Molière je obecně považován za největšího francouzského komického dramatika a autora nejskvělejších komedií v celé divadelní historii.
Jeho skutečné jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin a narodil se v Paříži v roce l622 jako syn čalouníka, který prosperoval díky službám pro francouzský dvůr. Mladý Jean-Baptiste, který se vzdělával v jezuitské škole, kde byl hodnocen jako vynikající učenec, odmítl přijmout otcovo povolání, koketoval se studiem práv a dostal se do herecké skupiny, s níž třináct let hrál po francouzských provinčních městech, často v autorských scénkách odvozených ze starých italských komedií a frašek, které později v Paříži rychle vypiloval a rozvinul do her, jež se k nám dostaly. Právě během této rané herecké kariéry přijal jméno Molière.
V roce l658 přijel jeho soubor do Paříže a měl možnost vystoupit před králem Ludvíkem XIV. a jeho dvorem. Své vystoupení zahájili krátkou Corneillovou poetickou tragédií. Soubor byl natolik vhodný pro komedii než pro tehdejší bombastický tragický styl, že přijetí bylo katastrofální – dokud Molière skromně neuvedl vlastní frašku Zamilovaný doktor a divadelní historie byla na světě. Molière a jeho společnost (v níž byl hlavním hercem, režisérem, manažerem a dramatikem) byli okamžitě „přijati“ dvorem a následně se rychle stali populárními v celé zemi.
Během následujících patnácti let, až do své smrti v podobě přepracování, ze sebe Molière vylil velký proud sedmadvaceti her, hrál v nich, režíroval je a vytvářel choreografie – mnohé z nich totiž spojil s hudbou a baletem, čímž dosáhl sjednocení všech divadelních umění do podoby, která po jeho smrti nepokračovala, ale o l25 let později znovu vykvetla v opeře a o 300 let později v amerických hudebních komediích.
Molière se těšil takové královské podpoře krále Ludvíka XIV. že při několika příležitostech, kdy měly jeho hry premiéru u dvora, se jich král účastnil, hrál v nich malé role a v některých případech tančil v baletech. Král byl jeho velkým spojencem (dokonce se stal kmotrem Molièrova druhého dítěte) a chránil Molièra a jeho soubor před hněvem, který vyvolávaly jejich jízlivé portréty francouzské společnosti. V devatenáctém století anglický historik lord Morley poznamenal, že nejlepším nárokem na trvalou slávu Ludvíka XIV. byla „ochrana, kterou poskytl Molièrovi“.
Molière se postaral o to, aby komedie začala ve francouzském divadle soupeřit s tragédií. Z jeho her jsou dnes nejznámější Afektované mladé dámy (l658), první moderní společenská satira, která staví na odiv afektovanost přehnaně elegantních žen tehdejší dvorské společnosti; Škola žen (l662), pokračování Školy manželů, které bylo ještě úspěšnější než předchůdce; Tartuffe (l664), mistrovské dílo, které tak barvitě vykreslilo pokrytce, že se jméno postavy stalo ve všech jazycích synonymem pro pokrytectví; Misantrop (l666), vskutku originální hra, znamenitý portrét čestného člověka; Doktor sobě navzdory (l666); Lakomec (l668); Rádoby gentleman (l67l); Učené dámy (l672) a Imaginární invalida (l673), kterou uvedl Utah Shakespeare Festival v roce 1989, v zahajovací sezóně Randalla L. Shakespeara. Jones Theatre.
Tyto hry se dodnes hojně uvádějí ve Spojených státech a dalších anglicky mluvících zemích a ve Francii jsou dodnes standardem, zejména v Comédie Francaise, největším národním divadle moderní Francie, které vzniklo brzy po Molièrově smrti spojením jeho vlastního souboru se dvěma dalšími. Na počest vznešeného dramatika se Comédie Francaise často nazývá „Molièrův dům“.
Myslitelný invalida byl nejen Molièrovou poslední hrou, ale i obrácením jeho facky na sebe sama jako na člověka, který se cítil být skutečně nemocný a pravděpodobně umírající, ale který si nemohl být jistý, zda si o svém zdraví nedělá hypochondrické iluze. V roce 1673, během svého čtvrtého představení v titulní roli komedie, Molière dokázal, že si nemoc nepředstavuje, když upadl do křečí a ještě téže noci zemřel.
Mezi další Molièrovy hry patří Hluchý (1658), Milenecká zlomyslnost (1658), Unavení (1661), Don Garcia Navarrský (1661), O kritice školy pro ženy (1662), Versailleské impromptu (1663), Nucený sňatek (1664), Princezna Elide (1664), Don Juan (1665), Láska je doktor (1665), Siciliánka (1667), Jiří Dandin (1668), Amfitryon (1668), Pan de Pourceaugnac (1669), Psyché (1671) a Scapinovy rošťárny (1671).