Dumpster diving in Orlando seemed like an urban myth. Slyšel jsem o lidech, kteří si z popelnice ukořistili konferenční stolek nebo ošklivou lampu, ale o takovém potápění tu není řeč. Přímo tady na střední Floridě jsou potápěči z popelnic, kteří lovu věnují celé noci. Jako nenápadné popelářské víly se pod rouškou tmy vynořují a prohledávají popelnice, aby našli věci zdarma. Chtěl jsem se podívat, o co jde. Tak jsem na potápěčském fóru zveřejnil žádost o setkání s potápěči. A rychle jsem zjistil, že tito lidé jsou tajnůstkáři. Nemají rádi novináře. Moje žádost přinesla jednu odpověď: „lol.fork.teh.media.“
Přes chybnou gramatiku jsem pochopil narážku. Naštěstí mi jeden chlápek z Palm Bay, říkejme mu Steve, o pár dní později zavolal, že by byl ochotný mě nechat se připojit.
Takže kolem deváté hodiny večerní nedávného pátečního večera se vydávám do Palm Bay, abych se ponořil do světa dumpster divingu. (Poznámka: „Dumpster“ je ve skutečnosti ochranná známka pro značku velkých popelnic, ale já ji používám v obecném smyslu s malým písmenem; omlouvám se za to, Krug International Corporation). V první chvíli se mi při potápění vybaví Joe Homeless, který shání včerejší Big Mac. Není to úplně okouzlující skákat do popelnice s odpadky a možná si myslíte, že potápěči berou rčení o jednom člověku, který je odpadem, a druhém člověku, který je pokladem, až příliš doslova. Fórum, na kterém jsem poslední dva týdny číhal, však takové stereotypy vyvrací příspěvky lidí, kteří o sobě říkají, že jsou všelijací, od tesařů až po úředníky. Přesto jsem zvědavý, s čím se setkám.
Po několika vynechaných ulicích konečně odbočím do nové čtvrti a zastavím u domu ve španělském stylu. Steve mi otevře dveře a pozve mě dál. Rozhlížím se po prostorných místnostech a když si všimne mého bloudícího oka, řekne mi, že dům by se na trhu prodal za 220 000 dolarů.
„To jsi nečekala, co?“ ptá se. „Tak co, jsi připravená dneska večer vyrazit?“
Střední Florida, jak se ukáže, je rejdištěm potápěčů v popelnicích. Když si ten pojem zadáte do Googlu, hned druhý výpis vám nabídne stránku www.dumpsterworld.com, fórum, které provozuje jednadvacetiletý muž z Orlanda. Pan Bobo, což je jeho přezdívka na fóru, založil stránky v květnu 2003 pod názvem mrbobo.net/forum. V září téhož roku koupil doménu dumpsterworld.com a od té doby se počet členů webu rozrostl. Na webu je řada témat s dotazy na partnery pro potápění na střední Floridě a nejméně 10 lidí se označuje za lidi z této oblasti. Jak napsal pan Bobo na hardforum.com, další stránce navštěvované potápěči: „V Orlandu je v těchto dnech velká konkurence. Není divu, že jsem v poslední době nic nenašel.“
Naštěstí Steve žije v Palm Bay, takže se snad dnešní noc ukáže jako plodná. Než vyrazíme ven, sedíme na zastíněné verandě v zadní části jeho domu. Táhne z cigarety a snaží se nám vysvětlit půvab potápění. Určitě je to zadarmo a taky je to dobrodružství, vzrušení z lovu. Ale třiatřicetiletý muž není žádný adrenalinový pankáč. Jeho pečlivě oholená hlava a brýle s drátěnými obroučkami říkají „korporátní svět“, ne „odpadkový povaleč“. Pracuje s testovacím zařízením pro vládního dodavatele komunikačních služeb a vydělává 38 000 dolarů ročně. Jeho žena Misty je zubní asistentka a vydělává 54 000 dolarů. Steve se rozhodně nepotřebuje potápět.
Na Aljašce začal v roce 2002, když si zkrátil cestu za obchodem CompUSA a uviděl plnou popelnici. Nejúžasnější věc, kterou kdy našel, byla demoverze konzole Sega Dreamcast s celoplastovým krytem a ovladačem na šikovném rameni, jakou vídáte hrát děti v uličkách oddělení videoher ve Wal-Martu. Od té doby, co se před rokem přestěhoval na Floridu, byl Steve venku jen čtyřikrát. Dnes večer se potápí poprvé po několika měsících.
