„Tohle je budoucnost zvuku.“ Tak mluvila Madonna v srpnu roku 2000 pro časopis Billboard. Popisovala francouzského producenta Mirwaise Ahmadzaie, svého hlavního spolupracovníka na novém albu Music – a tím popisovala i své nové album samotné. Madonna má za sebou dlouhou historii imperativních a lehce směšných výroků a tento rozhodně vypadá, že na seznam patří. Ale tak úplně se nemýlila.
Music, album, kterému bude zítra 20 let, předjímalo spoustu věcí: Všichni se těšili na to, že se dočkají, až se jim to podaří, a že se jim to podaří. Madonna nic z toho nevymyslela, ale většina z toho v mainstreamové pop music na přelomu tisíciletí téměř chyběla. Madonna se do všech těchto věcí vrhla s vervou a mnohá z těchto rozhodnutí se ukázala jako prozíravá. Když se ohlédnete za uplynulými dvaceti lety pop music, uvidíte spoustu hudby. Možná tyhle věci nebyly budoucností zvuku, ale byly budoucností něčeho.
Music následovala jen dva roky poté, co se Madonna znovuobjevila jako duchovní mystička taneční hudby na albu Ray Of Light, které alespoň gestem naznačovalo zpěvaččinu hloubku. Madonna se právě stala matkou a začala se zajímat o věci jako kabala a hinduismus a snažila se aktivně překonat umělohmotné excesy svých kořenů z 80. let a ve spolupráci s anglickým producentem Williamem Orbitem najít něco jemnějšího a hlubšího. V kariéře, která jich byla plná, to byl chytrý tah; Ray Of Light měl obrovský úspěch. O dva roky později však Madonna učinila další tvrdý obrat směrem pryč a její rozhodnutí se ukázalo jako stejně prozíravé.
Madonna si pohrávala s myšlenkou uspořádat za Ray Of Light turné. Místo toho se věnovala herectví – nejprve přijala roli ve filmu Wese Cravena Music Of The Heart, pak od toho upustila a místo toho si zahrála ve většinou zapomenuté romanci The Next Big Thing z roku 2000. Cestou opět otěhotněla a těhotenství strávila prací na nové desce. Madonnin syn Rocco se narodil měsíc před vydáním Music; když natáčela videoklip k písni „Music“, poslednímu ze svých dvanácti hitů na prvním místě, byla v pátém měsíci těhotenství. (Otcem Rocca byl Madonnin budoucí bývalý manžel, britský režisér kriminálních filmů Guy Ritchie. Ritchie později režíroval Madonnu v klipu k písni „What It Feels Like For A Girl“ a v katastrofálním propadáku Swept Away z roku 2002)
Madonna opět spolupracovala s Williamem Orbitem, který produkoval většinu nejméně zajímavých písní z alba Music. Hlavní silou, která stála za zvukem alba, byl ale Mirwais, čtyřicetiletý francouzský producent, který kdysi působil v novovlnné kapele Taxi Girl. Mirwaisův zvuk – uhlazený, robotický, zakořeněný v housu a discu, čistý až téměř drsný – vděčil za mnohé francouzskému filter-housu konce 90. let, zejména Daft Punk. Ale i Daft Punk pravděpodobně vděčí za něco Taxi Girl, takže to možná všechno vyjde najevo. Guy Oseary, spoluzakladatel Madonnina labelu Maverick, dal Madonně CD Mirwais, protože si myslel, že Mirwais bude pro label možná dobrý podpis. Místo toho se Madonna okamžitě rozhodla, že Mirwais bude ideálním spolupracovníkem.
Zpočátku to nešlo úplně hladce. Mirwais neuměl anglicky a jeho manažer mu musel při nahrávání překládat, což Madonnu přivádělo k šílenství. Nakonec to ale klaplo. Na začátku své kariéry byla Madonna produktem klubové kultury počátku 80. let. Spolupráce s Mirwaisem jí vrátila část této euforické frivolnosti. Její texty ve skladbách Clubbiest Music někdy hraničí s blábolením: „Do you like to boogie-woogie?“, „I like to singy-singy-singy like a bird on a wingy-wingy-wingy“. Tato nesmyslnost jí však svědčí. Znělo to, jako by se bavila.
