Od Devdutta Pattanaika Publikováno 3. října 2017 na www.dailyo.in .
Devil není hinduistický pojem. Je to křesťanský pojem. Hindský výraz pro ďábla – šajtán – je ve skutečnosti urdské slovo, které má kořeny v perském myšlení. Často se domníváme, že všechna náboženství jsou stejná a každá mytologie musí mít ďábla. Hinduistická mytologie nemá pojem ďábla, protože hinduismus nemá pojem zla. Ďábel je ztělesněním zla v křesťanské mytologii.
Zlo je pojem používaný náboženskými lidmi na Západě k vysvětlení negativních událostí, které nemají žádnou základní příčinu. Bůh je dobrý a laskavý, a proto nemůže být zdrojem hurikánů a tornád, vražd a znásilnění. Tyto negativní události jsou tedy připisovány ďáblu, který šíří zlo. Lidé samozřejmě namítají, že pokud je Bůh všemocný, proč neporazí ďábla a neukončí všechny negativní události. Na to kněží, kteří se ustanovili za obhájce Boha, říkají: trpíme kvůli zlým rozhodnutím lidí, kteří podlehli ďáblovým pokušením. Bůh dal lidem svobodu volby mezi sebou a ďáblem, dobrem a zlem.
Takové představy jsou cizí hinduismu, buddhismu a džinismu, kde jsou všechny události výsledkem karmy. Každý čin je karmou. Každá reakce je karma. Každá příčina je karma. Každý důsledek je karma. Žijeme v síti karmy. Máme kontrolu nad svou karmou, ale ne nad karmou vytvořenou druhými. A tak se špatné věci stávají dobrým lidem a dobré věci se stávají špatným lidem. Dobré a špatné jsou lidské soudy založené na tom, jak si vykládáme svět. Svět sám o sobě není dobrý ani špatný, je to výsledek lidského chápání. Lidé s menší moudrostí raději rozdělují svět na binární kategorie dobra a zla, dobra a zla. Lidé moudřejší vidí svět v širších souvislostech a nikoho nečiní odpovědným za dobré či špatné události. Nepotřebují ani boha, ani ďábla. Nepotřebují tedy žádného šajtána. Buddha, Tirthankary, Brahma, Višnu, Šiva a všichni guruové pomáhají nevědomým stát se moudrými, takže necítíme potřebu popisovat událost jako zlo. Každá událost, i ta nevysvětlitelná, iracionální, má svou příčinu. Tam venku není žádný Bůh ani ďábel, který by ji způsobil. Bůh je v hinduismu naše schopnost být moudrý, nahlížet za hranice dobra a zla.
Kdo jsou tedy asurové a rakšasové? Jak se popisuje Andhaka, kterého zabil Šiva, nebo Kansa, kterého zabil Krišna, nebo Ravana, kterého zabil Ráma, nebo Mahíša, kterého zabila Durga? Pro to se musíme vrátit k základům hinduistické mytologie.
Purány říkají, že všechna stvoření se zrodila z Brahmy. Z Brahmy pocházejí různí rišiové a prajapati, kteří jsou otci různých druhů živých tvorů. Kašjapa, syn Brahmy, má tedy mnoho manželek, například Aditi, Diti a Danu, které rodí různé děti, například adity, daity a danavy. Ačkoli se narodili stejnému otci, adityové a daityové se neustále hádají. Angličtí autoři nazývali adityas bohy hinduismu a daityas démony hinduismu. Daityové a danavové jsou spojováni do jednoho klubu jako asurové. Věci však nejsou tak jednoduché.
Diti se chystala porodit dítě větší než Indra, vůdce adityů. Indra rozřízl zárodek na jedenáct částí. Každá část začala plakat. Indra řekl: „Neplačte, a tak se nazvaly marutty, děti, které nepláčou. Staly se Indrovými následovníky a přáteli adityas a nazvaly se 11 maruttas. Říkalo se jim také rudry, vyjící. Tak se 33 „dévů“ neboli bohů védsko-hinduistické mytologie skládalo z 12 adityů a 11 maruttů a také z osmi vasů a dvou ašvinů, kteří se nenarodili ze stejné matky, ale všichni měli původ u stejného otce, Kašjápy. Nepřátelé dévů, kteří se rovněž zrodili z Kašjapy, se nazývali asurové. Jejich boj probíhal vertikálně mezi zemí a nebem, přičemž asurové obývali říši pod zemí (patala) a dévové třpytivou říši za nebem (swarga).