Plán? Vytyčil si kurz soustředěný podél americké dálnice 192, kde se nachází většina obchodů s kancelářskými potřebami v Melbourne, severně od Palm Bay. To nás zavede do Big Lots, CompUSA, obchodu s počítači pro maminky, Office Depot, Staples a všech dalších míst, o kterých mu jeho instinkt napoví, že jsou zralá. Protože neznám vhodnou módu pro tuto příležitost, mám na sobě oteplovací kalhoty Adidas, tričko s dlouhým rukávem a staré tenisky. Steve má na sobě džíny, tričko a boty. Vybaví mě ošoupanými motokrosovými rukavicemi a kapesní svítilnou. On si nasazuje nový pár podobných rukavic a do kapsy si strká malou lampičku.
„Připraven?“ zeptá se.
Skočit do koše? Rozhodně.
Když jeho žena spí v zadní místnosti, odjíždíme se Stevem ve 22:15 a nakládáme se do jeho Nissanu Xterra. Zadní část auta je prázdná, sklenice s cukrovinkami čeká na naplnění.
Když míříme k první zastávce, Steve otevírá žlutou krabičku American Spirit a mezi rty si zasouvá další cigaretu. V opuštěných ulicích Melbourne je málo světla a s každým potáhnutím vrhá hořící špička cigarety na Stevův obličej děsivý stín. Během patnáctiminutové cesty si projde několik neoficiálních zásad potápění.
V devíti případech z deseti je zpětný odběr odpadků legální. Většina měst má sice vyhlášky proti vynášení odpadků z městských košů, ale z městských odpadků moc dobrou kořist nedostanete, takže to nehraje roli. Při potápění byste se neměli ohlašovat, ale také se nechcete schovávat. To vypadá podezřele. Pokud tě konfrontuje policajt nebo, nedej bože, nájemný policajt s komplexem z moci, buď v pohodě. Pokud se vás někdo zeptá, proč stojíte u kontejneru, je nejlepší použít vždy uvěřitelné „Brzy se budu stěhovat a hledám krabice“.
Nejpřísnější z potápěčských kodexů, kterým se musíte řídit, je však tento: Nedělej nepořádek.
„Je spousta pankáčů, kteří vlezou do kontejneru a začnou tam vyhazovat všechny krámy,“ říká Steve, když se blížíme k první zastávce. Jakmile lidé začnou dělat nepořádek, další obchody začnou zamykat své popelnice, a to je špatné pro všechny.
Místo toho, aby zajel přímo do uličky, Steve jednou projede kolem a nakoukne na dlouhou příjezdovou cestu, aby se ujistil, že je volná. Je, a tak zajíždí za nákupní centrum.
„To je popelnice Bealls,“ říká a kývne na jeden kontejner, když projíždíme kolem. „To je asi obchod s potravinami, protože tam je chladicí box,“ říká a ukazuje na další popelnici. „A tady je Big Lots.“
Zaparkuje Xterru vedle popelnice a vystoupí. Oranžová záře bezpečnostních světel prší dolů. Steve odklopí víko. Je tam nějaká lepenka a pytle na odpadky, ale říká, že to není dobré. Hodíme víko zpátky na další. Nic. Za necelých pět minut jsme zpátky v autě.
Dole po silnici zajíždíme na parkoviště CompUSA a parkujeme vedle popelnice. Za obchodem je tma a ticho, což vytváří scénu, která by v hororu musela skončit hrůznou smrtí. Steve nahlédne do popelnice a uvidí něco, co se mu líbí. Cvakne baterkou a posvítí do poloprázdné popelnice. Položí nohu na jeden z výstupků popelnice a zvedne se nahoru a nahoru. Je uvnitř. Začne trhat sáčky a prohlížet jejich vnitřnosti. Brzy mi podává dvoušuplíkovou stohovatelnou skříňku na cédéčka a masážní přístroj na záda nad křeslem.
„Vypadá to, že tomu chybí jen zdroj napájení,“ říká. „Možná se mi podaří najít výrobce a sehnat náhradní za levno. Divil by ses, co všechno obchody vyhazují.“
Stále platí, že tahle popelnice nevyrábí a my se vydáváme k jiné. Když jedeme od CompUSA k našemu dalšímu cíli, Steve projíždí kolem obchodního centra Melbourne Square Mall. Červený nápis Office Max mu padne do oka a ohlédne se přes rameno, když se řítíme po silnici U.S. 192. Najednou se na nás podívá. Obchod nebyl na seznamu jeho plánovaných zastávek. Nahlas přemýšlí, jestli je to dobré místo k potápění.
