Moudrost Šalamounova, příklad žánru „moudrosti“ náboženské literatury, který doporučuje život plný introspekce a úvah o lidské existenci, zejména z etického hlediska. Jedná se o apokryfní dílo (pro Židy a protestanty nekanonické), ale je zahrnuto v Septuagintě (řecký překlad Starého zákona) a bylo přijato do římského kánonu.
Moudrost je v knize vylíčena jako ženská personifikace Božího atributu; je „dechem Boží moci a jasným výronem slávy Všemohoucího“. (Z tohoto pojetí se vyvinula teologie Logos křesťanských církevních otců, která vysvětluje vztah Ježíše Krista k Bohu). Kniha, kterou napsal Žid v Alexandrii někdy v 1. století př. n. l., byla v podstatě obhajobou judaismu, neboť tím, že popisovala židovské doktríny z hlediska helénistické filozofie, ukazovala, že filozofické pravdy jsou aplikovatelné na židovské pojetí Boha. Její argumentace byla snad určena jak Židům, kteří v reakci na své nežidovské prostředí odpadli od víry a přijali pohanské bohy, tak rigoristickým Židům, kteří v témže prostředí prosazovali úplnou náboženskou a společenskou izolaci.
První ze tří částí knihy je psána básnickou formou a zabývá se podporou nadšení pro náboženskou víru a praxi s důrazem na nadřazenost víry nad bezbožností. Druhý oddíl, v němž se mísí poezie a próza, chválí Moudrost. Třetí, rovněž směs básnického a prozaického stylu, se pokouší dokázat, že Moudrost vedla celé izraelské dějiny. Tato část také odsuzuje uctívání modly.
Původní text byl pravděpodobně napsán v řečtině; zlomky byly objeveny v esejské knihovně v Kumránu v Palestině.