Monroeova doktrína (2. prosince 1823), základní kámen zahraniční politiky USA, kterou vyhlásil prezident James Monroe ve svém výročním poselství Kongresu. Monroe prohlásil, že Starý a Nový svět mají odlišné systémy a musí zůstat oddělenými sférami, a uvedl čtyři základní body: (1) Spojené státy nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí evropských mocností ani do válek mezi nimi; (2) Spojené státy uznávají a nebudou zasahovat do stávajících kolonií a závislých území na západní polokouli; (3) západní polokoule je uzavřena budoucí kolonizaci; a (4) jakýkoli pokus evropské mocnosti utlačovat nebo ovládat jakýkoli národ na západní polokouli bude považován za nepřátelský čin vůči Spojeným státům.
National Archives and Records Administration (NARA)
Proč byla Monroeova doktrína důležitá?
Ačkoli byla Monroeova doktrína zpočátku evropskými velmocemi přehlížena, stala se základem zahraniční politiky USA. V roce 1823 americký prezident James Monroe vyhlásil USA za ochránce západní polokoule tím, že zakázal evropským mocnostem kolonizovat další území v Americe. Na oplátku se Monroe zavázal, že nebude zasahovat do záležitostí, konfliktů a existujících koloniálních podniků evropských států. Přestože Monroeova doktrína – a Rooseveltův dodatek z roku 1904, který ji doplnil – zpočátku představovala přístup k zahraniční politice bez zásahů, položila základy pro expanzivní a intervencionistické postupy Spojených států v následujících desetiletích.
Jaké byly základní principy Monroeovy doktríny?
Monroeova doktrína, jak byla formulována v roce 1823, stanovila čtyři základní principy, které budou určovat zahraniční politiku USA po celá desetiletí. První dvě slibovaly, že USA nebudou zasahovat do záležitostí evropských států, ať už jde o války nebo vnitřní politiku, a že USA nebudou zasahovat do existujících koloniálních podniků evropských států. Výměnou za to bylo stanoveno, že západní polokoule již není otevřena další kolonizaci a že jakýkoli pokus evropské mocnosti o kolonizaci území na západní polokouli budou USA chápat jako akt agrese.
Jaké motivy stály za Monroeovou doktrínou?“
Monroeova doktrína byla vypracována proto, že se americká vláda obávala, že evropské mocnosti budou zasahovat do sféry vlivu USA tím, že si v Americe ukrojí koloniální území. Americká vláda se obávala zejména Ruska kvůli jeho záměrům rozšířit svůj vliv na území Oregonu a Španělska a Francie kvůli jejich potenciálním záměrům znovu kolonizovat latinskoamerická území, která nedávno získala nezávislost. Ačkoli Britové naléhali na USA, aby s nimi vydaly společnou deklaraci, Spojené státy se nakonec rozhodly pro jednostrannou deklaraci, aby nebránily vlastním expanzionistickým záměrům.
Kdo pracoval na Monroeově doktríně?
Na myšlenku vydat deklaraci zakazující budoucí kolonizaci Ameriky přišel britský ministr zahraničí v USA George Canning. Canning navrhl, aby USA a Velká Británie vydaly společnou deklaraci, protože oba národy měly motivy pro omezení kolonialismu (kromě svých vlastních) v Americe. Americký prezident James Monroe a bývalí prezidenti James Madison a Thomas Jefferson byli této myšlence nakloněni. Americký ministr zahraničí John Quincy Adams byl ostře proti, protože se obával, že dvoustranná deklarace by omezila vlastní expanzionistické záměry USA. Prezident Monroe se nakonec postavil na Adamsovu stranu a vydal jednostrannou deklaraci.
Jak se Monroeova doktrína měnila v průběhu času?
Ačkoli zakazovala evropským mocnostem kolonizovat další americká území, Monroeova doktrína byla vypracována v době, kdy USA neměly vojenskou sílu, která by ji mohla prosadit. To se změnilo, když se USA staly světovou velmocí. Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně z roku 1904 potvrdil roli USA jako policisty západní polokoule a jejich právo zapojit se do záležitostí latinskoamerických zemí. Ačkoli byl Rooseveltův dodatek odůvodněn pod záštitou omezení evropských zásahů v Americe, spíše položil základy pro vlastní intervencionistické postupy USA v následujících desetiletích.