Rakšové pocházeli z dalšího Brahmova syna – Pulatsyi. Z Brahmy pocházel Pulatsya, z Pulatsyi pocházel Vishrava, z něhož podle Rámájany vzešli rakšasové a jakhasové, které vedl Ravana, respektive Kubera. Stejně jako dévové bojovali s asury, bojovali rakšasové s jakshy. Rakšové žili na jihu, zatímco jakšové se pohybovali na severu. Rakšové také bojovali proti rišům. Rišhové se utkali s askary a rákšasy. Proto se v Mahábháratě různí lesní obyvatelé, kteří se staví proti Pandavům a védskému způsobu života – Baka, Hidimba, Jata, Kirmira – nazývají asury. Védský životní styl byl založen na yagně, tedy výměně, dáváš, abys dostal, zatímco životní styl rakšasů byl založen buď na uchvácení, nebo na rozdělení, což naznačuje starý kmenový řád. Ve skutečnosti jsou rakšasové popisováni jako strážci (rakša) lesa. Boj zde tedy naznačuje konflikt mezi riši, kteří dávali přednost zemědělství a obchodu, a rakšasy, kteří dávali přednost starým lovecko-sběračským způsobům. Boj je zde horizontální na zemi, mezi usedlými vesnickými komunitami a kočovnými kmeny.
Zajímavé je, že tam ve výčtu sňatků znamená sňatek s dévou, kdy otec dá svou dceru muži, který prokáže svou důstojnost tím, že bude otci sloužit; sňatek s asurou znamená, že si muž ženu koupí, a sňatek s rakšasou je takový, kdy muž ženu unese. Vidíme tedy, že asurové jsou spojeni s bohatstvím a rakšasové s násilím. Lakšmí se často nazývá patala-nivasini (obyvatelka spodních oblastí), protože veškeré bohatství pochází z podzemí. Říká se jí Paulomi (dcera krále asurů Pulomana), což z ní dělá asura-putri (dceru asurů), která vystupuje z podzemí, aby se stala deva-patni (nevěstou bohů).
Asury jsou někdy jako duchové stromů, kteří jsou zabiti. Proto se setkáváme s tím, že bohové zabíjejí asury v době sklizně: Krishna zabíjí Narakasura, Durga zabíjí Mahishasura, Vishnu přemáhá Bali. Jejich nepřítelem jsou dévové, které podporují pozdější puránští bohové jako Šiva, Višnu a Déví. Rakšasové jsou v konfliktu s lidmi a mudrci. Ráma zabije Rávanu, jeho bratry a syny. Zdá se, že se řídí matysa nyaya neboli rybím zákonem, což je zákon džungle: síla je správná. Ráma a rišiové se řídí cestou dharmy, kdy mocní musí chránit slabé.
Křesťanští misionáři a evropští orientalisté se snažili ukázat, že hinduismus je buď podobný řecké mytologii (proto byli asurové a rakšasové nazýváni démony), nebo podobný křesťanské mytologii (proto byli asurové a rakšasové nazýváni ďábly).
Indové vzdělaní v angličtině byli zmateni a začali používat rakšasy a asury zaměnitelně. Obojí byli „démoni“. Obojí byly projevy „ďábla“. Kontraverzanti a sociální aktivisté se bez jakýchkoli údajů pustili do divokých spekulací a dokazovali, že tito „démoni“ byli ukřivdění subalterní lidé, tmaví Drávidové a kmeny přemožení bílými Árijci. Používali zjednodušené rasové argumenty a poukazovali na černozelenou barvu Mahíši. Ignorují, že Ráma a Krišna jsou zobrazováni jako tmaví, zatímco Rávana (rákšasa) a Prahalada (asura) jsou vykreslováni jako světlí.
Hinduismus považoval asury a rákšasy za různé typy bytostí, zrozené z Kašjápy a Pulatsy, z nichž jedna žije pod zemí a druhá v lese. Dévové měli amritu (nektar nesmrtelnosti), zatímco asurové měli sanjivani vidju (poznání vzkříšení). Oba byli stejně mocní. Dévové byli mocní v létě, asurové v zimě. Rakšasové byli některými považováni za barbary, protože se stavěli proti védskému způsobu života. Přesto je král rakšasů v Rámájaně védský učenec, který je v pozdějších spisech spojován s tantrou, šajvismem a tantrismem. Dozvídáme se o dobrých rakšasách, jako je Vibhišan, stejně jako o dobrých asurech, jako jsou Prahalad a Bali, kteří uctívají Višnua.
Slova jako zlo a ďábel nemají v obrozeneckém světonázoru smysl. Proto nemají místo v hinduismu, buddhismu ani džinismu. Asurové a rakšasové jsou mocné a věčné síly, které se nám nemusí líbit, ale musíme s nimi koexistovat. Žijeme v síti mnoha sil, z nichž některé nám pomáhají a jiné nám škodí. Síly samy o sobě nejsou ani negativní, ani pozitivní. To náš vztah k nim je činí negativními a pozitivními. Moudrý člověk nesoudí, jen chápe.