od Adama Garfinkla
Je to scéna, která se opakuje stále dokola. Někdo spáchá zločin z nenávisti nebo, nedej bože, politickou vraždu či dokonce teroristický útok. Pak přijdou novináři a vyzpovídají sousedy a přátele. A sousedé vždycky říkají, že neměli tušení, že by takový a takový člověk mohl něco takového udělat. „Ten/ta vypadal/vypadala docela obyčejně“, řeknou třeba. A přátelé mohou říci: „Ano, zdálo se, že ten/ta se v poslední době stal/a více věřícím/věřící, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by ten/ta udělal/a něco takového!“
Ve skutečnosti existují znamení, pokud víme, jak je vidět, a ta znamení jsou v podstatě univerzální. Ano, kultury se liší, takže ostrým citovým projevům je v některých společnostech věnováno více veřejného prostoru než v jiných. Ano, některé společnosti z historických důvodů chrání šovinistické předsudky více než jiné, a tato kulturní obálka zase více připouští individuální netoleranci.
To vše je pravda. Ale radikální netolerance existuje i v relativně tolerantních společnostech, stejně jako existují tolerantní lidé v relativně šovinistických kulturách. Skutečnost je taková, že žádná společnost není prosta metly netolerance, i když způsob pojmenování tohoto problému se liší místo od místa. V Americe se v těchto dnech málo mluví o netoleranci, ale hodně o polarizaci. Přesto mají tyto dvě věci mnoho společného. Základní psychologie „netolerantního Saúda“ se například nijak výrazně neliší od psychologie například „polarizujícího pravicového Američana“.
Jaké jsou tedy znaky netolerantní nebo polarizující osobnosti, když tato osobnost hraničí s takovým extrémem, že je schopna násilných činů? Takových znaků je sedm a nepřekvapivě spolu logicky souvisejí.
První je, že netolerantní či polarizující osobnost je ostře dualistická. Svět dělí na ostré dobro a zlo, na rituálně čisté a rituálně poskvrněné, na černou a bílou bez odstínů šedi mezi nimi. Neexistuje žádná třetí cesta, neexistuje žádný přesah mezi in-group a všemi out-group. Netolerantní, polarizující osobnost tím, že není schopna počítat výše než do dvou, je manichejská, a tím mimochodem popírá abrahámovský důraz na jednotu Boha. Netolerantní/polarizující osobnost zjednodušuje problém zla ve světě tím, že popírá složitou skutečnost skutečného morálního boje.
Druhé, proto všichni, s nimiž radikální netolerantní/polarizující osobnost nesouhlasí, musí být ve spolku. To vede k systematickému vytváření konspiračních teorií. Velmi výmluvné je také to, že tento osobnostní rys nevyhnutelně vede radikální netolerantní/polarizující osobnost k současnému prosazování vzájemně si odporujících argumentů. Takže nepřítel je nějakým způsobem všemocný a zároveň slaboduchý; nepřítel manipuluje takovým a takovým aktérem a zároveň je tímto aktérem manipulován; porážka nepřítele je nevyhnutelná, ale (permanentní) krize okamžiku předznamenává, že vše může být ztraceno zároveň; a tak dále.
Zatřetí, radikální netolerantní/polarizující osobnost nedokáže přijmout kritiku zevnitř skupiny ani sebekritiku uvnitř sebe sama. Každá pochybnost je slabost a každá otevřená debata se rovná kacířství. Proto je trvalou charakteristikou radikální netolerantní/polarizující osobnosti intelektuální autoritářství.
Za čtvrté, konflikt ve společnosti je pro radikální netolerantní/polarizující osobnost vždy konfliktem mezi dobrem a zlem; nikdy se nejedná o konflikt jednoho dobra s jiným dobrem. Ctěné ideály nikdy nemohou být v konfliktu, i když ve skutečnosti samozřejmě často jsou: rovnost a svoboda; stabilita a tvořivost; individualismus a společenství; příležitost a předvídatelnost; atd.
Za páté, radikální netolerantní/polarizující osobnost se zabývá obecnostmi a abstrakcemi. Z komplikací v realitě ho bolí hlava a jeho touha po zjednodušení pomocí rychlé kategorizace je neukojitelná. Nálepky mají vždy přednost před složitostí; principy a přesvědčení nelze nikdy kvalifikovat, rozvíjet nebo významně měnit.
Šestá, radikální netolerantní/polarizující osobnost nedokáže efektivně komunikovat s nikým, s kým nesouhlasí. Přistoupí k tomu, aby umlčel zdroj jakéhokoli nesouhlasného hlasu. Toho lze dosáhnout tím, že se odstraní z doslechu a bude se stýkat pouze se stejně smýšlejícími lidmi; nebo to může udělat tak, že aktivně umlčí ty, s nimiž nesouhlasí. To je zárodek násilí.
A za sedmé, dehumanizace, démonizace a obětní beránek domněle monolitního nepřítele vytváří potenciál pro „altruistické zlo“, iluzi, že násilí je pouze a vždy formou sebeobrany, a to i tehdy, je-li namířeno, jako v případech terorismu, proti zcela nevinným. Násilí také upevňuje vnitroskupinovou soudržnost, a tak má obvykle nevyřčenou a často neuznanou taktickou užitečnost.
Pokud s někým mluvíte dostatečně dlouho nebo často a víte, co hledat, objeví se jedna nebo obvykle více z těchto sedmi charakteristik, pokud jste v přítomnosti radikální netolerantní/polarizující osobnosti. Takoví lidé mohou navenek působit usedle, disciplinovaně, velkoryse a jemně, ale nenechte se mýlit: Jsou nebezpeční bez ohledu na to, v jaké zemi žijí nebo jaké náboženství či ideologii vyznávají. Nebuďte jedním z těch sousedů nebo přátel, kteří se nechají šokovat překvapením, když se stanou hrozné věci. Pamatujte, co řekl Edmund Burke: „
Adam Garfinkle je redaktorem časopisu The American Interest: Články