Encyclopædia Britannica, Inc.Zobrazit všechna videa k tomuto článku
Doktrína vznikla v důsledku obav Velké Británie i Spojených států, že se kontinentální mocnosti pokusí obnovit bývalé španělské kolonie v Latinské Americe, z nichž mnohé se staly nově nezávislými státy. Spojené státy se rovněž obávaly územních ambicí Ruska na severozápadním pobřeží Severní Ameriky. Britský ministr zahraničí George Canning proto navrhl společnou americko-britskou deklaraci zakazující budoucí kolonizaci v Latinské Americe. Monroe byl této myšlence zpočátku nakloněn a bývalí prezidenti Thomas Jefferson a James Madison s ní souhlasili. Ministr zahraničí John Quincy Adams však prosazoval, aby Spojené státy vydaly prohlášení výhradně o americké politice, a jeho názor nakonec převážil.
První návrh poselství obsahoval výtku Francouzům za jejich invazi do Španělska, uznání nezávislosti Řecka v povstání proti Turecku a některé další náznaky amerického zájmu o evropské záležitosti. Adams se proti těmto výrazům, které byly nakonec z poselství vyřazeny, dohadoval téměř dva dny.
The Newberry Library, Ruggles Fund, 2004 (A Britannica Publishing Partner)
Adams si poznamenal do svého deníku,
Základem, který chci zaujmout, je upřímný odpor proti silovému vměšování evropských mocností do Jižní Ameriky, ale zříci se jakéhokoli vměšování z naší strany do Evropy; vytvořit americkou věc a té se neochvějně držet.
Monroeova doktrína, prosazující jednostrannou ochranu USA nad celou západní polokoulí, byla zahraniční politikou, kterou nebylo možné v roce 1823 vojensky udržet. Monroe a Adams si byli dobře vědomi potřeby britského loďstva k odstrašení potenciálních agresorů v Latinské Americe. Protože Spojené státy v té době nebyly velmocí a kontinentální mocnosti zřejmě neměly vážné úmysly znovu kolonizovat Latinskou Ameriku, Monroeovo politické prohlášení (téměř 30 let nebylo známo jako „Monroeova doktrína“) bylo mimo Spojené státy z velké části ignorováno.
Knihovna Kongresu, Washington, D.C.
Encyclopædia Britannica, Inc.zobrazit všechna videa k tomuto článku
Spojené státy se na ni neodvolávaly ani nevystupovaly proti britské okupaci Falklandských ostrovů v roce 1833 či následným britským zásahům v Latinské Americe. V roce 1845 a znovu v roce 1848 však prezident James K. Polk zopakoval Monroeovy zásady, když varoval Velkou Británii a Španělsko, aby nevytvářely opěrné body v Oregonu, Kalifornii nebo na mexickém poloostrově Yucatán. Na konci americké občanské války Spojené státy shromáždily vojska na Rio Grande, aby podpořily požadavek, aby Francie stáhla své loutkové království z Mexika. V roce 1867 – částečně na nátlak USA – se Francie stáhla.
Po roce 1870 byl výklad Monroeovy doktríny stále širší. Jak se Spojené státy stávaly světovou velmocí, Monroeova doktrína začala vymezovat uznávanou sféru vlivu. Prezident Theodore Roosevelt v roce 1904 doplnil Monroeovu doktrínu o Rooseveltův důsledek, který stanovil, že v případě hrubého a chronického protiprávního jednání latinskoamerické země mohou Spojené státy zasahovat do jejích vnitřních záležitostí. Rooseveltovo prosazení policejní moci na polokouli mělo zabránit porušování Monroeovy doktríny ze strany evropských zemí, které se domáhaly nápravy křivd vůči neukázněným nebo špatně spravovaným latinskoamerickým státům.
Encyclopædia Britannica, Inc.zobrazit všechna videa k tomuto článku
Od prezidentství Theodora Roosevelta do prezidentství Franklina Roosevelta Spojené státy často zasahovaly v Latinské Americe, zejména v Karibiku. Od 30. let 20. století se Spojené státy snažily formulovat svou latinskoamerickou zahraniční politiku na základě konzultací s jednotlivými státy této polokoule a s Organizací amerických států. Přesto Spojené státy nadále uplatňují vlastnickou roli v dobách zjevného ohrožení své národní bezpečnosti a západní polokoule zůstává převážně americkou sférou vlivu.
Článek Charlese Evana Hughese o Monroeově doktríně vyšel ve 14. vydání Encyclopædie Britannica (viz Britannica Classic: Monroe Doctrine).