„Nákupní centra jsou trochu moc na očích,“ řekne a pokračuje v jízdě.
Další zastávkou je obchůdek s počítači pro maminky. Na parkovišti stojí dodávka a on zastaví vedle ní. Tím na sebe upoutá méně pozornosti. V kontejneru je spousta drobných počítačových součástek, ale pro Steva zřejmě nic cenného. Vytáhne kus kovu.
„Jé, to vypadá dobře,“ říká. Pak si to rozmyslí. „Vlastně už slyším, co by na to řekla Misty: ‚Ty zasranej packale'“. Kus se vrací tam, odkud přišel, a my odcházíme. Je 23:15. Potápíme se už hodinu. Tři zastávky, tři sračky. V autě se Steve ptá, jestli mi nevadí vrátit se do Office Maxu v nákupním centru.
„Něco mě svědí.“
Dumpster diving se v poslední době dostává do špatných zpráv. Zloději identit se prý rádi potápějí pro citlivé úvěrové informace. Jeden příběh z 8. února v alabamských novinách informoval o tom, že byl zatčen pár, který se pokoušel vydávat šeky vytažené z popelnic. Policista šerifa byl citován, jak říká: „Tomu se říká potápění v popelnicích.“
Technicky vzato ano, potápěli se v popelnicích. Ale lidem, kteří často navštěvují dumpsterworld.com, zločinci dělají špatné jméno.
Nejde však jen o špatný tisk, kterým potápěči opovrhují; jde o jakýkoli tisk vůbec. Z více než padesáti lidí, které jsem kvůli tomuto příběhu kontaktoval, mi jen dva nabídli, abych se s nimi potápěl. Pan Bobo, správce webu dumpsterworld.com, nikdy neodpověděl na opakované e-maily s žádostí o rozhovor a mé žádosti o pomoc na fóru narazily na hluché uši.
Důvody jsou dva. Jedním z nich, jak mi bylo mnohokrát vysvětleno, je skutečnost, že čím větší pozornosti se potápění dostane, tím více obchodů bude své popelnice zamykat z důvodu odpovědnosti. Důvodem č. 2 je, že s větším světlem na potápění se ho chce účastnit více lidí, což snižuje množství swagů. Aby udrželi své aktivity pod pokličkou, jdou členové na dumpsterworld.com tak daleko, že mění názvy obchodů, ve kterých se potápějí. Například můžete napsat, že jste získali nějaké dobré věci z Pet Dumb (Pet Smart) nebo se včera večer potápěli v Poor One (Pier One). Tím je zajištěno, že společnosti nenajdou název svého obchodu na stránce věnované potápění.
Také mezi členy fóra je utajování normou. Když se jeden potápěč ze střední Floridy zeptal, jestli se lidé v okolí nechtějí potápět ve skupině, ostatní odpověděli kladně, ale když došlo na věc, většina se zdráhala podělit se o své štědřejší skládky.
Pravda, je snadné pochopit, proč potápěči nechtějí mluvit. Kromě souvislosti mezi potápěním v popelnicích a mediálním strašákem týdne, krádeží identity, existuje ještě jedna část potápěčské komunity, které se dostalo méně lichotivé pozornosti. Freegani – kříženec slov „free“ a „vegan“, i když nemusíte být vegani – jsou lidé rozhořčení nad americkou nadměrnou spotřebou; ve snaze zdržet se konvenční ekonomiky používají to, co ostatní vyhazují. Mediální pokrytí freeganů nebylo vždy přívětivé. Ve vydání pořadu ABC Nightly News z 16. prosince uvedla moderátorka reportáž takto: „Říká se jim freegani a jedí odpadky jiných lidí z vlastní vůle.“ S úsměvem na tváři předala reportáž zpravodaji.
Nakonec je tu faktor „ick“. Odpadky jsou odpadky. Z definice je to něco, co nechcete.
„I mně se hnusí opravdu chlípné věci,“ říká Steve. „Ale člověk si prostě tak nějak zvykne tím procházet.“
Zajíždíme do nákupního centra a míříme do Office Max. Zastavujeme asi 40 metrů od popelnic ve výklenku vedle obchodu. Steve mi říká, že až vystoupíme, mám jít rychle, ale neběhat. Zezadu na nás svítí pouliční lampy a vrhají na chodník dlouhé stíny. Kromě tichého hukotu aut na silnici U.S. 192 jsou naše kroky jediným zvukem tady na prázdném parkovišti.
