Následující příspěvek je stejně rozvláčný a blábolivý jako jeho název.
V roce 2017 jsem pociťoval nespokojenost se svou kariérní dráhou, trochu neštěstí a celkový nedostatek směru. Měl jsem naplňující práci, slušný plat a vyhlídky na vzestup, ale cítil jsem, že mi v každodenním životě něco důležitého chybí. Nakonec jsem poznal, že tou věcí je nová výzva – příležitost růst, rozvíjet se a být nucen naučit se něco nového.
Naštěstí nejlepším prostředím, kde se můžete ocitnout s pocitem intelektuální ztráty, je vysokoškolská instituce. V mém případě jsem pracoval na komunitní vysoké škole, kterou jsem absolvoval jen o několik let dříve. Kariéra ve školství sice není známá tím, že by byla nejlépe placená, ale jednou z neocenitelných výhod (no, myslím, že to má doslova hodnotu) je zvýhodněné školné. Nakonec jsem této výhody využil a během mnoha měsíců jsem absolvoval kurzy psychologie, komunikace, počítačového programování, a dokonce i matematiky! Znovu jsem si zapsal předpočet, který jsem absolvoval v průběhu původního studia, jen abych se po všech těch letech pokusil zvýšit svůj průměr. Výsledek: můj průměr na komunitní vysoké škole je nyní o 0,03 bodu vyšší. No jo.
Vzhledem k tomu, že jsem mohl absolvovat jeden předmět za čtvrtletí, trvalo toto období zkoumání velmi dlouho. Po více než roce zdánlivě náhodných kurzů jsem se zapsal do kurzu „úvod do programování“ a zjistil jsem, že mě práce na hodinách baví víc než moje každodenní zaměstnání. Úkolem, který mě přesvědčil, že se tomu musím dále věnovat, byl jednoduchý program pro kontrolní součet ISBN. Byl jsem závislý na řešení hádanek a tohle byla první skutečná výzva, se kterou jsem se po příliš dlouhé době setkal. Když jsem se o program pokoušel nyní, dokázal jsem pro něj snadno napsat kód (hurá, růst a vývoj!), ale jedna věc zůstala konstantní – moje touha po intelektuálních výzvách.
Když jsem o technologickém průmyslu a softwarovém inženýrství nevěděl vůbec nic (kromě toho, že jsem začal chodit se studentem informatiky), usoudil jsem, že návrat do školy je moje jediná možnost. Veškerý můj internetový průzkum mě vedl k přesvědčení, že se pravděpodobně nedostanu na žádný bakalářský program informatiky, protože 1) místa byla určena pouze pro lidi, kteří jdou na vysokou školu poprvé, a 2) můj zápis se skládal pouze z minima požadovaných matematických a přírodovědných předmětů. Nikdy jsem nepovažoval matematiku nebo přírodní vědy za vážnou cestu pro mě, nebo dokonce za předměty, ve kterých bych byl alespoň vzdáleně dobrý, takže jsem neměl požadované předpoklady pro většinu CS programů. Ano, mohl jsem využít příspěvku na školné a pomalu se propracovat až ke kalkulu 3, ale to už by uplynulo dalších 14 měsíců a já nechtěl čekat.
Po rozhovoru se svými mentory, přáteli a po absolvování mnoha sebereflexí jsem se vědomě rozhodl, že ať už je to cokoli, je čas dělat něco jiného. Narazil jsem na program Oregonské státní univerzity (pravděpodobně prostřednictvím vyhledávacího dotazu „informatika + žádná matematika“) a zdálo se mi, že program vypadá solidně a velmi flexibilně. Upřímně řečeno, nejatraktivnější na něm byla zřetelná absence pokročilých matematických požadavků. Říkala jsem si, že to může být riskantní, ale stejně jsem se přihlásila.
Tak co má holka dělat? Věděla jsem, že chci změnit povolání a stát se softwarovou inženýrkou, ale také jsem nechtěla čekat měsíce, abych mohla začít. No, ve světě po roce 2013 by jasnou odpovědí byl programátorský výcvikový tábor! A tak do mého života vstoupil úžasný svět kódovacích bootcampů, ale ne tak, jak byste si mysleli. V záplavě žádostí o práci jsem se ucházel o místo manažera kariérních služeb (myslím poradce plus kariérní kouč plus programový manažer) v kódovacím bootcampu v Seattlu. Během téhož týdne (musel jsem se vrátit do historie doručené pošty, abych si to ověřil) mě OSU odmítla a coding bootcamp mi nabídl práci. Upřímně řečeno, vzrušení a vyhlídka na novou práci (a tučné zvýšení platu) rozředily jakékoli zklamání z odmítnutí OSU.
