Nemocnice

Historie nemocnic

Již 4000 let př. n. l. ztotožňovala náboženství některá svá božstva s léčením. Saturnovy a později Asklépiovy chrámy v Malé Asii byly uznávány jako léčebná centra. Brahmanské nemocnice byly založeny na Srí Lance již v roce 431 př. n. l. a král Ašóka založil kolem roku 230 př. n. l. řetězec nemocnic v Hindustánu. Kolem roku 100 př. n. l. zřídili Římané nemocnice (valetudinaria) pro léčbu svých nemocných a zraněných vojáků; péče o ně byla důležitá, protože právě na integritě legií byla založena moc starověkého Říma.

Dá se však říci, že, že moderní pojetí špitálu pochází z roku 331 n. l., kdy římský císař Konstantin I. (Konstantin Veliký) po konverzi ke křesťanství zrušil všechny pohanské špitály a vytvořil tak příležitost pro nový začátek. Do té doby nemoc izolovala nemocného od společnosti. Křesťanská tradice zdůrazňovala úzký vztah nemocného k členům komunity, na nichž spočívala povinnost péče. Nemoc se tak stala záležitostí křesťanské církve.

Přibližně v roce 370 ce založil svatý Basil Veliký v Kappadokii náboženskou nadaci, jejíž součástí byla nemocnice, izolační jednotka pro nemocné leprou a budovy pro ubytování chudých, starých a nemocných. Podle tohoto příkladu byly později budovány podobné nemocnice ve východní části Římské říše. Další pozoruhodnou nadací byla nemocnice svatého Benedikta z Nursie v Montecassinu, založená na počátku 6. století, kde byla péče o nemocné postavena nad všechny ostatní křesťanské povinnosti a před ně. Z tohoto počátku nakonec vyrostla v Salernu jedna z prvních lékařských škol v Evropě, která měla v 11. století vysokou pověst. Tento příklad vedl k zakládání podobných klášterních lazaretů v západní části říše.

V roce 542 byl otevřen Hôtel-Dieu v Lyonu a v roce 660 Hôtel-Dieu v Paříži. V těchto nemocnicích se věnovala větší pozornost blahu duše pacienta než léčení tělesných neduhů. Způsob, jakým mniši pečovali o své nemocné, se stal vzorem pro laiky. Kláštery měly infirmitorium, místo, kam byli nemocní převáženi k léčení. Kláštery měly lékárnu a často i zahradu s léčivými rostlinami. Kromě péče o nemocné mnichy otevíraly kláštery své dveře poutníkům a dalším pocestným.

Náboženství mělo i ve středověku dominantní vliv na zakládání špitálů. Rozvoj špitálů se urychlil během křížových výprav, které začaly na konci 11. století. Mor a nemoci byly při porážce křižáků silnějšími nepřáteli než Saracéni. Podél projížděných cest vznikaly vojenské nemocnice; rytíři řádu svatého Jana v roce 1099 založili ve Svaté zemi nemocnici, která se mohla postarat o přibližně 2 000 pacientů. Údajně se zabývala zejména očními chorobami a možná to byl první ze specializovaných špitálů. Tento řád přežil staletí jako Sanitka svatého Jana.

Po celý středověk, zejména však ve 12. století, počet špitálů v Evropě rychle rostl. Arabské nemocnice – například ty, které byly založeny v Bagdádu a Damašku a ve španělské Córdobě – se vyznačovaly tím, že přijímaly pacienty bez ohledu na náboženské vyznání, rasu nebo společenské uspořádání. Nemocnice Svatého Ducha, založená v roce 1145 v Montpellier ve Francii, si získala dobrou pověst a později se stala jedním z nejvýznamnějších středisek vzdělávání lékařů v Evropě. Zdaleka největší počet špitálů založených ve středověku však představovaly klášterní instituce pod vedením benediktinů, kterým se připisuje založení více než 2 000.

Ve středověku se také objevily počátky podpory institucí podobných špitálům ze strany světských úřadů. Ke konci 15. století podporovalo mnoho měst a městeček nějaký druh ústavní zdravotní péče: uvádí se, že v Anglii existovalo ne méně než 200 takových zařízení, která odpovídala rostoucí společenské potřebě. Tento postupný přesun odpovědnosti za ústavní zdravotní péči z církve na civilní úřady pokračoval v Evropě i po zrušení klášterů v roce 1540 Jindřichem VIII. a tím skončila výstavba nemocnic v Anglii asi na 200 let.

Ztráta klášterních nemocnic v Anglii způsobila, že se o nemocné, zraněné a postižené začaly starat světské úřady, čímž byl položen základ hnutí dobrovolných nemocnic. První dobrovolná nemocnice v Anglii byla pravděpodobně založena v roce 1718 hugenoty z Francie a těsně po ní následovalo založení takových londýnských nemocnic, jako byla Westminsterská nemocnice v roce 1719, Guy’s Hospital v roce 1724 a Londýnská nemocnice v roce 1740. V letech 1736-1787 byly založeny nemocnice mimo Londýn nejméně v 18 městech. Iniciativa se rozšířila i do Skotska, kde byla v roce 1729 otevřena první dobrovolná nemocnice Little Hospital v Edinburghu.

První nemocnice v Severní Americe (Hospital de Jesús Nazareno) byla postavena v Mexico City v roce 1524 španělským conquistadorem Hernánem Cortésem; stavba stojí dodnes. Francouzi založili v roce 1639 v Kanadě ve městě Quebec nemocnici Hôtel-Dieu du Précieux Sang, která je stále v provozu (jako Hôtel-Dieu de Québec), i když ne na původním místě. V roce 1644 postavila francouzská šlechtična Jeanne Mance na ostrově Montreal nemocnici z klád otesaných sekerou; to byl počátek Hôtel-Dieu de St. Joseph, z něhož vyrostl řád sester svatého Josefa, dnes považovaný za nejstarší organizovanou ošetřovatelskou skupinu v Severní Americe. První nemocnicí na území dnešních Spojených států byla údajně nemocnice pro vojáky na ostrově Manhattan, založená v roce 1663.

Prvními nemocnicemi byly především almužny, z nichž jednu z prvních založil anglický kvakerský vůdce a kolonista William Penn ve Filadelfii v roce 1713. První registrovanou nemocnicí v Americe byla Pennsylvánská nemocnice ve Filadelfii, která získala statut od koruny v roce 1751.