónině. Například podržená tónina F z úseku v B♭ dur může být použita k přechodu do F dur. Toho se využívá například v Schubertově Nedokončené symfonii. „Pokud jsou všechny tóny v akordu společné pro obě stupnice (durovou nebo mollovou), pak jej nazýváme společnou modulací akordu. Pokud je společná pouze jedna nebo dvě noty, pak ji nazýváme společnou tónovou modulací.“

Vycházíme-li z durového akordu, například G dur (G-B-D), existuje dvanáct možných cílů při použití společné tónové modulace: G moll, G♯ moll, B♭ dur, B dur, B moll, C dur, C moll, D moll, D dur, E♭ dur, E dur, E moll. Modulace společného tónu jsou tedy vhodné pro modulaci diatonickou nebo chromatickou tercií.

Chromatická modulaceEdit

Chromatická modulace se tak jmenuje proto, že k ní dochází v místě chromatického postupu, který zahrnuje chromatické skloňování jednoho nebo více tónů, jejichž název písmene tedy zůstává stejný, i když je změněn prostřednictvím akcidenty. Chromatické modulace často probíhají mezi tóninami, které spolu úzce nesouvisejí. K chromatickému vedení jednoho hlasu nahoru nebo dolů na cestě do nové tóniny lze použít sekundární dominantu nebo jiný chromaticky pozměněný akord. (Ve standardní čtyřhlasé sborové tvorbě bude tato chromatická linka nejčastěji v jednom hlase.) Například chromatická modulace z C dur do d moll:

C dur	IV F	V/ii A	ii Dm
D minor			i Dm	(…)

V tomto případě by se IV akord v C dur (F dur) psal F-A-C, V/ii akord v C dur (A dur) by se psal A-C♯-E a ii akord v C dur (d moll), D-F-A. Tedy chromatika, C-C♯-D, podél tří akordů; to by se dalo snadno rozepsat tak, aby se všechny tyto tóny vyskytovaly v jednom hlase. Navzdory společnému akordu (ii v C dur nebo i v d moll) je tato modulace díky tomuto skloňování chromatická.

V příkladu na obrázku se jedná o chromatickou modulaci z F dur do d moll:

F dur	I F	V C
D minor			V A	i Dm	iv Gm	V A

V tomto případě, by se akord V v F dur (C dur) psal C-E-G, akord V v d moll (A dur) by se psal A-C♯-E. Tedy chromatika C-C♯-D, která je zde rozdělena mezi hlasy, ale často může být snadno rozepsána tak, že se všechny tři tóny vyskytují v jednom hlase.

Kombinace chromatické modulace s modulací enharmonickou vedla v hudbě pozdního romantismu k nesmírně složitým postupům v hudbě takových skladatelů, jako byl César Franck, v nichž může dojít ke dvěma nebo třem změnám tóniny na ploše jediného taktu, každá fráze končí v tónině harmonicky vzdálené svému začátku a buduje se velké dramatické napětí, zatímco veškerý smysl pro základní tonalitu je dočasně v útlumu. Dobré příklady najdeme v úvodu jeho Symfonie d moll, o níž sám řekl (viz Wikiquote): „Odvážil jsem se hodně, ale příště, uvidíte, se odvážím ještě víc…“.“; a jeho Tři chorály pro varhany, zejména první a třetí z nich, tento slib skutečně naplňují.

Frázová modulaceEdit

Frázová (nazývaná také přímá, statická nebo náhlá) modulace je modulace, při níž jedna fráze končí kadencí v původní tónině a následující fráze začíná v cílové tónině bez jakéhokoli přechodového materiálu spojujícího obě tóniny. Tento typ modulace se často provádí do blízké příbuzné tóniny – zejména dominanty nebo relativní durové/mollové tóniny.

Nepřipravená modulace je modulace „bez jakéhokoli harmonického můstku“, charakteristická pro impresionismus.

Např:

.

	A	E	A	F	B♭	F
A major	I	V	I
F dur				I	IV	I

Sekvenční modulaceEdit

„Po pasáži v dané tónině končící kadencí může následovat stejná pasáž transponovaná (nahoru nebo dolů) do jiné tóniny.“ Tomu se říká sekvenční modulace. Ačkoli sekvence nemusí modulovat, je možné modulovat i prostřednictvím sekvence. Sekvenční modulace se také nazývá rosalia. Sekvenční pasáž začne v domovské tónině a může se pohybovat buď diatonicky, nebo chromaticky. Harmonická funkce se v sekvenci zpravidla zanedbává, nebo je alespoň mnohem méně důležitá než sekvenční pohyb. Z tohoto důvodu může sekvence končit v bodě, který naznačuje jinou tonalitu než domovská tónina, a skladba může přirozeně pokračovat v této tónině.

Řetězová modulaceUpravit

Vzdálených tónin lze dosáhnout postupně přes blízce příbuzné tóniny řetězovou modulací, například C do G do D nebo C do c moll do E♭ dur. Běžnou technikou je přidání mollové septimy po dosažení každé tóniky, čímž se z ní stane dominantní septakord:

.

.

D	→	D7	G	→	G7	C	→	C7	F
I	→	V7	I	→	V7	I	→	V7	I

Změny mezi paralelními tóninamiEdit

Protože modulace je definována jako změna tóniny (tonality nebo tonálního centra), změna mezi mollovou a paralelní durovou tóninou nebo naopak není technicky vzato modulací, ale změnou modu. Harmonie durové tóniny, která uzavírá hudbu v moll, obsahuje takzvanou pikardskou tercii. Jakákoli harmonie spojená s mollovým modem v kontextu durových hudebních pasáží se často označuje jako vypůjčený akord, který vytváří směs modů.