Někdy se musíš plazit, než můžeš chodit

16. října 2009

V prvním roce je pohyblivost klíčovým ukazatelem toho, v jaké fázi vývoje se vaše dítě nachází. Jistě, kognitivní reakce, motorické dovednosti a verbální reakce jsou velmi důležité, ale žádný jiný faktor nemění samotnou kulturu vašeho domova tak jako pohyblivost.

Prvních pár týdnů je, co se týče pohyblivosti, hračka. Malí munchkinové se sotva dokážou otočit hlavou, takže pokud se je rozhodnete uložit na jedno místo, po návratu si můžete být jisti, že se sami nikam jinam nepřemístili.

Pak přijde na řadu přetáčení. U nás se Sadie přetočila… navzdory všem předpokladům a dostupným statistickým údajům… když jí byly tři týdny. Zase to přehánění. V té době si musíte uvědomit možná nebezpečí v postýlce a polohy, ve kterých by jí mohla nechtěně bránit v dýchání. Už ji nemůžete jen tak položit na vteřinu na postel, aniž byste ji bedlivě sledovali. Už teď se vám zkrátil rádius volnosti.

Další je sezení. Ach, tady to začíná být dobré. Sadie se proměnila v malou trojnožku, seděla a jednou rukou se podpírala, zatímco druhou rukou si buď něco přidržovala, nebo ji měla zaseknutou napůl v krku ve snaze utišit bolest při prořezávání zubů. Tady děj zhoustl, stejně jako konzistence jídla, které jedla. V této fázi se zdá, že uvědomění se den ode dne zvyšuje a není cesty zpět… Raději si naplánujte, že od této chvíle budete spát s jedním okem otevřeným.

Pak se jednoho dne naše malá princezna rozhodla, že je čas, aby se sama pohybovala po podlaze. Teď opravdu nevím, jak to funguje u dětí ostatních, ale můj koberec zasahuje do svých měřítek, jen když vnímá možný přínos pro své vlastní cíle. Jinými slovy, nedělá to, dokud k tomu nemá dobrý důvod… například hračku, která je zrovna mimo dosah. Plazení začalo armádním plazením po břiše. Nejsem na to pyšný, ale s Laurou jsme brali určité hračky, o kterých jsme věděli, že je chce, a umisťovali je asi šest centimetrů od jejího dosahu. Natahovala se a natahovala a nakonec se houpala, vrtěla a klouzala dopředu, aby dostala to, co chtěla.

Z tohoto plazení po břiše se Sadie dostávala na všechny čtyři a dráždila nás všechny celé týdny. Houpala se dopředu a dozadu a pak si zase lehla na břicho a plazila se. Pak se jednoho dne rozsvítila světla… přesněji řečeno zelené světlo… a Sadie se rozjela k závodům.

Teď už nepřidávám ani špetku nadsázky. Jakmile Sadie zvládla plnohodnotné plazení, dokázala po čtyřech předběhnout kohokoli v domě. Naše laminátová podlaha z tvrdého dřeva poskytovala jen velmi malé tření, a tak jen zvyšovala její potřebu rychlosti. Upřímně řečeno, Sadie zůstala ve fázi plazení mnohem déle, než jsem předpokládala, a myslím, že vím proč: byla v tom zatraceně efektivní. Kdybych se dokázala plazit tak rychle, možná bych si místo chůze vybrala plazení po kanceláři… Ušetřila bych spoustu času a zároveň bych si vysloužila pár divných pohledů.

Ale Sadie opět zjistila, že jsou věci, které chce a které jí plazení prostě neusnadní. V tuto chvíli se sice pohybovala horizontálně, ale snažila se uchopit poklady, které se nad ní tyčily vertikálně. Začala tedy experimentovat s vytahováním se z plazení do stoje. Často jsem přemýšlela, jak dlouho trvalo, než se děti naučily chodit, než byly k dispozici moderní pleny. Říkám to proto, že dnešní děti mají díky obrovskému polstrovanému polštáři, který zmírňuje jejich tvrdé pády, výraznou výhodu. Sadie chvíli stála a pak šla tvrdě dolů. Nakonec se naučila chodit, když se držela gauče nebo našich rukou, ale jakmile se něčeho nedržela, okamžitě si sedla.

Ale ty otravné předměty nahoře se jí tak posmívaly. Proto si vydedukovala, že se může jednoduše doplazit k pultu, židli nebo k čemukoli, na co chce dosáhnout, a pak se postavit, až se tam dostane. Tím vzniklo období napůl chůze, napůl plazení… medvědího plazení, chcete-li (a já si myslím, že ano.) Medvědí plazení je plazení se po rukou a nohou. V době, kdy jsem hrál fotbal, bylo medvědí plazení oblíbeným trestem našich trenérů, protože je tak fyzicky náročné. Sadie se však po našem domě plazila po medvědovi, jako by to byla dětská hra (promiňte mi tu zjevnou slovní hříčku.)

Jak zajímavé, že se rozhodla tak dlouho dělat něco, co bylo obtížnější než právě to (chůze), z čeho byla tak nervózní. Neděláme často totéž? Nenecháváme žít ve zvyku, postoji nebo životním stylu, který více škodí našemu blahu, jen proto, že jsme nervózní vykročit ve víře, jak víme, že bychom měli? Když se zavážu, že se budu modlit každý den, pak budu zaneprázdněn a zapomenu a pocit viny bude nesnesitelný. Když budu dávat, co se stane, když nebudu mít dost. Když jim odpustím, nebudu vědět, jak se zachovat … . Tak dlouho v sobě nosím tu zášť.“

A tak se medvědovitě plazíme kolem… napůl v minulosti a napůl v budoucnosti. Bible toto smýšlení nazývá vlažností: stav, kdy žijeme mezi touhami světa a Božími touhami pro náš život. V domnění, že můžeme mít to nejlepší z obou světů, se ve skutečnosti okrádáme o jediný „svět“, na kterém skutečně záleží. Plazení se po medvědovi je stále plazením se. Vlažný život je stále životem nelibým Bohu.

Chceš-li chodit, musíš se postavit a riskovat pád. Bez chůze není pádu… ale není ani chůze.“

Sadie byl příliš mladý na to, aby se s ním dalo rozumně diskutovat o marnosti medvědího plazení, ale my nejsme. Proto Bůh říká: „Učte se konat dobro, hledejte spravedlnost, kárejte utlačovatele, zastávejte se sirotků,
přimlouvejte se za vdovu … . “ Jinými slovy, je čas jít! On však pokračuje: „‚Pojďte nyní a uvažujme spolu,‘ praví Hospodin, ‚i když jsou vaše hříchy jako šarlat, budou bílé jako sníh; i když jsou červené jako karmín, budou jako vlna.““ (Izajáš 1, 17-18).

Pro Sadie stačilo udělat pár kroků a od té doby se nám daří. Z plazení se stala během několika dní sprintérkou… Totéž by nejspíš platilo i pro nás.

Myslím si, že Bůh se s námi nejspíš stále snaží domlouvat. Je čas vstát a pokročit ve zralosti. Máme „chůzi“ s Bohem, kterou můžeme získat, a neplodné „medvědí plazení“ vlažného života, které můžeme ztratit.