Dojdeme k popelnici a otevřeme ji. Je asi do poloviny zaplněná bílými pytli na odpadky a volně se povalujícími předměty. „Vypadá to dobře,“ řekne a požádá mě, abych mu podržel baterku. Sám se zvedne a opatrně se rozkročí po okraji. Druhou nohou se přehoupne přes něj a zmizí ve své druhé noční popelnici.
Doteď jsem si myslel, že ke Stevovi naskočím, až najde úrodnou popelnici. Teď, když jsem tady, svůj plán přehodnocuji. Zápach není přehnaně štiplavý, ale není to ani kytice růží; je to něco podobného, jako když auto stojí celý den na slunci s pizzou na palubní desce. Nahlédnu dovnitř a vidím, jak po stěně popelnice skotačí několik mravenců, a nemůžu to dostat z hlavy: Tohle je odpad. Na našich předchozích pracovištích jsme s odpadky přicházeli do styku jen málo, ale teď se v nich Steve hrbí po holeně. Nemůžu to udělat. Určím se nočním hlídačem a postavím se na stráž vedle kontejneru.
Steve je naopak v ráži. Každých pár minut vystrčí z popelnice ruku a něco mi nabízí. Tříkroužkový pořadač, plastový organizér na složky, řezačka na papír minus nůž, další tříkroužkový pořadač. Po patnácti minutách mě to přestane bavit a nakouknu přes okraj. Malý paprsek světla se mihne jako světluška. Roztrhává sáčky a loupe neotevřené balíčky zvýrazňovačů z podlahy popelnice. Je to zjevně ostřílený veterán, který se soustředí vždy na jeden roh. Zvedne každý kousek odpadu, prohlédne si ho ve světle a ve zlomku vteřiny se rozhodne, zda se dá uchovat. Sharpie pera: ano. Gumičky svítící ve tmě: ano. Neotevřená krabice jednotlivých sáčků kávy Folgers: hmmm … ano. Když vyčerpá jeden roh, přejde k dalšímu a celý proces opakuje.
Brzy se vedle mých nohou objeví hromádka předmětů. Každých pár minut kolem projede auto, nejspíš nějaký zaměstnanec obchoďáku odjíždějící na noc, a já se sunu zpátky za popelnici. Kolem 23:45 kolem mě projede bílé SUV policie obchodního centra s blikajícími žlutými světly. Nedávám pozor, jsem zachycen na volném prostranství, když projíždí, a snažím se stát tak nonšalantně, jak to jen jde, když jste o půlnoci vedle popelnice v obchoďáku. Bezpečnostní vůz nezpomaluje a Steve, zahrabaný v popelnici, pokračuje v průzkumu.
Po třiceti minutách v popelnici Steve vystrčí hlavu jako krtek vykukující ze země. Je hotový. Znovu přeleze stěnu a přistane před popelnicí. Popadneme úlovek a táhneme ho k autu. Necháváme kontejner tak, jak jsme ho našli. Steve neudělal žádný nepořádek.
Výtěžek: 12 tříkroužkových pořadačů, pět neotevřených dvoubalení zvýrazňovačů, šest neotevřených dvoubalení gumiček svítících ve tmě, čtyři balení vinylových písmen, dva stahovače sponek, 15 fixů Sharpie různých barev, dva plastové zásobníky na kancelářský papír, dvanáctipalcová řezačka na papír bez čepele, tři držáky na časopisy a káva.
Kdybych byl ještě vysokoškolák, byla by to užitečná zásoba. I podle konzervativních odhadů to bylo za 40 dolarů a já pokukuju po těch Sharpies, ať už je to dumpster juice, nebo ne. Poté, co Steve nakrmí kufr plný kancelářských potřeb, stojí před autem pod pouliční lampou a odpočívá po únavném potápění. Vytáhne cigaretu. Při pomalém rozvážném potahování se mu po pleši kutálejí kapky potu.
„Jak bys zhodnotil dnešní noc?“ Zeptám se. Na vteřinu se zamyslí.
„Řekl bych tak pět z deseti,“ řekne. „Mám pár solidních použitelných věcí, ale nic skvělého.“
„Tak co budeš dělat se všemi těmi pořadači?“ ptám se.
„To nevím, ale mám je,“ odpoví. „Můžu je na něco použít nebo je zakopat nebo tak něco. Teď jsou moje. Kdo ví, třeba je nevyužiju a vyhodím je.“ „A co když jsou moje?
A koloběh pokračuje.
|
|||||||||||||||||||