Mirwais vložil Madonnin hlas přes mechanizované údery a prohnal ho přes filtry deformující hlas, čímž jí dodal kyborgský lesk. Na určité úrovni mohla být tato zářivá umělost reakcí na Cher, která o rok a půl dříve dosáhla celosvětového úspěchu s písní „Believe“. Cher zpívala přes euro-housové dunění a použila zbrusu nový plug-in Auto-Tune, aby zněla prakticky jako mimozemšťan. Cher se však stále pohybovala v poměrně standardním tanečně-popovém rámci 90. let. Madonnin tvrdý, kostrbatý zvuk byl svěžejší a čistší a v éře dominantních teen-popových hvězd jako Britney Spears a Christina Aguilera jí dodával zvláštní odezvu. (Kylie Minogue, Madonnina kolegyně, která přežila 80. léta, dokázala něco podobného na svém albu Fever o rok později.)
Ne všechno na albu Music má takovou sílu šokující budoucnosti jako nejlepší skladby alba. Mnohé ze skladeb, které Madonna nahrála s Williamem Orbitem, jsou tak vrcholně pozdně devadesátkové, že v době vydání alba byly prakticky zastaralé. („Amazing“ například zní nepříjemně podobně jako „Beautiful Stranger“, Madonnin vlastní singl ze soundtracku k filmu Austin Powers z roku 1999: Špion, který mě píchal.) Na albu Music jsou také balady a mnohé z nich jsou dost nudné. Jedna z nich však patří k nejvznešenějším singlům, které kdy Madonna nahrála.
Joe Henry, kultivovaný country-rockový zpěvák a skladatel, který je shodou okolností ženatý s Madonninou sestrou, napsal píseň ve stylu Toma Waitse s názvem „Stop“; později ji zařadil na své album Scar z roku 2001. Madonna slyšela Henryho demo písně a text se jí líbil. Spolu s Mirwaisem tedy skladbu radikálně přepracovali a postavili ji na akustické kytaře, která se trhaně a dezorientovaně zastavuje a rozjíždí. Výsledná Madonnina píseň „Don’t Tell Me“ se stupňuje a stupňuje, vrství se na ni smyčce z filmové hudby, křečovité akcenty a robo-whine doprovodné vokály. „Don’t Tell Me“ je hezká, ale také divná, svědivá a neohrabaná. Zní to, jako by vnímavé mimozemské formy života zachytily rádiové vlny pozemšťanů a pak se pokusily napsat vlastní píseň Sheryl Crow. Skladba si libuje ve své vlastní umělosti; ve videoklipu se Madonna prohání po prašné pouštní dálnici, která se ukáže být studiovou projekcí. Podle mě je to poslední opravdu skvělý Madonnin singl.
Tato umělost byla v popředí po celý cyklus alba Music. V klipu k „Music“ hrála Madonna pasáka v kožichu, jezdila limuzínami do striptýzových klubů a občas se proměnila v kreslenou postavičku. (Britský kaskadér Sacha Baron Cohen v převleku za Aliho G si poprvé vyzkoušel americké prostředí jako řidič limuzíny. Bez videoklipu „Music“ se Borat možná ani neuskuteční). V hloupě provokativním klipu „What It Feels Like For A Girl“, druhém z Madonniných videoklipů, který byl na MTV zakázán, se Madonna vydává na filmovou femme-fatale kriminálku.
Na obalu alba Music a na turné nosila Madonna campy cowgirl oblečení, čímž se co nejvíce vzdálila od gotického vzhledu pozemské matky, který měla v éře Ray Of Light. Celé to působí jako vědomá snaha zbavit se jakýchkoli přetrvávajících střípků upřímnosti ve stylu 90. let. Chytrý tah. Jen málokterá z Madonniných vrstevnic – možná Kylie Minogue, možná Janet Jackson – dokázala tak intuitivně zvládnout ducha nového století.
Nevydrželo to. Hudba byla trhák – trojnásobně platinové album, které debutovalo na prvním místě a odstartovalo dva singly v top 10 a lukrativní celosvětové turné. Ale v době, kdy natočila své další album, nucený a mrzutý propadák American Life z roku 2003, už Madonna doháněla electroclash. Madonna měla za posledních 20 let spoustu hitů, ale většina z nich se snažila podbízet momentálnímu vkusu, nikoli ho řídit. Přesto je třeba Madonně přiznat zásluhy. V létě 2000, po 17 letech své kariéry popové hvězdy, mohla 42letá Madonna mluvit o „budoucnosti zvuku“. A mohla by mít pravdu.