Obnova Německa po druhé světové válce byla po Hitlerově sebevraždě, která ukončila válku, dlouhým procesem. Německo utrpělo během války velké ztráty na životech i na průmyslové síle. Zahynulo 6,9 až 7,5 milionu Němců, což představovalo zhruba 8,26 až 8,86 % obyvatelstva (viz také Oběti druhé světové války). Města v zemi byla těžce poškozena těžkým bombardováním v závěrečných kapitolách války a zemědělská produkce dosahovala pouze 35 % předválečné úrovně.
Na Postupimské konferenci postoupili vítězní spojenci Polsku a Sovětskému svazu zhruba 25 % území Německa před anšlusem. Německé obyvatelstvo z této oblasti bylo vyhnáno spolu s Němci ze Sudet a německým obyvatelstvem rozptýleným po zbytku východní Evropy. V závislosti na zdroji se uvádí, že při tomto procesu zahynulo 1,5 až 2 miliony lidí. V důsledku toho vzrostla hustota obyvatelstva v „novém“ Německu, které po rozdělení zůstalo.
Podle dohody v Postupimi byl učiněn pokus přeměnit Německo na pastevecký a zemědělský národ a povolen byl pouze lehký průmysl. Mnoho továren bylo v rámci reparací zrušeno nebo jednoduše zničeno (viz také Morgenthauův plán). Miliony německých válečných zajatců byly po několik let využívány jako nucené pracovní síly, a to jak západními spojenci, tak Sovětským svazem.
Spojené státy zahájily bezprostředně po německé kapitulaci a pokračovaly v následujících dvou letech energickým programem s cílem získat veškeré technologické a vědecké know-how a také všechny německé patenty. K tomuto závěru dospívá John Gimbel ve své knize Science Technology and Reparations: v poválečném Německu, že „intelektuální reparace“ přijaté Spojenými státy a Velkou Británií dosáhly téměř 10 miliard dolarů, což v roce 2006 odpovídá přibližně 100 miliardám dolarů. (viz také Operace Paperclip).
Již v roce 1945 spojenecké síly intenzivně pracovaly na odstranění nacistického vlivu z Německa v procesu označovaném jako „denacifikace“.
Úspěch denacifikace a začátek studené války vedly v polovině roku 1947 k přehodnocení politiky, neboť na Němce bylo pohlíženo jako na možné spojence v konfliktu, a k počínajícímu poznání, že hospodářská obnova Evropy závisí na reaktivaci německého průmyslu. Po odmítnutí americké okupační směrnice JCS 1067 v červenci 1947 mohli západní spojenci začít plánovat zavedení měnové reformy, která měla zastavit bující inflaci. Tento typ opatření na pomoc německé ekonomice byl směrnicí zakázán a jeho provedení vedlo také k vytvoření loutkového státu kontrolovaného Sověty ve východní zóně, aby se tam udržela sovětská kontrola.
V roce 1947 byl zahájen Marshallův plán, zpočátku známý jako „Program obnovy Evropy“. V letech 1947-1952 bylo na hospodářskou a technickou pomoc západní Evropě vyčleněno přibližně 13 miliard dolarů – což odpovídá přibližně 140 miliardám dolarů v roce 2017. Navzdory protestům mnoha příjemců byl Marshallův plán, byť v méně štědré formě půjček, v roce 1949 rozšířen i na nově vzniklé západní Německo. V letech 1949-1952 získalo Západní Německo půjčky, které činily 1,45 miliardy dolarů, což odpovídá přibližně 14,5 miliardy dolarů v roce 2006.
Země následně začala pomalu, ale trvale zlepšovat svou životní úroveň, docházelo k vývozu místních výrobků, snižování nezaměstnanosti, zvyšování produkce potravin a omezování černého trhu.
V roce 1948 nahradila německá marka okupační měnu jako měna západních okupačních zón, což vedlo k jejich konečnému hospodářskému oživení.
V roce 1950 byly Velká Británie a Francie konečně přiměny následovat příkladu USA a zastavit demontáž německého těžkého průmyslu. Hospodářská obnova země pod nově vytvořenou demokratickou vládou byla, jakmile byla povolena, rychlá a účinná. V polovině padesátých let byla míra nezaměstnanosti v Německu tak nízká, že vedla k přílivu tureckých přistěhovalců na pracovní trh v zemi. Německá ekonomika se dále zlepšovala až do ropné krize v roce 1973.
.