Jako pomalý a (často, ale ne vždy) rozvážný a strategický člověk, kterým jsem, jsem si řekl, že by nebylo na škodu se s technologickým průmyslem alespoň trochu seznámit, než do něj stoprocentně skočím. A hochu, tomuto pocitu jsem dostál. V průběhu následujících dvou a půl let jsem se ocitl ve třech (ano, třech) různých kódovacích bootcampech a cestou jsem sbíral střípky dovedností v oblasti webového vývoje.
V kódovacím bootcampu č. 1 jsem se mohl zúčastnit prvních dvou týdnů programu a po celou zbývající dobu jsem tam pracoval na modulech kurzů, pokoušel se s instruktory o algoritmické výzvy, ale zjistil jsem, že mé samostudium je dost neorganizované a nedisciplinované. Moje práce v kódovacím bootcampu č. 2 byla naprostým překvapením (ty, LinkedIn), ale budu za tuto příležitost navždy vděčný. Poté, co jsem se v této roli zabydlel, jsem mohl navštěvovat večerní úvodní kurz vyučující základy JavaScriptu. Krátce poté jsem začal pracovat s obsahem programu a s pomocí jednoho z instruktorů webového vývoje jsem začal cvičení považovat za domácí úkoly s termíny odevzdání. Samozřejmě mi to moc nevydrželo, protože neexistovaly žádné skutečné důsledky, pokud jsem zmeškal termín odevzdání nebo úkol prostě nedokončil. Čert vem mou potřebu vnější motivace a reálných důsledků!“
Na mysl mi samozřejmě přišla myšlenka: „Kdybych pracoval na coding bootcampech, neměl bych toho prostě nechat a přihlásit se? Možná bych cestou dokonce ušetřil pár tisíc dolarů?“. Na coding bootcampu č. 2 by si člověk myslel, že už to mám všechno vyřešené, ale prostě jsem v hloubi duše necítil, že je to to, co opravdu chci. Navíc v té době byly firemní zásady týkající se zaměstnanců navštěvujících kurzy na plný úvazek trochu v pohybu a já byl v té době příliš nerozhodný na to, abych si hledal nějaké konkrétní informace. A tak jsem to neudělal. A tak ubíhaly dny a měsíce a já se cítila dostatečně šťastná v nové roli v hezkém městě s dobře placenou prací na to, abych iniciovala nějakou skutečnou změnu. Myslím, že jsem v hloubi duše stále věděla, že jsem si to svrbění z doby před dvěma lety ještě úplně nepoškrábala.
A pak mi jednoho dne zničehonic přišel e-mail z adresy, na kterou jsem si už přes rok nevzpomněla – z Oregonské státní univerzity. Ve velmi zdvořile formulovaném e-mailu mi oznamovali, že aktualizovali požadavky pro přijetí do programu a že mě vyzývají, abych se znovu přihlásil. Pokud se znovu přihlásím, odpustí mi poplatek za přijímací řízení, takže mi to přišlo jako bezvýchodná situace. Zkontrolovala jsem otázky k eseji, aktualizovala svou poštovní adresu a klikla na „odeslat“! A co vy víte, o pár měsíců později mi přišel dopis o přijetí.
To bylo něco málo přes rok. Dnes právě začínám své páté čtvrtletí na OSU, což se v mém případě rovná dokončení přibližně třetiny studia. Za dobu, která uplynula od doby, kdy jsem se rozhodl otočit, jsem mohl absolvovat 10,6 kódovacích bootcampů (vycházím z toho, že bootcamp trvá 12 týdnů, což je v dnešní době typická délka), ale nakonec jsem se svým rozhodnutím velmi spokojený. Rozhodně si nemyslím, že jedna cesta je lepší než druhá, ale čím jsem si jistý, je to, že tradiční univerzitní cesta byla pro mě ta správná.
V některém z příštích příspěvků podrobně popíšu dvě samostatné cesty k nalezení zaměstnání jako softwarový vývojář – srovnám a porovnám (z mého pohledu) coding bootcampy a tradiční vzdělání.